čtvrtek 30. května 2013

Dědictví

V jednom království vládl starý král, který měl tři syny. Dva starší byli ctižádostiví a pyšní, nejmladší byl skromný a tichý. Tu jednou povolal je otec a řekl jim: „Byla mi dána moc, abych Vám na sklonku života splnil jedno přání. Vyslovte je a splní se“. Oba starší přáli si každý velké království, nejmladší však prosil za to, aby jej vždy lidi měli rádi. Řekl jim otec: „Pojedete všichni tři do světa na zkušenou a splní se Vám co jste si přáli“. Bohatě vyšňořeni starší princové jeli na koních, nejmladší Jiřík šel za nimi pěšky, skromně oděn. Na noc došel do krčmy, kde již jeho oba bratři hodovali a kde jej krčmářka hrubě odbyla, že více místa pro něj nemá. Jakmile se, ale Jiřík prosebně na krčmářku podíval, změkla tato a dala mu to nejlepší jídlo a nejlepší lože. A druhý den nepřijala od něj ani groše, ale darovala mu zázračnou láhev, ze které nápoj nikdy neubýval. Druhý den večer se opět všichni tři sešli v druhé krčmě, kde opět Jiřík za pouhý úsměv obdržel vše nejlepší, co jeho bratři museli draze zaplatit, a při odchodu dala mu hospodyně ubrousek, který na přání nejlepší krmě předkládal. Ve třetí krčmě vše se opakovalo a Jiřík dostal na památku třírohý klobouk, který při otočení napravo krásně hrál, nalevo však na všecky strany střílel. Čtvrtý den došli do cizího království, kde vládl král, jehož dcera svéhlavě odmítala všechny ženichy, kteří nesplnili její přání. Jiříkovi bratři jeli též na hrad a ucházeli se o ruku princezny. Poněvadž nesplnili ani oni přání princezny, byli uvrženi do vězení a ponecháni o hladu. Tu přišel Jiřík a prosil stráže, aby jej k bratřím pustli, ale byl odmítnut. Tu zatočil kloboukem do leva, střely poděsily stráž tak, že ho ihned vpustila. Ve vězení rozprostřel ubrousek a objednal hojnost jídel pro všechny, z bezedné láhve si všichni připíjeli a krásná hudba jim z kloboučku vyhrávala. Stráže běžely do hradu dát zprávu princezně, ta přispěchala sama podívat se na zvláštní vězně a jakmile Jiřík na ni pohlédl, zmizela její svéhlavost a ona se do Jiříka zamilovala. Král byl rád, že Jiřík je princ ze sousední říše. Vypravil osly k otci Jiříka s poselstvím, ale starý král mezi tím zemřel. A tak splnilo se Jiříkovo přání, že proto, že všichni lidé ho měli rádi, dostal tak báječné dary, kterými získal srdce a ruku princezny a království k tomu. Oba jeho bratři panovali v otcově království a tak i jejich přání se dědictvím splnilo.

středa 8. května 2013

Ptáček z ráje

Přiletěl jednou na svět skutečný rajský ptáček; ten byl tak nádherně krásný, uměl tak přelíbezně zpívati, že při jeho zpěvu byl by každý člověk chtěl samou blažeností zemříti.
Třpytící se peří rajského ptáka hrálo všemi duhovými barvami a dlouhá pera na ocásku byla střídavě zlatá i stříbrná. Na hlavince, jakoby vysokou korunku, měl chochol, jehož každé jednotlivé peříčko bylo nahoře ukončeno lesknoucím se diamantem. Krásný tento pták létal a zpíval nad královskou zahradou; spatřila jej z okna královského sídla mladičká princeznička a hned vyslovila přání, že toho líbezného zpěváčka musí dostati. – Ovšem, ale nebylo snadno polapiti ptáka, který létal rychleji nežli blesk a nedovolil nikomu, aby se k němu přiblížil. Marně starý král i královna vymlouvali dcerušce takové marné přání, neboť ona, protože byla umíněnou jedinačkou, se vyslovila, že toho krásného rajského zpěváčka míti musí a musí!
Dá se mysliti, jak mocný a bohatý král vynaložil veškeré úsilí, aby dceruščině přání vyhověl a královna zrovna tak; zdaleka široka svoláni myslivci a zkušení lapači ptáků, ale úsilí i těch nejobratnějších ptáčníků zůstávalo marné. Pohněvaná a vzdorovitá princeznička řekla: „Je to nějaký nehodný pták, nechce-li jíti ke mně, aby v královském zámku přebýval ve zlaté kleci, kde bych jej krmila jen cukrem a těmi nejdražšími lahůdkami.“
„Žádný pták netouží po zlaté kleci, každý je raději na svobodě, aby mohl létati vysoko k oblakům a ke slunéčku, “ odpověděl kterýsi starý, zkušený dvořan. A prastará chůva princezničky, která kdysi kolébala i jejího královského otce, když tento jako drobné nemluvňátko ležel ve stříbrné kolébce, stejně vykládala: „Kde by se rajskému ptáčkovi zalíbilo, tam by musilo býti právě tak krásně jako v samém ráji.“
„Nu, a jaké pak to tam je, v tom ráji?“ přála si zvěděti princeznička, lichotíc se k milé stařence.
„Ani nevím. Já jsem tam nebyla, ale povídá se, že tam na stromech rostou zlatá jablka.“
„A kdybychom u nás měli zlatá jablka, zůstal by u nás ten krásný ptáček?“ „Snad, ale nevím to jistě,“ odpovídala chůva. Nyní princeznička znovu naléhala na svého královského otce, aby nechal do zahrady nasázet stromů se zlatými jablky. Otázal se král moudrých lidí, a ti mu vysvětlili, že to jsou pomeranče a rostou i uzrávají na teplém Jihu.
Nechal král přivézti z Jihu pomerančové stromy, které musili zahradníci pěstovati v teplých skleníkách, protože jim zdejší chladné podnebí nesvědčilo. Denně vyhlížela nyní princeznička, jestli zlatý ptáček zaletí k zlatým jablkům, ale marně. –
Pomeranče rostly, sládly, ale rozmazlená princeznička nikomu nedopřála jejich lahodného ovoce a co sama pojísti nemohla, raději nechala zkaziti, nežli aby to rozdala chudým dětem, které toužebně pohlížely do královských zahrad skrze husté mřížoví.
„Jaká je to zlá a nepřející dívenka,“ mluvilo se o královské dcerušce a to si snad myslil i ten krásný rajský pták, neboť stále řidčeji létal kolem, již více nezpíval a také jeho skvostné peříčko jakoby nějak potemnělo.
Když jednou královna ve zlatém kočáře si vyjela na procházku, sloužící zapomněli ihned uzavříti mřížová vrata a do zámku vešlo chudé, osiřelé děvčátko. Nikým neviděno šlo a šlo až ke stromům se zlatými jablky. Dychtivě pohlížela hladová chuděrka vonné lákavé ovoce a již se shýbala pro pomeranč v trávě na zemi spadlý.
„Necháš toho!“ zle ji okřikla spěchající sem princeznička. S uslzenýma očima pohlédla na ni hladová sirota. I hnulo se cosi v srdéčku princezničky a ona za souhlasu chůvina dala cizí dívence plný klínek „zlatých jablíček“. A tu přihodil se zázrak. Sotva potěšena, chuděrka odešla, k princezničce se snesl rajský zlatý ptáček a zapěl: „Budeš-li vždycky tak dobrá i přející chudáčkům, zůstanu u tebe navždy!“ A tak se i stalo. –