Pán a sluha

Jednou, bylo to před Vánoci, vracel se Mac Daniel mrazivou nocí z druhé vesnice, kde byl návštěvou. Byl to hezký mladý hoch, ale měl tu chybu, že si rád přihnul vína. Také dnes, v té zimě, klepal zuby a mručel: „Kéž bych tu měl pořádnou sklenku vína pro zahřátí!“
„Může se státi,“ ozvalo se vedle něho, a když se pootočil, spatřil malého pidimužíka v stříbrném a zlatém šatě, jak mu podává sklenici, větší než mužíček sám.
„Na zdraví!“ pravil Mac Daniel beze strachu, ačkoliv poznal, že mužíček jest skřítkem; jedním douškem vyprázdnil sklenici, která byla plná nejlepšího vína a dodal: „Na zaplacení máme času dost!“
„To zase ne,“ ozval se skřítek. „Napálit se nedám. Teď zaplať, jako poctivý člověk.“
Mac Daniel se smál: „Vždyť bych vás mohl strčit do kapsy!“ Ale v tom okamžiku mu přeběhl po zádech mráz, neboť mužík pravil hrozným hlasem: „Zaplatíš mi tím, že mně budeš sloužit sedm let a jeden den. A pojď hned se mnou!“
A šli; cestou necestou, přes hory a údolí, ploty a příkopy, močály a vřesoviska, až přišli k rozpadlé zřícenině. To už svítalo, a pidimužík poslal Mac Daniela domů. Dříve však mu nakázal, aby druhý den večer určitě sem k němu přišel, sice že bude zle!
Ustrašený hoch netroufal si neuposlechnouti, a tak, sotva nadešla noc, čekal na mužíka tam, kde se včera rozešli.
Ten se brzy objevil a hned poroučel, aby Mac Daniel osedlal dva koně – pro něho i pro sebe.
„Kde jsou koně, smím-li se ptáti?“ zvolal hoch. „Nevidím nic, než zříceninu a rašeliniště!“
„Nemluv zbytečně!“ bručel skřítek. „Vytáhni z rašeliniště dvě nejsilnější stébla sítiny a přines je sem.
Hoch učinil, jak mu pán nařídil a hleděl s úžasem, že si mužík dal stéblo mezi nohy , jakoby seděl na koni. A hned poroučel: „Vsedni také na koně!“
„Na koně, Vaše milosti?“ koktal hoch. „Nedělejte si ze mne blázny!“
„Neodmlouvej a dělej všecko po mně!“ poroučel skřítek a Mac Daniel tedy uposlechl. Pak zvolal skřítek třikrát tajemné slovo: „Borram, borram, borram!“ a Mac Daniel to opakoval po něm, a již místo sítin měli pod sebou překrásné ohnivé koně, kteří s nimi letěli o závod, až se zastavili před hezkým domem. Mužíček seskočil s koně, Mac Daniel též, mužíček mumlal divná zaříkávání a Mac Daniel to po něm opakoval; a již stáli u vrat domu a klíčovými dírkami vklouzli z jedné místnosti do druhé, až se ocitli ve sklepě, kde byly zásoby nejlepšího vína. Nedali se pobízeti a pili, až se hory zelenaly. Daniel byl v sedmém nebi: „Bude-li to pokaždé takové jako dnes, budu vám rád sloužiti každou noc!“ sliboval.
„Mlč a koukej na cestu,“ odsekl mužík a už to šlo opět klíčovými dírkami ven a na sítinách, proměněných v koně, zpět ke zřícenině.
Noc jako noc vyjížděli takto spolu a nebylo jediného vinného sklepa v celé zemi, kde by nebyli tajně popíjeli.
Jednoho večera nakázal skřítek hochovi, aby přinesl z rašeliniště tři stébla místo dvou: „Dnes potřebujeme tři koně,“ pravil, „snad přivezeme někoho s sebou domů!“
Mac Daniel byl zvyklý poslouchati bez odmluvy a tak se na nic neptal, vzal třetího koně za uzdu a jeli.
