Anniččina noc na louce

Malá Anička byla dcerou chudé, přičinlivé plátenice. Když jim zemřel otec, musely do podnájmu. Obývaly malou čistou světničku a matka seděla celý den za stavem a tkala plátna. Anička, jakmile přišla ze školy, poklidila ve světnici, uvařila skromný oběd a pak pracovala na zahrádce. Když byl výroční trh, pomáhala nést matce do města utkaná plátna. Co si vydělaly, stačilo jim ke skromnému živobytí a byly docela šťastny. Ale znenadání je stihlo neštěstí. Matka se roznemohla, přestala pracovat. Anička tkát neuměla a nebylo tedy co prodávat a zač koupit chléb. Děvče chodilo tedy na houby, na maliny, prodávalo je ve městě a tak stržilo nějaký ten haléř. Ale nestačilo to ani na pokrmy ani na léky. Brzy neměly čím zaplatit nájem, a byly také dlužny za chléb a za mléko. Malá Anička nespala starostí. Jednou časně zrána vstala, předstírala před matkou, že snídá, ale zatím nechala všechno mléko jí. Vzala si jen malý kousek chleba a šla do lesa na jahody. Pilně sbírala celý den, ale večer, když se chtěla obrátit k domovu, viděla ke své hrůze, že zabloudila. Snad tím byl vinen měsíc, protože jeho stříbrné světlo rozlilo se právě po lese a změnilo krajinu tak, že jí vůbec nepoznala. Když se marně namáhala najít cestu domů, octla se na pasece, kde rostla vysoká, krásná tráva, zkropená večerní rosou. Anička byla už tak unavena, že se položila na zemi, aby si trochu odpočinula. Když chvíli tiše ležela, vyplul měsíc z šedivého mráčku a ozářil jasně paseku. A tu děvčátko uvidělo několik kroků před sebou malinké mužíčky. Byli sliční a drobouncí jako hračky na vánočním stromku. Každý z nich vylezl z kalíšku některé květiny a byl oděn jejími barvami. Mužíčkové volali na sebe tenounkými hlásky, vzali se za ruce a tančili. Někteří se vyšplhali na travní stébla a brali opatrně do rukou kapičky rosy, které se podobaly stříbrným kuličkám. Házeli si jimi, jakoby to byly míče. Jiní si hráli na schovávanou a ukrývali se pod listy lopuchy. Velicí pavouci tkali stříbrná vlákna a stavěli z nich mosty od květiny ke květině. Drobní šotkové (říká se jim také elfi) běhali po těch mostech, otevírali květné kalíšky a budili ty, kteří ještě neprocitli. Zatím pavouci tkali a stavěli dále a brzy stály na koncích mostů stříbrné zámky a třpytily se jako hvězdy v měsíční záři. Když měsíc zašel na chvíli za mraky, vyhrnul se z lesa celý roj světlušek, aby posvítil elfům na jejich hry. Anička ani nedýchala. Bála se pohnout, aby kouzelné vidění nezmizelo. Jak byli ti malincí skřítkové roztomilí! Netušila, že pouze dobrý člověk má schopnost viděti elfy při jejich hrách. V tom jedna ze světlušek usedla na košík s jahodami a maličký ji tam následoval. Za chvíli byl košík obsypán šotky, že nebyl pod nimi ani viděti. Poněvadž bylo právě šero, nepoznala Anička, co tam mužíčkové kutí. Ale když po chvíli vyplul měsíc z mraků, rozprchli se šotci na všechny strany a Anička s úžasem viděla, že je košík prázdný. V tom sem přiklusaly zelené luční kobylky, jejichž oči zářily jako drobné diamanty. Šotkové na ně vyskočili a proháněli se vesele po louce. Někteří se pustili na vzdušné mosty, utkané předtím pavouky a projížděli se po nich, jako drobní středověcí rytíři na svých koních. Když se měsíc znovu skryl za mraky, odklusali koníci do svých úkrytů a šotci se zdáli být znaveni. „Potřebovali by se znovu posilnit!“ myslela si starostlivě Anička a nemeškajíc, povystrčila svůj druhý košík plný jahod, který byl dosud ukryt ve stínu. Netrvalo dlouho a košík byl znovu ověšen jemnými tělíčky šotků. Když byl prázdný, rozprchli se šotci do svých stříbrných zámků a světlušky se ukryly na trávě. Měsíc zašel a Anička usnula s hlavičkou opřenou o prázdný koš. – Ráno ji probudily šikmé sluneční paprsky, které ji svítily přímo do tváře. Protírala si ospalé oči a rozhlížela se udiveně kolem. Nebylo tu žádných kouzelných lidiček, velikých pavouků, stříbrných mostů….Jenom potrhané pavučiny vlály v ranním vánku. Řekla si zklamaně, že se jí to všechno zdálo. Ale když chtěla vzít oba prázdné košíky, viděla, že jsou až po okraj naplněny – zlatem.

