Osvobozený princ

Kupec jeden měl tři dcery. Kdykoliv se vydával na cestu do trhu, tázal se každé z dcer, co jim má přinésti. Jedna si přála drahé šaty, druhá šperky a ta třetí, nejmladší, žádala na otci, aby přinesl jí růžové poupě, ale tak pěkné, jako žádné na světě. Otec šaty koupil a šperky také, však poupě růžové nalézti nemohl, jelikož čas květů růží již minul. Velice jej rmoutilo, že nemůže dceři nejmladší vyhověti a vracel se smutný lesem. Pojednou v údolí lesním spatří náhle keř a na něm krásné růžové poupě. Zavýskl radostí, utrhl poupě, ale radost jeho netrvala dlouho. Náhle zahučel les jako by se bouře hnala, země se třásla a z pozadí se hnalo k němu hrozné zvíře. "Jak jsi se opovážil květ růže utrhnouti", zařvalo naň, "za to poupě žádám na tobě to, co ti v ústrety nejprve doma přijde". Kupec musel slíbiti, že vyplní přání té zvířecí ohavy. Zvíře nakazovala, že do tří dnů musí to na místo, kde poupě utrhl, poslati, jinak zle se prý jemu povede. Vše jiné by býval raději viděl, aby přišlo jemu vstříc, než nejmladší dceru, jež uvítala jej s dotazem, nese-li růžové poupě. Otec odvětil, že nese, však dal se do pláče a událost celou dceři vypravoval. Ulekla se dcerka, ale utěšovala otce, že se nebojí a skutečně třetí den vydala se na cestu do osudného místa, kde otec poupě růžové utrhl. Jakmile došla, zahučel les, země se třásla a zvíře ohava, stálo před ní, však místo řvaní mluvilo k ní příjemným hlasem a pravilo: "Nic se neboj, krásné děvče, já ti neublížím. Procházej se klidně v tomto lese a jdi i do blízkého hradu, kde nalezneš jídla i lůžko, ale ani slovem nepromluv, třeba ti cokoliv na oči přicházelo a co by tě trápilo: překonáš-li vše, budeš šťastna a spokojena". Děvče poslechlo hlasu zvířete a po procházce lesem zašlo do hradu, kde nalezlo plný stůl jídel. Zámek byl celý černý a ona po jídle ulehla do vystlané postele. O půlnoci však byla zbuzena řevem smečky divokých zvířat a havěti, jež se na děvče sesypala. Štípala ji, trhala ji, děvče však mlčelo. náhle jak přišla, tak zmizela a děvče spalo až do rána. Ráno dívčina vstala a při prohlídce hradu seznala, že jedna třetina hradu byla bílá a pouze dvě třetiny černé. Druhý den se opakovala noc a útok havěti byl ještě děsivější, však děvče přečkalo i druhou noc a ráno byl hrad ze dvou třetin bílý a pouze z jedné třetiny černý. K večeru připlazilo se zvíře k dívčině a ještě laskavějším hlasem nežli poprvé prosila ji, aby tuto noc vydržela v nepromluvila ani slova. Nastala noc třetí, nejhrozivější ze všech. Havěť vlétla do síně, rvala, štípala, tahala, kousala, píchala dívku tak, že již to snésti nemohla a když začala dívku mučiti a maso jí počala trhati z těla, vzkřikla "Jej." Po tomto výkřiku zámek se zatřásl, havěť zmizela a u děvčete stál krásný mládenec, který jí ruku líbal a vypravoval příběh svého zakletí. Ze msty byl zaklet od čarodějnice v ošklivé zvíře na tak dlouho, dokud by jej čistá panna neosvobodila, snášejíc pro něho, ošklivé zvíře, bolesti a muka, mlčky a trpělivě. "Ty krásné děvče, jsi mě osvobodilo a když se spolu zasnoubili, jeli ke kupci, který radostí poskakoval, když spatřil dceru svoji milovanou, kterou již považoval za ztracenou. Hody veliké se slavily a v celém dalekém okolí bylo rozhlášeno, kterak pouhé poupě růžové přineslo dceři kupce veliké štěstí. Dodnes v erbu tohoto rodu je růže stolistá.