Zastavili daleko, před osamělým dvorcem odkud bylo slyšeti hudbu. Mužíček seskočil a povídá: „chci se oženiti, Mac Danieli, protože mi bude zítra tisíc let. Tady v domě je právě svatba, vezmu si tu nevěstu!“
Ohromený Mac Daniel chtěl něco zakoktati, ale mužíček už ho vlekl do síně, kde byla hostina a vyskočil s ním na silný trám u stropu.
U stolu seděl ženich s nevěstou, farář a všecko příbuzenstvo. Nevěsta právě kýchla. Ale nikdo jí neřekl: „Pozdrav Pánbůh!“ Všichni si hleděli jídla. Mužík nahoře na trámu se ušklíbl a pravil Mac Danielovi: „Ať ještě dvakrát tak kýchne a je moje!“
V tom kýchla nevěsta podruhé, ale tak tiše, že ji nikdo krom těch dvou nahoře neslyšel, a tak jí zas nikdo neřekl: „Pozdrav Pánbůh!“
Mac Danielovi bylo však najednou hezké nevěsty tuze líto, že má připadnouti takovému ošklivému tisíciletému skřítkovi, a tak když po třetí kýchla, zvolal ze všech sil s trámu dolů: „Pozdrav Pánbůh!“
Jak to dořekl, dostal takovou ránu, až se skutálel jako zralé jablko dolů na stůl mezi jídlo. Mužíček zaječel: „Vyháním tě ze svých služeb a to máš za odměnu!“ a zmizel.
Toť se ví, že se svatebčané hrozně ulekli, když se cizí člověk najednou po stole válel, ale když jim Mac Daniel vypověděl, co a jak se stalo, náramně mu děkovali a pan farář ještě jednou nevěstě i ženichovi požehnal.
Mac Daniel pak na svatbě tancoval, jedl a pil, až do bílého rána. Mužíčka už nikdy nespatřil.

Hrnečku, vař!

V jedné vesnici byla jedna chudá vdova a měla jednu dceru. Zůstávaly v staré chalupě s doškovou střechou, a měly na půdě několik slepic. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat, a mladá nosila do města vejce na prodej, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.
Jednou v létě stará se trochu roznemohla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby měly co jíst: vařily si z nich kaši. Vzala hrnec do košíka a kus černého chleba a šla. V lese na pasece jen se červenalo jahodami a tak jahody sbírala až byl hrnek pěkně plný. Tu ji ale už přepadl hlad. Věděla o pěkném místečku u studánky nedaleko v lese. Vesele cupitala lesem, až studánku našla. Tu si k té studánce pěkně sedla, vyndala ze zástěrky chléb a chystala se obědvati. Bylo právě poledne. Bylo slyšeti zvoneček z jejich vesnice.
Kde se vzala, tu se stala nějaká stará žena, vypadala chudobně jako žebračka, stála před ní a přisedla na vedlejší balvan.
„Ach, má zlatá panenko!“ povídá ta žebračka, to bych jedla! Od včerejška od rána neměla jsem ani kouska chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?“
„I pročpak ne,“ řekla ta holka, „chcete-li, třeba celý: však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?“ A dala jí celý svůj oběd.
„Zaplať pán Bůh! Má zlatá panenko, zaplať pán Bůh! Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím ti také něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček. Když jej doma postavíš na stůl a řekneš: „Hrnečku vař!“ navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. A když budeš myslit, že už máš kaše dost, řekni: „Hrnečku, dost! Hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říci!“
Tu ji ten hrneček podala a najednou se zas ztratila, holka ani nevěděla kam.
„Hrnečku, vař!“ Chtěla zvědět, jestli ji ta žebračka neobelhala. Ale hned se začala v hrnečku ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo víc a víc, a co by deset napočítal, byl už hrneček plný. „Hrnečku, dost!“ a hrneček přestal vařit.