Žabí král

Za starých zlatých časů žil jeden král, který měl několik dcer. Všechny byly hezké a půvabné, ale nejmladší z nich byla tak krásná, že i sluníčko, kdykoli si na ni posvítilo, zachvělo se obdivem. Nedaleko královského zámku prostíral se les, a vněm, pod velkou starou lípou, černala se hluboká studánka. Ten stinný koutek měla nejmladší princezna nejraději. Sem také utíkala, když bylo příliš velké vedro a bavila se svou nejmilejší hračkou – zlatým míčem. Zlatý míč byla vlastně koule z ryzího zlata, kterou princezna vyhazovala do výše a opět chytala, radujíc se z jejího lesku a třpytu.
Jedenkráte se však stalo, že jí míč vyklouzl a padl na kluzké kameny lesní studánky, po nichž se kutálel, až sklouzl do temné vody. Princezna vykřikla, naklonila svoji zlatou hlavu nad, hlubokou tůň, ale marně – dna nebylo možno dohlédnouti. I dala se do pláče, naříkala a bědovala, a tu pojednou slyší docela blízko sebe hlas: „Proč pláčeš, krásná princezno?“
Dívka pozvedla hlavu, nikoho však nespatřila, až tu, na roubení studny, vidí seděti velikého žabáka. „Ach to jsi ty žabáku! Co ti mám vykládat? Spadl mi sem, do studánky, můj krásný zlatý míč, a už nikdy jej nedostanu zpět!“
„Já bych ti jej mol přinésti,“ nafoukl se žabák, „ale co by jsi mi za to dala?“
„Co bys jenom chtěl milý žabáku,“ zvolala potěšená princezna, „své krásné šaty, perly, drahokamy, i zlatou korunku, kterou mám ve vlasech, vše ti ráda dám, přineseš-li mi zpět zlatý míč!“
„Nic z toho nechci,“ zakvákal žabák. „Míč pro tebe vylovím jenom tehdy, slíbíš-li mi, že mě budeš mít ráda a že mne vezmeš s sebou do královského zámku. Chci seděti vedle tebe u stolu, jísti z tvého zlatého talířku, píti z tvého poháru, a spáti v tvé postýlce. Slibuješ?“
„Ach ano,“ řekla princezna, a myslela si: „Co to ten hloupý žabák kváče, žáby přece nemohou z vody ven, mezi lidi! Slíbím mu, co chce, jen když budu mít opět svoji milou hračku!“
Žabák hupsnul do vody, a za malou chvíli se opět vynořil, nesa zlatou kouli. Pustil ji do trávy, přímo k princezniným nožkám.
Plna radosti, popadla princezna svůj oblíbený míč a pohazující jím vesele z ruky do ruky, utíkala do zámku.
„Počkej na mne! Nemohu běžeti tak rychle jako ty!“ ozývalo se za ní, ale ona nedbala a sotva vešla do zámku, na žabáka zapomněla.
V poledne, když královská rodina právě obědvala, a lokajové roznášeli pokrmy na zlatých mísách, zaťukal najednou někdo na dveře, a bylo slyšeti hlas: „Otevři, nejmladší princezno!“
Princezna vstala a šla ke dveřím, ale sotva je otevřela, přirazila je opět vší silou a vrátila se ke stolu všecka bledá.
„Kdopak je za dveřmi, a co ti chce?“ ptal se král své nejmilejší dcerky, neboť si dobře povšiml jejího zděšení. Princezna vypravovala svoji příhodu se žabákem a se zlatým míčem, a mezitím se ozvalo klepání po druhé.
