Nehoda

Když dnes zasedl otec s rodinou ke stolu, malý Jarka zaražený a uplakaný skláněl se nad svým talířem. Co se mu vlastně stalo? Ó-jé - ! Co se mu stalo? Něco hrozného. "Proč pak nejíš, Jarko?" ptala se maminka. Ale Jarka neodpověděl.

V koutě zahrabaná ležela rozbitá lahvička s levandulovou vodičkou, kterou Jarka rozbil a kterou má tatínek tolik rád. Dnes večer ještě nikdo na to nepřijde, ale až ráno tatínek při své toaletě sáhne po své oblíbené a nepostradatelné vodičce - co potom? Smutně ubíral se ten den Jarka na své lože. V noci zdál se mu strašný sen. Nacházel se v americké prérii a projížděl ji na koni křížem krážem. Vtom slyšel hlasité zařvání. Proti němu pomalým, ale určitým krokem blížil se lev a v tlamě, ó Bože, měl krásnou a plnou lahvičku levandulové vodičky. - Nastal strašný boj. Jarka počal se o lahvičku se lvem zuřivě potýkati, při tom rozháněl se ve své postýlce tak, až konečně uštván s výkřikem klesl, vzdávaje se všeho boje.

Opravdu ubohý Jarka spadl s postýlky, a když se v pláči vzpamatoval, stál u něho tatínek s maminkou, starostlivě se nad ním sklánějíce. Tatínek svého milého Jarku odnesl ihned k sobě do postele a vyptával se ho na hrozný sen. Ale Jarka vzlykal.

"Tatínku," povídal po chvilce Jarka, "jdi se podívati na svůj toaletní stolek, viď, že tam nemáš levandulovou vodičku?" "Proč?" povídal tatínek." "Ty víš, že ji tam stále mám a že bez ní být nemohu." Jarka hlasitě zasténal. "Tatínku," povídal, "já jsem ji nenechal na místě. Když jsem chtěl navoněti krále na svém divadélku a šířiti z jeviště královskou vůni, upadla mně lahvička z ruky a rozbila se." Jarka se ještě více rozplakal.

Tatínek však, pohnut jeho lítostí, pohladil Jarku lehce po hlavičce a Jarka se ztišil. "A teď se mně, tatínku, zdálo, že jsem se o tu lahvičku se lvem potýkal, tak jsem se pral, až jsem padl." "A ještě k tomu s postele," dodal tatínek, usmívaje se. "Tatínku," řekl Jarka, již si slzičky utíraje, "prosím tě, už se na mne nehněvej a tu vodičku si už nekupuj, abych ji zase nerozbil. Ona tak krásně voní, nevím, jestli odolám."

Ale tatínek, hladě Jarkovo čelíčko, odpověděl: "Ne, Jaroušku, vodičku koupím si zítra hned ráno, neb nemohu bez ní býti. Osvěžuje mne a posilňuje, jest mně zároveň tou nejmilejší voňavkou. Nemohu se jí zříci. Ale ty, Jaroušku, již nikdy, dokud jsi malý, na ni sahati nebudeš." Jaroušek podíval se na tatínka a zcela vážně odpověděl: "Slibuji ti to, tatínku - můj drahý!"

Když ráno Jarka z koutečku uklízel rozbitou lahvičku, byl zase veselý a šťastný. -

Levandulová vodička jest vůně nervy osvěžující a voňavka nejlepší. Nemá scházeti v žádné domácnosti.

Paleček

Byl jednou jeden chudý chalupník se ženou, a ti měli velkou bídu. Dětí neměli, ale jednoho dne našel chalupník v lese malinkého človíčka, který, sedě na kameni, plakal a naříkal. I donesl jej domů a poněvadž byl to človíček velmi malý, říkali mu Paleček. Paleček měl tvářičku hošíka asi desetiletého a byl též ještě velmi hravý. Muž se ženou si jej přivlastnili a z Palečka upřímně se radovali. Malý Paleček se cítil u nich nevýslovně šťasten a říkal jim tatínku a maminko.