Hned si obě sedly a s chutí jedly. Kaše jako mandle.
Když se najedly, vzala mladá do košíčka několik vajec a nesla je do města.
Ale musela tam s nimi dlouho na trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprve v samý večer je prodala.
Stará doma se nemohla dočkat, už se jí taky chtělo jíst a měla zas na kaši chuť. Ale nevěděla to říkání. Začala na hrneček: „Tak prosím pěkně, trochu té kašičky!“ Hrneček nic. „Tak buď tak hodný, hrnečku, já už mám hlad, navař mi tu dobrou kašičku.“ Hrneček nic.
Přišla dcera a smála se jako hrdlička, když slyšela, jak matka tomu hrnečku domlouvá. Pak přisedla ke stolu a řekla: „Hrnečku, vař!“ a hrneček navařil zase té kaše, dobré jako ty mandle.
Protože, ale obě dobré srdce mely, pověděly to i druhým, stejně potřebným a holčička s ochotou navařila každému. To byl život! Ale holčička chovala hrneček pečlivě, aby nikdo k němu přístupu neměl.
Ale tu se stalo, že se zase ve městě opozdila. Vděčné sousedky jí totiž nanosily tolik vajec, že jich ani rozprodati nemohla.
A mezitím stará doma už hladem zkomírala. I vytáhla z úkrytu hrneček, postavila na stůl a řekla, jak si dobře odposlouchala: Hrnečku vař! A v hrnečku začala se hned kaše vařit a sotva se stará otočila, byl už plný.
„Musím si taky pro misku a pro lžíci dojít,“ povídá si stará a jde do komory.
Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: Kaše valila se proudem z hrnečku na stůl, se stolu na lavici a s lavice na zem. Přiskočila a přikryla hrneček miskou, myslila, že tím kaši zastaví. Zapomněla docela, jaké je to druhé říkání. Ale miska spadla na zem, roztloukla se a kaše hrnula se neustále jako povodeň.
Už jí bylo v sednici tolik, že stará odtud musela do síně utéci. Tu lomila rukama a bědovala: „Ach, ta nešťastná holka, co to přinesla: já jsem si hned pomyslila, že to nebude pro nic dobrého!“
Za chvilku tekla kaše ze sedničky přes práh do síně, čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo.
Stará křičela: „Hrnečku, nevař, už je kaše moc!“ Ale marně! Nevěděla už kudy kam a vylezla v ouzkosti na půdu a pořád bědovala, co to ta nešťastná holka přinesla. Zatím ale bylo kaše pořád víc a víc a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřmi i oknem na náves. Marně sousedé nabírali ji do necek, hrnků a kádí, škopků, ale kaše přibývalo. Valila se proudem po návsi na silnici, hustá kaše bublala a bleptala a Bůh ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě naštěstí mladá nevrátila a nekřikla: „Hrnečku dost!“ Ale kaše se zatím valila návsí na silnici až k hlubokému úvozu, kde chladla a tuhla. Bylo jí takový kopec, že sedláci, když tudy jeli na večer z roboty domů, už nemohli nikterak projeti a museli sezvati celé blízké vesnice, aby jim pomohli se prokousat tou dobrou kaší na druhou stranu.

Osel a zloděj

Pohádka, kterou vám nyní budu vyprávěti, ukazuje, jak lehce mohou dva chytří darebové napáliti lehkověrného dobráka. Nevěřte proto hned každému, usuzujte nejdříve, je-li pravda, co vám kdo povídá, a můžete-li, přesvědčte se!
Bylo to jednoho horkého dne, daleko za mořem, v arabském městě. Ulice byly liduprázdné, protože slunce nemilosrdně pálilo a všichni obyvatelé seděli raději doma, v příjemném chládku a pili studené limonády. Ale tamhle od brány přece někdo kráčí! Je to oslař, všecek zabrán do přemýšlení. Jde pomalu, nevidí, neslyší, svého osla pomalu táhne za sebou...