„Otevři princezno spanilá, už nevíš cos mi slíbila?“
„Otevři, milá dcero,“ nařídil nyní král, „co jsi slíbila, musíš splniti!“
Princezna poslechla, plna odporu, a do hodovní síně přicupital ošklivý žabák. Všichni se ušklebovali, jak zamířil rovnou k princezně židli a poručil si: „Zdvihni mne k sobě na stůl!“
-Princezna se zdráhala, ale král přikývl, aby tak učinila. Sotva byl žabák na stole, žádal: „Přisuň ke mně svůj zlatý talířek, abych mohl jíst, a svůj pohárek, abych mohl uhasit žízeň!“
-Královská dcera učinila jak žádal, a žabák jedl a pil, jako kdyby tu byl hostem odjakživa. Princezně však se ošklivilo každé sousto a byla ráda, když oběd skončil. Královská rodina vstala od stolu, a každý se chystal odejít do svého pokoje a zdřímnouti si po jídle, jak bylo u nich zvykem. Žabák se nafoukl a zakvákal:
„Ach, to jsem se najedl! Jsem všecek unaven! Vezmi mne s sebou, princezno, do svého pokoje a odestel hedvábnou postýlku! Odpočineme si!“
Nyní se však princezna hořce rozplakala a zvolala: Ne, to neudělám! Ten ohavný, studený žabák by měl ležeti v mé krásné, čisté postýlce? – Jak ho nenávidím! Jak se ho štítím!“ – Ale král, její otec, přísně řekl: „Kdo ti pomohl, když jsi byla v tísni, tím nesmíš nyní opovrhovati. Čiň, co jsi přislíbila!“
Princezna chvějící se ošklivostí, vzala žabáka do dvou prstů, donesla ho do svého pokoje a posadila ho daleko do kouta. Potom se převlékla a chystala se lehnout si do své postýlky, když v tom opět: ťap, ťap, žabák stál u ní a kvákal:
„Nechci spát na tvrdé zemi, chci spáti právě tak dobře, jako ty! Dej mě do postele, nebo to řeknu tvému otci!“
Tu se princezna strašně rozčílila, popadla žabáka a vší silou jím mrštila na stěnu. „Nyní mi konečně dáš pokoj, hrozné, odporné zvíře!“ zvolala a znovu se rozplakala.
Žabák dopadl zpátky na zem, ale sotva se dotkl podlahy – jaký úžas! Proměnil se v sličného mladého prince, který se hluboce před princeznou ukláněl a vroucně ji děkoval za vysvobození. Zlá čarodějnice ho zaklela v žabáka, a nikdo jiný, nežli nejmladší dcera královská, jej nemohl vysvobodit. Nyní byl konec jeho utrpení, zítra se vrátí do slavné a mocné otcovské říše! – Princezna jen hlavičkou kývla, princ se jí tuze líbil, a když požádal pak jejího otce o její ruku, neboť si ji ještě jako žabák upřímně zamiloval, ráda svolila.
Byla slavná svatba, a mladí manželé odjeli potom do svého království, v němž se měly všechny žáby tuze dobře: na památku princova zakletí nikdo je nesměl zabíjet, a ony tam z vděčnosti všechny mouchy vyhubily.

Zlatá klec

V nádherném paláci žila jednou spanilá princezna. Jednou dostala darem holubičku se stříbřitým peřím, nádhernější nežli si dovedete představit. Byla zavřená ve zlaté kleci, a princezna ji dala odnésti ihned do svého pokoje. Nikomu nedovolila, aby se přiblížil ke krásnému ptáčeti – sama je krmila i ošetřovala, aby se holubičce vedlo co nejlépe. Za nějaký čas, bylo to na jaře, vzbudila se princezna tuze brzy. Vstala, vzala se stolu zlatu klec a postavila ji do otevřeného okna, aby její milovaná holubička na čerstvém vzduchu pookřála. Sama si sedla do hlubokého křesla a za chvíli se jí zavřely oči. Usnula – bylo přece jen příliš brzy!
Najednou – jako by ji ovanul chlad, probudila se a první její pohled platil holubici. Ale běda! Klec byla prázdná, a holubičku právě unášel v zobáku obrovský pták!
Princezna se dala do zoufalého křiku. Seběhli se všichni obyvatelé paláce, těšili ji, ale marně. I rozeslal pan král všechny mladé muže z celého království ještě téhož dne hledali ztracenou holubici.
Jeden z nich, mladý šlechtic, hledal a hledal bez oddechu, až tu, v hlubokém lese, spatřil ležeti na mechu uměle spletené hnízdo, plné stříbřitého peří. Radostně je zdvihl a prohlížel. Snad je to stopa po zmizelé holubičce! A byla opravdu. Na vnější straně hnízda četl zlatý nápis: „Jsem rodné hnízdo holubičky, kterou hledáš. Ještě daleká je tvá cesta, ale neztrácej odvahu!“
Mladý šlechtic se tím vzkazem potěšil, posilnil se jídlem a šel dále. Už se schylovalo k večeru, když se posadil pod košatý strom u jasné studánky. Najednou zašuměla vzduchem lehká křídla, dva stříbrní holoubkové mu přilétli na kolena, a promluvili lidským hlasem:
„Milý pane! Ztracená holubička, kterou hledáš, je naše milá dceruška. Kéž by se ti podařilo ji vysvobodit! Její rodné hnízdo jsi už našel, ale nevíš, že jsou v něm ukryty jehly a stříbrný náprstek.“
