Veselost

Jednoho dne si vyšel Kašpárek po službě na procházku. Šel vesele boží přírodou, zastavoval se u každé hezké kytičky - přivoněl k ní a opět kývaje se z prava do leva, kráčel dál. Když došel za městskou bránu, poskočil si a začal zpívati svou oblíbenou písničku:

Ať si kdo chce v světě fňuká,

ať si kdo chce, jak chce pláče,

ať mu třebas srdce puká,

moje srdce v těle skáče.

Kašpárek zpíval a zpíval, až najednou zpozoroval, že jde proti němu veselým a skotačivým krokem dívčina. Tancovala vesele cestou, smála se a zpívala a do Kašpárkovy písničky z daleka přizvukovala veselým: tralalala-tralalala. - "Ty blázne," řekl Kašpárek, když k ní došel, "neumíš se na světě lépe chovat?" - "A ty se umíš lépe chovat?" řekla dívčina, smějíc se. - "Já smím," řekl Kašpárek, "já jsem královský šašek."

Dívčina se dala do hlasitého smíchu. Kašpárek se na ni udiveně podíval, pak ji změřil pohrdlivě a zeptal se velitelsky: "A kdo jsi ty?" Dívčina se opět rozesmála, až jí šňůra rolniček na krku zvonila a řekla zvučně: "Já jsem "Veselost". - Kašpárek ucouvl - pak ale již řekl trochu uctivěji: "Poslouchej, je-li to tak, pojď se mnou, naše princezna těžce stůně a je velmi smutná. Nikdo na světě prý jí pomoci nemůže, poněvadž nikdo ji neučiní veselou." "To já vím," řekla "Veselost", pomoci jí mohu toliko já, neboť tvoje kouzla pomoci nemohou. Ty můžeš princezně dáti chvilku úsměvu a smíchu, ale nemůžeš jí vrátiti veselost. - "Ona mluví chytře," řekl si v duchu Kašpárek a pomyslil si: Princezna jest opravdu tak těžko k rozesmání, takže on sám již ztrácí z toho náladu. A když se konečně již princezna usměje, jest to opravdu jen na chvilku. Král s královnou jsou z toho již celí zoufalí. - I odebral se Kašpárek s dívčinou zpět do zámku. V zámku bylo vše velmi smutné a zamlklé, neboť právě byla povolána rada lékařská a král s královnou smutně se dívali na to, jak bezradně lékaři rameny krčí.

V tom Kašpárek vtrhl do komnaty královské beze všech příprav a sotva dech mu stačil, volal: "Královská milosti, královská milosti, jest zde jedna dívka, která uzdraví jistě princeznu!" Král považoval toto za špatný Kašpárkův žert a přísně se na něho podíval. Kašpárek počal ale tak výmluvně krále přesvědčovati, že konečně král s královnou a přítomnou radou lékařskou se uvolili, že dívku k princezně dovedou. "Slyšte," řekla dívka jim po cestě, "jsem Bohem na svět poslána "Veselost". Jest vaším štěstím, že přicházím, neboť až princeznu políbím, uzdravím se." Král a lékaři podívali se nedůvěřivě na dívčinu a král řekl přísným hlasem: "Ale pakli jest toto pouhý žert, ještě tento večer visíte s Kašpárkem před zámeckou bránou." Kašpárek se otřásl, nyní teprve dostal strach. - Což jestli to děvče sám ďábel posílá, aby on, Kašpárek, visel? ale nic se již dělati nedalo, nebo právě již stáli před princezninou ložnicí.

Když vkročili dovnitř, spatřili princeznu, kterak v bílých poduškách a bílých krajkách usíná. Všichni tiše zůstali státi, neboť princezna vypadala jako mrtvá. Ale dívka ihned přistoupila k princezninu lůžku a políbila ji na ústa. - Princezna vyskočila, mnula si oči a k největšímu údivu všech počala se usmívati. Pojednou velkou vnitřní radostí nad svým uzdravením dala se do smíchu, objímala tatíčka a mamičku a kolem nich radostně pobíhajíc, vesele hovořila. Král s královnou nemohli ani uvěřiti zrakům a lékaři celí ztuhlí klesli překvapením do křesel. Ale Kašpárek díval se pyšně kolem sebe, dal ruce dozadu a chodil sem a tam po komnatě.¨

Nyní chtěl král s královnou a princezna poděkovati dívce, na kterou v nesmírné své radosti zapomněli - ale dívky v pokoji již nebylo. Zmizela beze stopy.

Pohádka o Červené Karkulce

V malém městečku byl bílý domeček. Bydlela v něm maminka s malou dceruškou, které babička darovala červený čepeček. Lidé jí proto říkali Červená Karkulka. Kdysi babička onemocněla. Karkulka se vypravila k ní, aby jí přinesla koláčů a vína. Cestou přišla do lesa. Bylo tam krásně. Chtěla natrhati babičce jahod. Pojednou před Karkulkou stanul vlk. Ptal se přívětivě a nadmíru laskavě, kam se samotinká ubírá. Karkulka byla zprvu zaražena, ale vlkova roztomilost ji okouzlila a povzbudila a tak mu vyprávěla o své milé babičce, která jí vždy něčím překvapila a nyní leží nemocna v lesní chaloupce. Karkulka řekla pak vlkovi, že jde babičku navštíviti a že jí nese víno a koláče. Vlk Karkulku pochválil a vyptal se nenápadně, ale podrobně na polohu lesní chaloupky babiččiny. Potom se s Karkulkou srdečně rozloučil a odběhl do lesa. Karkulka trhala jahody dále. Lstivý vlk běžel na palouček, kde stála babiččina chaloupka. Dlouho se nerozmýšlel a skočil otevřeným oknem do chaty a spolkl babičku. - Obléknuv se do babiččiných šatů vlezl do postele. Když Karkulka přišla, vydával se za babičku. Karkulka se podivovala nezvyklému hlasu a mnoha jiným věcem, ale vlka přece nepoznala. Vlk spolkl i ji. Za chvíli šel kolem myslivec, babiččin známý. Divil se velmi, když uslyšel kterak babička chrápe. Hned ho napadlo, že není vše v pořádku a proto vstoupil do chaloupky a rozpáral nožem vlkovi břicho. Babička a Karkulka vylezly z vlkova břicha a děkovali panu myslivci, že je vysvobodil. Myslivec přinesl pak kameny, jimiž nacpal vlkovi břicho. Vlk se probudil a pocítil velkou žízeň. Běžel ke studni, ale jakmile se nahnul - kamení se v jeho břiše převážilo a vlk spadl do studně. Tak byl potrestán za svůj zlý skutek. Všichni ostatní žili ještě dlouho a šťastně.