Z malé uličky pozorovali ho dva zloději, kteří tu kolem slídili, kde by se co dalo vzíti. Sotva první z nich uviděl oslaře, pošeptal druhému: „Dej si pozor, jak snadno dostanu osla! Jenom ho rychle popadni a běž s ním z města. Za branami se sejdeme.“ – „A jak to provedeš?“ ptal se druhý nedůvěřivě. „Vždyť oslař strhne hrozný křik, lidé se seběhnou a nabijí nám, co se do nás vejde!“ – Neměj starosti, smál se první zloděj, „udělám to tak, že nebude mít ani zdání, že má osla pryč.“
Po těch slovech se tiše odplížil, vyvlékl osla z ohlávky a předal ho kamarádu, sám pak rychle do ohlávky vklouzl a dal se tiše vésti, dokud druhý zloděj nezmizel se zvířetem z dohledu.
Sotva se tak stalo, začal se vzpírati a trhati provazem. Udivený oslař se ohlédl, aby se podíval, co to tak nenadále do jeho ušáka vjelo a zůstal jako zkamenělý: na místo osla táhnul – člověka! „Kdo jsi?“ zakoktal. – „Jsem tvůj osel, který díky matčinu slitování stal se opět tím, čím býval dříve – totiž člověkem!“ – A hned vypravoval oněmělému oslaři povídačku, kterou si k jeho oklamání vymyslel.
„Byl jsem v mládí velkým ničemou a často jsem celé noci nepřicházel domů. Moje matka, chudá vdova, často mne napomínala, ale já jsem se jí jen vysmíval. A tu jednou, když jsem se zase vracel domů, rozlobila se na mne více než jindy a svolávala všechny zlé duchy, aby mne potrestali. Dříve ještě než svoji kletbu dokončila, proměnil jsem se v osla. Vyhnali mne z domu a od té doby jsem byl ve tvých službách. Dnes, jak se zdá, prosila maminka duchy, aby se mne kletbu sňali, neboť – jak vidíš – stal jsem se opět člověkem.“
Když zloděj domluvil, vyvlékl se hbitě z ohlávky a klidně odešel. Okradený oslař stále ještě stál, neschopen slova, všecek se chvěje při pomyšlení, že nakládal tolik let s člověkem jako s němou tváří. Také jeho žena, která ho doma přivítala spoustou výčitek, když se vrátil bez osla, ustala hned, jakmile jí muž vyprávěl podivnou příhodu. Také ona litovala, že často ušáka o potravu šidila a příliš naň nakládala. Teď jej prosila v duchu za odpuštění a dávala hojné almužny žebrákům, aby svou vinu napravila. – Její muž hleděl se obejíti nějaký čas bez osla, ale nešlo to. Vypravil se tedy opět jednou z rána na trh, aby si nějakého opatřil.
Chodil, prohlížel, žádné zvíře se mu nehodilo. Až tu vidí pěkného, statného ušáka. Již se chtěl zeptati na cenu, když mu slova leknutím uvázla v hrdle: poznal svého starého osla, který mu tolik let sloužil!
Rychle si vybral jiného, zaplatil a odváděl jej z trhu. Ještě však než odešel, přitočil se k svému bývalému ušákovi, a pošeptal mu do ucha: „No ty jsi mi pěkný ničema, darebáku jeden! To jsi se nemohl polepšit, když ti už maminka znovu vyprosila lidskou podobu? – Kdepak! To jsi zase chodil domů až ráno a duchové tě opět proměnili v osla, viď! Ale to ti povídám: ani mne nenapadne, abych si tě koupil!“ – a důstojně odcházel z trhu.