„To jsem vskutku nevěděl,“ divil se mladý šlechtic. „Co to vše znamená?“
Holoubek se odmlčel, ale holubice vypravovala: Když byla moje dceruška docela malá, vyletěla jsem jednou z hnízda, abych jí opatřila něco k jídlu. Tenkrát mne lapila zlá, ošklivá stařena a chtěla mi nabodati do křídel jehly, aby mne ochromila. Stříbrný náprstek měla na prstu, aby se nepopíchala, ale já jsem jí vyrvala zobákem jehly i náprstek a odnesla je do hnízda, kde zůstalo vše ukryto. Holubičku mi však přece uloupila! Když jsem se vzpamatovala, opustili jsme s holoubkem hnízdo, a sledovali jsme všude svoji dcerušku. Víme také, kde je nyní! Velký šeredný pták donesl ji do domu právě té stařeny, která mi ji už jednou uloupila! Dnes, sedíce na střeše, slyšeli jsme zlou ženu, kterak se chechtala:
„Vrátím tě, holubičko, princezně, ale jen, přinese-li mi sem tvoje rodné hnízdo a krásná stříbřitá pírka z křídel tvé matky!“
„Ukažte mi honem dům té čarodějnice!“ zvolal mladík, vyskočil a běžel za holoubky, kteří letěli před ním a ukazovali mu cestu. Když konečně bylo stařenin dům z dáli viděti, poděkoval milým ptáčkům za přispění, obrátil se a bez odpočinku spěchal do královského zámku…
Mezitím princezna steskem po holubičce stále plakala. Když se však u ní objevil mladý šlechtic, odevzdal jí hnízdo a vypověděl jí všecko, co se dozvěděl od holoubků, najednou se vzchopila. Zavolala otce i všechny dvořeníny a nedala jinak, nežli že se všichni musí ihned s ní vydati ke stařeně.
„Dostaneme-li opravdu holubici zpět, bohatě se ti odměním! řekl šlechtici starý král. „A já si tě vezmu za manžela,“ slíbila mu princezna.
Potom odjeli a druhého dne před večerem zabušili na vrata staré čarodějky.
„Otevři ve jménu krále!“
„Co chcete ode mne?“
„Vrať mi ihned moji holubici!“ pravila jasným hlasem krásná princezna, vklouzla rychle dovnitř a stanula před užaslou stařenou. Takovou návštěvu bába věru nečekala! Vzpamatovala se však a vzpupně odpověděla:
„Budiž, vrátím ti ji, až mi přineseš její rodné hnízdo a stříbrná pírka z křídel její matky!“ – Byla totiž svatosvatě přesvědčena, že nikdo hnízda nenajde. Avšak, hle!
„Zde jest, co žádáš!“ řekla princezna a z krásně vyšívané kabelky vyňala hnízdo i stříbřitá pera. Stařena nevěděla, co zlostí počít.
„To ti poradili staří holubi, její rodiče!“ Však je dostihnu, a běda jim!“ křičela.
„Snad bys nebyla tak zlá! – Vždyť ti ubozí, milí holoubkové nic zlého neudělali!“ ozvala se nyní princezna něžně, pokročila k bábě, a jemněji ji pohladila po tváři. A tu – div divoucí! Staré čarodějnici, kterou nikdy nikdo dosud nepohladil, jako by najednou ledová kůra okolo srdce roztála. Dala se do pláče z čisté radosti, slíbila, že holoubkům neublíží a princezně ihned stříbřitou holubičku vydala.
Když se vracel královský průvod zpátky do paláce, byla v něm i čarodějka, z které se stala nejhodnější babička. Užívala nyní svých kouzel jenom k dobrému, a když se princezna provdala za mladého šlechtice, později ještě jejich roztomilé děti chovala.

Začarovaný princ

Jeden král měl sličného syna, ale královna jej nenáviděla, neboť nebyla jeho vlastní matkou. Ačkoliv sama neměla dětí, nepřála si, aby princ nastoupil na trůn. Šla ke staré čarodějnici, slíbila jí velikánskou odměnu, pakliže promění prince ve zvíře. „Dáš-li mi od prince kadeř vlasů, zakleju jej v labuť“, slíbila čarodějnice. Když princ spal, přišly obě k němu, macecha ustříhla mu kadeř, podala čarodějnici a ta mávajíc jí pravila: „Princi staň se labutí, avšak s citem člověka a zpívej tak líbezně, až získáš srdce nejkrásnější princezny, jež kvůli tobě pohrdne mocným princem. Jakmile tě v lásce obejme, zakletí tvé pomine a ta, jež si zakletí tvého přála, promění se v škaredého pavouka“. Ihned princ proměnil se v labuť, vyletěl otevřeným oknem a letěl dál a dál od svojí otčiny, až vznesl se na křišťálový rybník v překrásné zahradě, v níž stál nádherný zámek. A steskem po otci a domově zazpíval tak krásnou píseň, že ze zámku vyšla nejkrásnější princezna, kterou kdy uzřel, přistoupila k rybníku a zvolala: „O labuti jak krásně zpíváš, nevím odkud jsi přišla, ale zůstaň u nás na vždy. Labuť vyšla z vody, tulila se k princezně, zobákem líbala její bílé ruce, neboť princezna úplně svou krásou a dobrotou získala její srdce.