Spravedlivý Bohumil

Byli jednou královští manželé, kteří neměli žádných dítek, ač si jich snažně přáli. Král i královna se nad tím velice trápili až jednou král v rozhořčení zvolal: "Když nemám míti dítě z vůle Boha, ať je mám z vůle čerta". A zanedlouho narodila se jim dceruška, které dali jméno Lidumila. Když jí bylo 17 let, byla nejkrásnější dívkou v celém království. Jednou když seděla Liduška s rodiči u stolu, byla velice smutná a než se jí mohla královna zeptati, co jí schází, najednou princezna celá zčernalá padá z lenošky. Král byl celý zoufalý a svolal věhlasné lékaře, ale žádný princeznu nevzkřísil. Pochovali ji do rodinné hrobky a král nařídil, aby ve dne v noci u ní stála stráž. V noci, když se stráž měnila, našli každého roztrhaného a každý se třásl jako osika, když měla na něj přijíti řada. Jednoho dne došlo i na švarného junáka Bohumila, který též na zámku sloužil. Ten však nechtěl se nechati za živa roztrhati a raději uprchl. Na svém útěku potkal stařečka, který upadl a prosil jej, aby mu pomohl na nohy. Bohumil milerád vyhověl. Stařeček ptal se jej, odkud jde a mladík mu vše vyprávěl. Stařeček měl pro něj hned dobrou radu, jak by princeznu vysvobodil a sebe šťastným učinil. "Vrať se zpátky a až přijdeš do hrobky, udělej ručnicí kolem sebe kolo, ze kterého nesmíš vykročiti, ať se děje co děje," Bohumil poděkoval a učinil vše dle rady stařečkovy. O 11. hodině princezna pojednou z rakve vyskočila, začala řáditi a jako saň po hrobce lítala. Chtěla se i na Bohumila vrhnouti, ale kolo nesměla překročiti. To se opakovalo i příští noc a poslední noc měl Bohumil za úkol, aby si až princezna z rakve vyskočí sám do ní lehl a více ji tam nepustil. Jak hrozné divadlo spatřil poslední noc, nedá se vypověděti. Princezna řádila ještě více, trhala svůj oděv a všecko možné slibovala, jen aby ji do rakve pustil. Bohumil však vytrval a nedal se odstrašiti ani když na něj všichni umrlci cenili své holé dásně. Najednou odbije půlnoc, vše je na svém místě, princezna sedí u rakve a slzíc radostí děkuje Bohumilovi, že ji z pekelných pout vysvobodil. Když ráno král i královna viděli, jak princezna zdráva a krásná klečí u oltáře po boku Bohumilově, měli velikou radost a nezbylo jim nic jiného, než dáti jim požehnání na společnou cestu životem.

Dlužno podotknouti, že princ nezapomněl na stařečka, vyhledal ho a ptal se, jak se mu má odměniti a stařeček odpověděl: "Vezmi meč, přetni svou ženu a rozděl se se mnou". Kníže ulekl se tohoto ukrutenství, ale poněvadž chtěl dodržeti slovo, chtěl ženu přetnouti, když stařeček volá: "Nesekej, byla to zkouška, budeš-li dobře panovati" a zmizel. A skutečně Bohumil vládl spravedlivě a lidé měli zlaté časy.

O ohnivém draku

Růženka byla hodné děvčátko. Každému dělala jen radost. Vždy se usmívala. Na koho se podívala svýma krásnýma modrýma očima, zapomněl na všechno na světě, jen cítil štěstí a nevýslovné blaho. Kdo by se byl zlobil, musel se přestat zlobit, kdo by byl plakal, utišil by se a už se nermoutil. Růženku měli proto všichni rádi. Byla všem pravým dobrodiním pro svoji velikou dobrotu a čarovnou moc svého úsměvu. Pro Růženku by každý snesl modré s nebe, za ni by dýchal a do ohně skočil. Tak žili všichni pěkně, spokojeně a navzájem si pomáhali. Nebylo nesvárů mezi nimi. Zlí lidé poznali svých chyb a varovali se jich. Za to vše děkovali Růžence. Nazývali ji svým andělem strážným. Jednou však šla Růženka na návštěvu k svému strýčkovi a tetince. Šla lesní pěšinkou, když tu najednou uviděla před sebou hroznou díru. Vedla do skály a byla vchodem do obydlí strašného draka. Ten drak přiletěl teprve před několika dny a nikdo dosud o tom nevěděl. jinak by se Růženka nevydávala hroznému nebezpečí. Chcete vědět proč? A víte přece, jaký byl ten drak? Nevíte? To vám to musím povědět. Drak, který bydlil v lese ve skále, byl deset metrů dlouhý, tlamu měl tak velikou, že spolkl pár koní jako nic. Zuby byly jako meče a překousaly i železo. Když se rozzlobil, vyplázl ohnivý jazyk a chrlil ze sebe oheň. Po stranách narostla mu křídla. Kůže na jeho těle byla tak tvrdá, že nejostřejší šavle se od ní odrazila nebo zlomila. Drak vylezl z díry. Snad by Růženku sežral jako nějakou malinu, kdyby se byl nepodíval do jejích krásných očí. Růženka ho svýma očima odzbrojila. Ale přece drak ji chytil a zatáhl do svého doupěte do skály. Růženka musila drakovi posluhovati. Příštího dne povídal drak Růžence: "Teď poletím do vesnice, mám veliký hlad a sežeru na koho přijdu!" Růženka dala se do pláče: "Ty, že bys byl tak ošklivý a chtěl mi sežrat maminku, tatínka a třeba i jiné lidi? To nesmíš?" Při tom se pěkně na draka podívala. Drak zkrotl jako beránek. Spokojil se s párem koní. Růženku propustil a na její prosby odletěl zase pryč. Tak Růženka osvobodila kraj od hrozného draka.