Hrdinný Jirka

Nedaleko rozsáhlých lesů žil drvoštěp se svým malým synkem Jirkou. Chaloupka a malé políčko stačilo jim úplně ke štěstí, neboť láska panovala mezi nimi a Jirka by byl pro svého zlatého tatíčka skočil třeba do ohně. A tu najednou přišlo neštěstí. Za tmavé noci kdosi zabouchal na dveře a otec Jirkův otevřev, nemálo se ulekl. Ozbrojení lupiči jej chytili, spoutali a celou chaloupku vydrancovali. Jirka tak, tak, že v pološeru unikl těmto vrahům a schoval se do křoví. Za chvíli odváděli již jeho drahého tatíčka, který úpěnlivě za smilování prosil, že má ještě malého synka, ale marno všechno. „Potřebujeme tě, abys pracoval v podzemní skrýši,“ toto a hrubé nadávky byly mu odpovědí. Jirka poznal, že nesmí se prozradit a umínil si, že tatíčka svého vysvobodí. I plížil se v skrytu za zbojníky, kteří zmizeli v hloubi lesa. I chodil Jirka lesem několik dnů, až potkal stařičkého poustevníka, kterému se svěřil se svým žalem. „Ubohý hochu, navrať se k lidem, snad se tě někdo ujme, věř, že nikomu ještě nepodařilo se uniknout z rukou těchto lupičů a ty sám bys o život přijít mohl. Avšak máš-li upřímně rád svého otce, pokus se tedy o jeho vysvobození,“ pravil poustevník a naložil Jirkovi jídla na několik dnů. Dále bloudil Jirka a utrmácený dostal se k lesní mýtině. Tu uzřel známou zlodějskou rotu, jak chystá se na lup. Odešli, jen jediný zůstal u vysoké skály na hlídce. „Aha, jejich sídlo,“ pomyslil si Jirka, „tam zavřen jest můj tatíček.“ Tu otevřely se dveře ve skále, stará baba přinášela hlídajícímu zbojníkovi jídlo a prosila, aby chvilenku se mohla vydýchati, že mu za to víno přinese. „Zavřeš, čarodějnice, až přineseš víno!“ zahřměl hlídač. I přiblížil se Jirka ke skále a že bylo šero, nepozorovaně proklouzl kolem baby dovnitř. Za chvíli vracela se baba a Jirka hup, babě přímo na hlavu. Tato leknutím se svalila, Jirka rychle obalil ji hlavu halenou, aby nemohla křičet a vešel do skály. Nalezl tatíčka spoutaného, rychle pouta přeřízl a táhl ho k východu. Drvoštěp nevěděl, zda to sen, či skutečnost, ale pochopil Jirkovu hrdinnost a v tichosti oba dostali se ze skrýše, neboť zatím se již setmělo. Radostně pak pospíchali oba k domovu. Druhý den Jirka přivedl ke skrýši vojáky, loupežníci byli schytáni a lidé měli od nich pokoj. Jirka v lásce, svornosti a spokojenosti žil se svým drahým tatíčkem ještě mnoho let.