Jednoho dne přišla s pláčem princezna k labuti a naříkala, že má si vzíti prince z mocné sousední říše, kterého nemiluje a že v několika dnech má býti slaven sňatek. Od toho dne labuť zpívala ještě krásněji a smutněji. Ve svatební den, když všichni dvořané i princ-ženich byli shromážděni ve dvoranách zámku, vešla princezna ve svatebním rouše a když princ podával jí ruku, chtěl ji vésti do zámecké kaple, řekla: „ Nikoliv v kostele, ale u jezera v zámecké zahradě chci míti svoji svatbu“. Svatební průvod odebral se k jezeru, z něhož vystoupila na břeh bílá labuť a tu princezna s pláčem sklonila se k labuti a řekla: „Nikoliv prince, ale tebe chci mít na věky za manžela“ a obejmula štíhlý krk labutě. V tom okamžiku změnila se labuť v krásného prince, který udivenému králi a princezně vysvětlil své zakletí a požádal o ruku milované princezny, kterou též obdržel. Zlá macecha v ten samý okamžik proměnila se v ohyzdného pavouka. Šťastný otec – král přijel novomanželům požehnati a oba vládli šťastně až do smrti.

Veselá pohádka o maličkém drakovi

Jak je to zde napsáno, přihodilo se to skutečně, ale již tak dávno, pradávno, jako by to už ani pravdou nebylo a proto je z toho pohádka, nad kterou malé děti budou kulit očka a ručkama budou tleskati.
Tenkráte, kdy žili předkové toho maličkého draka, který si zde v této pohádce vesele zarejdí, to byly časy, které pozdější lidé nazvali dobou diluviální, což je tolik, jako že to bylo před mnoha a mnoha tisíci lety. Jestli už tenkráte byli na zemi lidé, tedy jich bylo málo, nemajíce dům, přespávali ve skalních slujích a jeskyních, živíce se syrovým masem zvířat, jejichž koží se odívali.
Po zemi pak pobíhala zvířata tak ohyzdná a podivná, že je to k neuvěření. Některá taková obluda podobala se obrovské nohaté želvě, ale měla hadí hlavu na dlouhém krku, jiné obrovské zvíře mělo jako ryba šupinaté tělo, ale hlavu jako pták a ocasy to mělo jako ryba nebo krokodýl. Převeliké ještěrky se zvířecími hlavami a se třemi páry ostrých pazourů běhaly po stromech, po zemi se plazily a i ta naše největší domácí kravka, kterou známe, byla by pramaličká vedle mnohého ptakopyska a ptakoještěra a jiných takových předpotopních zvířat, jejichž kostra někdy v cizím dílu světa nalezena zkamenělá a znovu sestavena bývá obdivována od návštěvníků v museích.
Tenkráte také žili draci a byli to chlapíci všelijací. Ba, tihleti draci ze všech předpotopních oblud měli věru nejtužší život, neboť ještě po mnoha tisících letech strašívali (a snad straší podnes) v některých babiččiných pohádkách, kde hlídají unesené princky.
Mnoha učenci všech národů i věků jest dokázáno, že v pradávném čase bývaly na světě časté potopy při nichž vše živé zahynulo, pak po odpadnutí vod nové tvorstvo a rostlinstvo se usazovalo na povrchu zemském.
Nejlépe pochodila při všelijakých pohromách zvířata žijící ve vodě a tak byvše i za potopy ve svém živlu, vždycky některá z nich se uchovávala. Potomkem takových obrovských ještěrů je také náš nynější krokodýl v moři žijící a jeho strýčkové a bratranci aligátoři. Nyní ovšem již nejsou tak obrovští a když si některý zvykl žití mimo vodu na suchu, stal se ctihodným předkem rodiny ještěrek, které se stávaly stále menší a menší snad proto, aby se spíše ukryly před pronásledováním lidí.