Jednou v zimě byla však u chalupníka velká nouze. Chalupník seděl všecek smuten za stolem a povídá ženě: "Alespoň kdyby nás byl Bůh obdařil dětmi - byly by již velké a mohly jíti na práci do světa - možné, že by i nám vypomohly." - Paleček seděl právě na malém kořenáči a vrtal v hlíně. Slyšel dobře, co tatínek povídal a smutně si povzdychnul. Ale umínil si, že svých pěstounů z bídy vysvobodí. Když večer již jeho pěstouni usnuli, proklouzl skulinkou pod dveřmi zabalený do hadříčků a stulený do myšího kožíšku, který si v létě udělal. Těžko se Palečkovi v té kruté zimě a ve sněhu cválalo, nicméně přece kráčel statečně. Pojednou slyšel dusot koňských kopyt a viděl blížiti se jezdce. Když kůň k němu došel, vyšplhal se po jeho dlouhém ohonu nahoru a brzy seděl na koni u jezdce. Jelikož byl unavený, schoulil se do kapsy jezdcova pláště a usnul. Brzy však se probudil, neboť jezdec s Palečkem v kapse s koně seskočil a pospíchal do zámku, u kterého právě se svým koněm stanul. V zámku uvítal jej krásný princ, který jezdce rychle odváděl do své komnaty. "Tak, co jsi pořídil?" ptal se úzkostlivě princ. - "Pořídil a nepořídil," řekl dosti smutně jezdec. "Dobrý čaroděj mně sice dal klíč od vězení princezny, ale klíčem může toliko princezna zevnitř otevříti. Její okno ve věži nesmírně vysoké jest však hustými mřížemi trojnásob zamřížované. Nelze se tam dostati, leda, že by byl člověk malinký jako prstu u ruky. Čaroděj má sice lék, kterým se člověk stane velkým a silným, ale léku, aby se člověk stal malinkým - ten dosud nemá." Princ smutně vyslechl zprávu jezdcovu a zaštkal. - Jeho spanilá nevěsta zůstane tedy uvězněna dál. - Tu pojednou z kapsy vylezl Paleček. Princ a jezdec udiveně se dívali, kde se tu ten malý mužíček vzal, ale Paleček jim rychle vše vysvětlil. "Přicházíš opravdu jako na zavolanou," pravil princ, "učiníš-li, oč tě požádám, štědře se ti odměním." Tu princ nechal zhotoviti dlouhou tyč, Palečka nahoru posadil a dole tyč stále ještě nastavoval, dokud Paleček okna věže nedosáhnul. Palečkovi nařídil, aby klíč dobře v rukou držel a opatrně se malými mřížemi věže s klíčem protáhl. "V třetí komnatě od okna nalézá se princezna - té klíč odevzdáš a ihned nechť sejde s tebou dolů k vratům, které klíčem otevře. Tam čekáme. " - Paleček si dobře vše pamatoval a s boží pomocí šťastně vše vyřídil. - Když se princezna octla u prince v zámku, děkoval princ radostně Palečkovi a tázal se ho, jakou si přeje odměnu. "Říkali jste," řekl Paleček, "že čaroděj má zázračnou mast, která činí lidi velkými. Rád bych byl velkým, jako vy, abych mohl pracovati a uživiti své rodiče." - "Stane se," řekl vlídně princ a ihned vyslal posla k čaroději. Za nedlouho stal se opravdu z Palečka - velký hoch. Jeho radost byla nesmírná. Díval se na sebe se všech stran a nemohl svoje poděkování ani ku konci dopověděti. Konečně přece se z té radosti uklidnil - rozloučil se a odcházel. "Dole na tebe čeká tvůj kůň," řekl princ, "a co na tom koni nalezneš, patří tobě." - Paleček utíkal s radostí ke svému koni a spatřil, že mu princ naložil na koně velké bohatství. - I ujížděl - ujížděl, až k večeru přijel k známému domu svých drahých pěstounů. Viděl, že jsou smutní a slyšel, jak tatínek vzpomíná na svého drahého Palečka a viděl maminku zástěrou utírati slzu. Nemohl se déle přemoci - zvolal na ně a již byl u nich a líbal jim ruku. Nemohli uvěřiti svým zrakům. - Opravdu Paleček! Ale velký statný Paleček! Paleček brzy jim odevzdal bohatství a tu bylo mnoho radosti a povídání a dodnes není ještě radosti konce.