Dům v lese

Na pokraji velkého lesa, v prosté chaloupce, žil chudý drvoštěp se ženou a třemi dcerami. Jednoho dne řekl své ženě: „Mám tolik práce, že nebudu moci ani přijít domů k obědu. Ať mi naše nejstarší přinese jídlo do lesa! Aby našla dobře ke mně cestu, vezmu s sebou pytlík prosa a posypu jím místa, kudy má jíti.“ – Skutečně učinil, jak řekl, ale když v poledne nejstarší dcerka vyšla za ním s obědem do lesa, nespatřila na zemi ani zrnéčka. Lesní ptáčkové všechno sezobali. Zabloudila a chodila lesem tak dlouho, až se setmělo a pomalu nastala noc. Najednou spatřilo děvče světélko. Šlo za ním a přišlo k pěknému lesnímu domku. Zaklepalo. Ozvalo se: „Dále!“ Dívka tedy vstoupila a uviděla starého muže s vousem až po kolena, sedícího za stolem; ve světnici byla také tři zvířata: kohoutek, kuřátko a kravička Stračena. Když zbloudilá poutnice prosila o nocleh, obrátil se muž ke zvířátkům s otázkou:
„Poraďte, přátelé přezlatí:
mám ji tu přes noc nechati?“
Zvířátka řekla: „Plak!“ – což patrně znamenalo „Ano!“, protože stařeček vybídl na to dívku, aby odložila šátek i koš a odešla do kuchyně vařit večeři. Dívka připravila večeři, donesla na stůl a večeřela se stařečkem. Po jídle se tázala, kde si může ulehnouti? A zvířátka, kterým nedala ničeho pojísti, sborem odpověděla:
„Sama jedla´s, sama pila´s,
pranic na nás nemyslila´s;
na nocleh se neptej již,
kde spát budeš, uvidíš!“
Stařec však ukázal dívce komůrku, kde byla dvě lůžka. Dívka si lehla a rázem usnula. Za okamžik se stařec vrátil. Díval se na spící dívčinu, potřásl hlavou, potom však otevřel padací dveře a dívka se propadla do sklepa.
Zatím se drvoštěp vrátil do chaloupky a huboval ženu, že jej nechala celý den o hladu. „Ale vždyť šla za tebou nestarší dcera! To jistě chudinka zabloudila a vrátí se ráno, až se rozední!“ – Pošli tedy zítra s obědem prostřední dcerku,“ nařídil otec. „Označím cestu čočkou, ta je větší a bude ji lépe viděti.“ Stalo se. Druhý den v poledne šla druhá dcera za otcem, ale také zabloudila, neboť po čočce nebylo ani památky – ptáci ji do posledního zrnka sezobali. Bloudila lesem až do noci a právě tak jako její starší sestra našla nakonec starcovu chaloupku. Prosila o nocleh, a když uvařila večeři při čemž rovněž na zvířátka zapomněla, odešla do komůrky spát a starý muž ji spustil padacími dveřmi do sklepa. – Nyní nastal v drvoštěpově chatrči pláč a nářek. Matka nechtěla nejmladší dceru živou mocí pustiti do lesa, ale otec odporoval: „Nasypu jí na cestu hrachu, a uvidíš, že mne bez pohromy najde.“ – Vydalo se tedy děvčátko za otcem, ale hráškové stopy nikde nespatřilo – lesní holubi ji vyzobali. Zabloudilo a octlo se v noci v starcově chaloupce, jako předtím její sestry. Dostalo nocleh a šlo uvařiti do kuchyně večeři. Dříve však, než se dalo do jídla, přineslo kohoutkovi a kuřeti ječmene, kravičce Stračce plnou náruč vonícího sena, a pak si teprve sedlo ke stolu. Když bylo po večeři, donesla dívka ještě zvířátkům na noc plný džber čerstvé vody. Zvířátka na ni vlídně pohlédla a pravila:
„S námi jedla´s, s námi pila´s,
všechny dobře obsloužila´s;
zlomena je temná moc –
přejeme ti dobrou noc!“
„Dobrou noc, milá zvířátka,“ řekla dívčina. Odešla do komůrky, povlékla čistě peřiny a když byla hotova, vešel stařeček. Položil se do jedné postele a usnul, zatím co dívka se ještě modlila. Za chvíli usnula v druhé posteli tak tvrdě, jako by ji hodil do vody. O půlnoci nastal v celém domě hrozný rámus. Dívka se strachem schovala pod peřinu; ale když za nedlouho všechno utichlo, obrátila se a spala dále. Probudila se až ráno. Ale jaký div? Ležela v překrásné komnatě, na lůžku ze slonové kosti; na stoličce byly položeny zlatem tkané šaty a perlami vyšívané pantoflíčky. U lůžka stál krásný mladý princ a usmíval se: „Vstávej, nevěsto moje! Tvoje zlaté srdéčko, které i na zvířátka v dobrém myslelo, zbavilo zlého kouzla mne i mé tři věrné dvořany. Není tu již starce, ani kohoutka, kuřete a kravičky. Jsme vysvobozeni a místo lesní chaloupky mám zase svůj královský palác, kde zůstaneš nyní se mnou, jako moje choť.“ Dívka myslela, že stále sní, ale když přijeli její rodiče, pro které princ poslal, a když spatřila všude plno dvořanů a služebnictva, kteří se jí klaněli, musela uvěřiti. Jenom se ještě tázala, kde jsou její sestry? – „Poslal jsem je k uhlíři do služby,“ řekl vážně její ženich. „Aby mohly býti šťastny, musejí se naučit myslet nejen na sebe, ale i na jiné. Až se polepší, vezmeme je k sobě.“ – A při tom zůstalo.