Již je to dávno a bylo to daleko, když z velkého na suchu žijícího ještěra se vyvinul pravý, skutečný drak, o kterém se povídá v pohádkách. Žádná pohádková babička, ale neví, že tento podmaněný drak se později oženil s urozenou pannou z rodu arciještěrů zelených a ta milá dračí rodinka spokojeně a klidně žila ve své skalní sluji, kde za čas pobíhaly tři drobné děti- malí dráčkové. Měla s nimi maminka dračice trápení, neboť ten nejstarší synek – Drakouš – mu říkali, byl tuze svárlivý a s každým se hned rval. Jeho mladší sestra Dračinka zase byla moc neposlušná, čímž zarmucovala rodiče, kteří měli radost pouze z nejmladšího synka Dračičínka. Bylo to hezké dráčátko a nejraději bývalo u maminky a nikdy mírný Dračičínek nežaloval, když nehodný bratříček a sestra z pouhé svévole jej kousali do ocásku. On se takto, Dračičínek nezdál, ale měl za ouškama. Raději nežli se svými sourozenci kamarádil s čipernými ještěrkami, které měly své obydlí poblíže jeho domova pod hromádkou kamení na výsluní nakupeného. Když maličký dráček si jednou posteskl kamarádům ještěrkám, jak ho Drakouš a sestřička šidí, chytré ještěřice hned věděly radu. Řekly, ať u nich Dračičínek přespí a jedna tak veliká jako on potmě vklouzla do dračí sluje. Nikdo ničeho nepozoroval, ale když začal Drakouš domnělého bratříčka kousati, tu ještěřice hip! hop! hup! hap! Začala skákat po zlém pokušiteli a kde mohla, tam jej štípla, škrábla, kousla, píchla, jak to ještěrky dovedou a že byla mrštnější nežli on, Drakouš ji nechytil a ze strachu, aby zase nedostal, dal nyní bratříčkovi pokoj. Vysmáli se mu všichni a on pohněván utekl do jiné pohádky. Až zvíme, kde Drakouš je, budeme o tom psáti.

Tři ženichové

V daleké, mocné říši, která se prostírala od hor, věčným sněhem pokrytých, až k teplému moři, panoval kdysi moudrý král se svou manželkou – královnou. Měli dvě děti: syna, udatného mladého prince, a dceru, princeznu tak líbeznou, že jí dali jméno Měsíční záře. Pověst o její kráse rozlétla se daleko, až za hranice království, a bylo mnoho nápadníků, kteří vzkazovali panu králi, zda by se směli o princeznu ucházeti. – Zářenka – jak jí doma krátce říkali – na vzdávání ještě nemyslela. Byla spokojena doma, v otcovském zámku. Ale ustavičné vzkazy a dotazování, které ji pan král vyřizoval od cizích princů a králů, ji už omrzely. Jednoho dne, aby už měla pokoj, prohlásila svému tatínkovi před matkou i před bratrem:
„Ano, provdám se, ale vezmu si za muže jenom hrdinu, mudrce, nebo kouzelníka. Nedáte-li mi jednoho z nich, nechci o vdávání ani slyšet a zůstanu do smrti starou pannou – pamatujte si to!“ – A vesele se zasmála, radujíc se, jak vyzrála na ženichy. Neboť byla přesvědčena, že takoví se hned tak nenajdou!
Pan král měl nyní velkou starost. Zůstati starou pannou – to byla v jeho říši pro každou dívku velká hanba – ale hrdina, mudrc, kouzelník, kterých si jeho dcera přeje? Věru, není jich po světě nazbyt!
Brzy však mnohem důležitější věci zaměstnávaly mysl pana krále – nepřítel napadl jeho říši na severu, v kraji ledových hor, a on musel s vojskem rychle táhnouti na obranu svých hranic. Za nedlouho se jim podařilo skutečně nepřátele poraziti a vesele se vraceli do hlavního města, ale tu po cestě cosi krále zdrželo. Dal se u něho ohlásit vznešený muž v červeném šatě, a žádal ho o ruku jeho dcery. Mnoho prý slyšel vypravovati o její kráse, a tuze by si přál se s ní oženit. Král mu odpověděl:
„Milý pane, moje dcera chce za muže hrdinu, kouzelníka, nebo mudrce – jinak se prý neprovdá – jsi ty jedním z nich?
„Jsem kouzelníkem!“ pyšně odpověděl cizinec, a na důkaz svých slov vyčaroval před užaslým králem létající vůz v podobě velkého žlutého ptáka. Pozval pana krále, aby k němu přisedl, a již se vznesli vysoko do vzduchu. Cizinec sám řídil stroj a letěl s králem nad ledovými horami jeho říše až do země poraženého nepřítele a zase zpět, až se snesli lehounce k zemi právě na místě, odkud byli vzlétli.
„Dokázal jsi, že jsi opravdovým kouzelníkem!“ uznal pan král a přislíbil cizinci rukoudáním ruku princezninu. Dohodli se, že se svatba bude slavit za týden, rozloučili se, a král pokračoval ve své cestě domů.
V téže době lovil mladý princ, bratr krásné Zářenky, v hlubokých lesích divokou zvěř. Znenadání vstoupil mu do cesty urostlý, hezký mladý muž, a bez váhání jej požádal o ruku sestřinu. Princovi se neznámý sice líbil, ale přece mu neslíbil Zářenku dříve, dokud mu mladý muž nedokázal, že je znamenitým hrdinou. Závodili spolu v šermu a ve střelbě lukem, a neznámý pokaždé vyhrál. „Chtěla jenom mudrce, kouzelníka, nebo hrdinu,“ pravil nakonec princ, „a ty jsi vskutku hrdina. Přijeď k nám na zámek přesně za týdne, uchystáme všecko ke svatbě!“ A srdečně se rozloučili.
O tom všem nevěděla Zářenčina matka, královna, která přislíbila její ruku třetímu ženichovi, jenž se přihlásil přímo u ní a dokázal jí, že je věhlasný mudrc. Neboť znal nejen všecko, co bylo, on předpověděl dokonce mnoho věcí budoucích! – Královna určila princezninu svatbu za týden, a tak se stalo, že v ustanovený čas přijeli na zámek všichni tři ženichové najednou. Pan král si s nimi nevěděl rady, neboť když se domluvil s manželkou a se synem, shledal, že všichni měli plné právo přislíbit Zářenku kterémukoli z ženichů. Neboť jeden byl mudrc, druhý kouzelník- třetí hrdina!
Tu se však stalo cosi úžasného: nevěsta zmizela, a ať ji hledali jak chtěli, po Zářence nebylo ani stopy. Nešťastný otec se obrátil na mudrce: „Pověz, kde je moje dcera?“ – „V hlubokém lese, v dračí jeskyni. Sám drak Ruprask ji hlídá!“
„Běda!“ hořekoval král, „kdo se k ní dostane, kdo ji vysvobodí?“ – Tu se nabídl kouzelník, že je odveze všechny vzduchem ve svém létající stroji až k drakovu obydlí. Naložili zbraně, nasedli ženichové i starý král, a letěli, letěli, až před dračí slují se snesli k zemi. Pruprask je ucítil, vylezl ven, a se strašným řevem se pustil do boje s hrdinou, který se mu statečně postavil na odpor. Boj byl dlouhý a krutý, konečně však přece hrdina usekl Rupraskovi hlavu, a drak byl mrtev. Společně seběhli potom do nitra jeskyně, vyvedli odtud ustrašenou Zářenku a všichni se vrátili na létajícím stroji do královského zámku.
Tam se však začali ženichové pořádně hádati. „Kdybych vám byl neřekl, kde princezna je, nikdy byste se o ní nedozvěděli!“ říkal mudrc. „Proto patří mně!“
„A jak byste se k ní dostali bez mého létajícího stroje?“ volal kouzelník. „Moje je nevěsta!“
„A kdo přemohl draka? – Kdo nasadil pro ni svůj život?“ tiše pravil hrdina a díval se při tom na Zářenku, která se červenala jako růžička.
Tu se všichni zarazili, a starý král prohlásil: „Milí přátelé! Tomuto hrdinovi po právu moje dcera patří! Dobyl si jí svou statečností, a vaše pomoc byla z vůle boží. Přejte snoubencům štěstí!“
Mudrc i kouzelník uznali, že pan král má pravdu. A že byli hodní lidé, nezáviděli hrdinovi, dali se dokonce i pozvati na jeho svatbu, a tak nakonec všecko dobře dopadlo. Veselil se starý král, paní královna i mladý princ, spokojeni se cítili mudrc i kouzelník, ale nejšťastnější byla Zářenka a její hrdina.

Trpaslíček a husopaska

Malá Kačenka byla husopaskou u bohatého sedláka a každého dne vyháněla na pastvu k lesu veliké hejno hus. Často se na svoje svěřenky pořádně zlobila! Neboť husy nezůstaly na pastvisku, kam je Kačenka zahnala, každé chvíle se rozběhly t do cizího pole, tu do sousedovy louky, kde způsobil škodu, a malá husopaska byla potom doma za ně potrestána. Nebylo by se jí to stávalo, kdyby byla husy pořádně hlídala. Ale ona vždycky od nich odběhla – buďto do lesa na jahody, nebo pohrát si s ostatními dětmi.
Dnes opět celému hejnu rozzlobena kázala, když jí najednou slova na rtech odumřela, a husy, poděšeny, odletěly k lesu. Před nimi, na omšelém balvanu, objevil se pitvorný trpaslíček, který poslouchal před tím v úkrytu Kačenčino kázání a nyní se jí čtveračivě tázal: „ Chtěla bys, aby ti husy rozuměly a na slovo tě poslouchaly? – Dej mi svůj šáteček, a já tě naučím dvěma pořekadlům. Odříkáš-li první, proměníš se v husu a můžeš se se svými husami jejich řečí výborně dorozuměti. Odříkáš-li druhé, staneš se opět husopaskou.“
„Já mám být husou?“ lekla se Kačenka, „aby mne o posvícení zabili a upekli?“
„Jak chceš,“ odpověděl trpaslík, „ale vždyť ti říkám, že tě druhé pořekadlo promění zase v dívku!