Havířova dceruška

Byl jednou jeden starý havíř, který měl velmi moudrou dcerušku. Oba žili v chudobě, poněvadž havíř mnoho nevydělal. Jednoho dne při kopání narazil havíř na něco tvrdého a když pořádně zabral, vyvalil se ze země veliký zlatý hmoždíř. Plný radosti ukryl svůj nález a spěchal domů, kde svoji dcerce zlatý hmoždíř ukázal a pravil: „Jako dar donesu zlatý hmoždíř našemu králi a jistě se mi hojně odmění.“ Ale moudrá dcerka varovala otce řknouc: „Nedávej hmoždíře králi, tatíčku, nebo vzpomene si, a i zlatou paličku na Tobě bude chtít“. Ale otec usmál se obavě dítěte, hmoždíř zabalil a spěchal do sídelního města do královského zámku. Předvedli jej před krále, rozbalil hmoždíř a když zlato zasvítilo, zaradoval se král nad vzácným darem a chtěl havíře štědře dukáty odměnit, ale v tom se zarazil a vykřikl: „Ha šejdíři, chceš připravit mě o moje právo, nebo vše, co v zemi se najde, jest královo a jak vidím, k hmoždíři schází zlatá palička, kterou sis ponechal. Okamžitě se vrať domů a paličku přines!“ Marně ujišťoval havíř, že paličky s hmoždířem nenašel, král mu nevěřil a nechal ho vsaditi do žaláře do hluboké věže. Druhý den vyjel si král na procházku a tu v myšlenkách jel kolem hladomorny, odkud zaznívalo k němu úpění a pláč uvězněných. Rozpoznal mezi hlasy známý hlas havířův, který v pláči stále volal: „ Proč, běda mě, proč neuposlechl jsem své moudré dcery!“ Král se vrátil do hradu a nechal znovu převést havíře a tázal s jej, proč svoji dceru nazývá moudrou. I řekl havíř: „Mé dítě mě varovalo, abych k tobě králi nejezdil a hmoždíř ti nedával a pravilo, že i paličku zlatou na mě budeš chtít a vše se do slova splnilo.“ I řekl král pohnut: „Hleď brachu, jdi domů a pošli mi do hradu svoji moudrou dcerku. Je-li tak chytrá, jak pravíš, musí přijít do hradu ale ne pěšky ani jezdecky, ani v oděvu, ani bez šatů. Splní-li to a je-li sličná, učiním ji královnou. Nesplní-li co žádám a je šeredná, uvrhnu ji i s tebou zpět do hladomorny.“ Smutný šel havíř domů a vyprávěl vše dcerce. Moudrá dcerka však pravila: „Buď klidný, tatíčku, vysvobodím tě a stanu se královnou. Se soumrakem pojedu ke králi.“ Běžela k rybáři, vypůjčila si síť, svlékla oděv a zahalila se do ni. Vyvedla z chlívka kozu, jednou nohou sedla si na ni, druhou nohou vedle poskakovala a tak dostavila se před krále. Král vida sličné děvčátko zabalené v síti a hopkující na koze, skočil s trůnu a řekl: „Ty jsi nejchytřejší žena mého království a budeš královnou této říše.“ A tak moudrá dívka zachránila svého otce, stala se moudrou královnou a kraluje šťastně snad dodnes.