Kačenka se ještě chvíli rozmýšlela, ale potom rychle rozvázala s hlavy červený šáteček a podával jej trpaslíkovi. Přece ji lákalo takové dobrodružství! – Trpaslík šáteček popadl a začal odříkávati:
„Nebe, země, oheň, dým,
ať se v husu proměním!
To je první pořekadlo. A druhé zní:
Slyš mne, kouzlo zpátky vem,
ať jsem zase děvčetem!
Nezapomeň to druhé, nebo se ocitneš jednoho dne na pekáči!“ zasmál se trpaslík a zmizel beze stopy.
Kačenka se otřásla. Přece jen měla strach! Ale za chvíli už odříkávala první průpovídku. Sotva doznělo poslední slovo, stála tu na místo Kačenky veliká, sněhobílá husa. Rozběhla se za ostatními, povídala a kejhala s nimi, a tuze se jí to líbilo.
Najednou se však od lesa plížil rezavý lišák a vyhlížel si jednu z nich k snědku. Husy vyděšeny spustily křik, namáhavě se vznesly do vzduchu, ale přece lišákovi uletěly, a Kačenka s nimi. V husí podobě vrátila se s nimi na dvůr statku a slyšela, kterak selka hubovala:
„S tou Kačenkou je to stále horší! Jindy nechá husy lézti do cizího pole a dělati tam škodu a dnes se dokonce s nimi ani domů nevrátila.
Ale jenom až přijde!“
Kačenka se ulekla. A bála se trestu a proto se raději dala zavříti jako husa do chlívku s ostatními. V tom však zaslechla selku nařizovati děvečce: „ Zítra ráno zabij t nejtučnější! Upečeme si ji k obědu.“
Teď bylo zle. Promění-li se v husopasku, dostane jistě bití, zůstane-li husou, děvečka ji ráno zařízne, neboť byla ze všech nejtučnější. Ale jakkoliv trest byl přece jen lepší, nežli octnouti se na pekáči, a Kačenka odříkala druhou průpovídku. Proměnila se v dívku a usnula mezi husami. – Ráno, ještě za šera, vlezla do chlívku děvečka a ohmatávala husy, která je nejtučnější. Když nahmatala Kačenčinu hlavu, dala se do hrozného křiku a vyběhla z chlívka jako pomatená.
„V chlívku je zloděj, v chlívku je zloděj!“ křičela a vypravovala vše sedlákovi. Ten vzal pořádnou hůl, postavil se ke chlívku, otevřel jej a třikrát rázně zabušil do dřevěné stěny. Husy s křikem vyrazily ven, první z nich Kačenka, která ze strachu před hospodářovou holí rychle odříkala první průpovídku a byla zase husou. Když všechny došly na pastvisko, chtěla se Kačenka proměnit v dívenku, ale – běda! V úzkosti, kterou právě prožila, nadobro zapomněla, kterak zní druhé pořekadlo!
Zatím hospodář, nevida v chlívku nikoho, plísnil děvečku, která bědovala: „Nebyl-li to zloděj, byl to jistě čert, a zmizel, když ještě třískal do chlívku holí! – Vím jistě, že jsem chytila něco chlupatého, a že to po mně blýsklo očima!“
„Ta holka se pomátla na rozumu!“ pravil sedlák ženě, „zítra jí dám výpověď, nemůže přece u nás déle sloužiti!“
Pod lesem na pastvisku naříkala tou dobou Kačenka: Ach, co si jen počnu! Jak jsem vytrestána za svoji nedbalost! Musím zůstati husou!“
„Ano, je to věru k pláči,
že se octneš na pekáči!
uslyšela v tom za sebou posměšný hlásek. Stál tu známý trpaslík a pochechtával se.
„Ty jsi vše zavinil! Ty mně musíš pomoci!“ vykřikla Kačenka v husí podobě a zobákem chytila trpaslíka za nohu tak pevně, že se nemohl ani pohnouti. „Nepustím tě dříve, dokud mi neřekneš druhé pořekadlo!“
Trpaslík se slitoval, odříkal pořekadlo, Kačenka je opakovala a dostala zpět lidskou podobu. Ihned začala vyčítat trpaslíkovi, jakou úzkost jeho vinou prožila.
„Mou vinou? – A kdopak si chtěl jen hrát a skotačit, namísto hlídání? – Zamysli se nad sebou, Kačenko, a polepši se!“ pravil trpaslík a zmizel.
Kačenka poslechla, a sotva přihnala husy domů, ze všeho se hospodyni vyzpovídala. Děvečka nedostala výpověď, selka Kačence odpustila, a tak se všecko obrátilo k dobrému. Z bývalé nedbalé husopasky stala se nadmíru pořádná a pečlivá dívenka, které se později v životě výborně vedlo. Tisíckrát si na trpaslíčka s vděčností vzpomněla!