Boháč a chudák

Žili dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý chudák. První měl pole, louky a velký statek, druhý jen bídnou chalupu. Živil se tím, že za jídlo sloužil bohatému a šťastnému bratru. Jednou tak sedí na boháčově poli a hlídá snopy. Najednou spatří bílou krásnou ženu, jak sbírá po poli klásky a zastrkává je do snopů. Neviděla ho, protože byl schován za kupou. Když se na ni dost vynadíval, najednou vyskočil a chytil ji za ruku: „Kdo jsi a co tu hledáš?“ – „Jsem Štěstí tvého bratra,“ odpovědělo zjevení, „sbírám ztracené klásky, aby měl víc pšenice!“ I zamyslil se chudák a pak se zeptal: „A prosím tě, kdepak je moje štěstí?“ – „Na východě,“ řekla bílá paní a zmizela.
Od té doby neměl chudý bratr stání, až konečně jednoho dne se sebral a že půjde hledat do světa svoje štěstí. Sotva otevřel dveře, vyskočila ze zápecí Bída, která u něj byla domovem, dala se do pláče a prosila, aby ji vzal s sebou. Muž povídá: „Jsi slabá, moje milá, a cesta je daleká a namáhavá, nedošla bys. Ale víš ty co? Mám u sebe prázdnou lahvičku. Můžeš-li se tak umenšiti, abys se do ní vešla, vlez dovnitř a já tě ponesu.“ Bída se scvrkala, scvrkala, až vlezla do lahvičky, a chudák ji rychle zazátkoval a ještě hrdlo pevně zavázal. Když potom cestou přišel k jednomu močálu, ponořil láhev hluboko pod trávu a mech do bahnité půdy, takže ji nikdo, kdo o ní tak dobře nevěděl, jako on sám, nemohl najíti a Bída bez pomoci teprve utéci nemohla. – Tak se jí zbavil. Nyní šel už veseleji svou cestou, až přišel do velkého východního města a dal se do služeb jednoho pána, jemuž měl kopat sklepy. „Platit ti nebudu,“ řekl mu onen pán, ale vše, co při práci najdeš, bude tvé.“
Muž kopal a kopal, a najednou vyhrábl ze země hroudu zlata. Podle úmluvy náležela jemu, ale on dal svému pánovi polovic. Kopal dále, a za nějaký čas přišel na okované dveře, za nimiž ležel prastarý podzemní sklep, plný nesmírného bohatství v zlatu i drahých kamenech. Z jedné skříně, která tam v koutku stála, ozýval se hlásek: „Otevři, pane můj, osvoboď mne!“ – Chudák otevřel a co vidí? Krásná panna, všecka bílá, vyskočila a uklání se mu: „Jsem tvoje štěstí, které jsi tak dlouho hledal; od nynějška budu s tebou a tvou rodinou.“ Po těch slovech zmizela.
Chudý muž myslel, že se mu to zdálo, ale bohatství leželo tu před ním, a to již bylo kus štěstí. Všechno si mohl ponechati, ale on se opět se svým pánem na polovic rozdělil. Přes to se najednou stal obrovským boháčem, a jeho jmění se den ode dne množilo, neboť štěstí mu přálo. Mnoho se o tom po městě povídalo, ale nikdo mu nezáviděl, protože činil dobro a žádného prosebníka od svých dveří s prázdným neodehnal.
Jednoho dne, spěchaje někam ulicí, potkal svého bratra, u něhož dříve na statku sloužíval, a který sem přijel za obchodem. Srdečně ho uvítal, pozval ho k sobě a těšil se z jeho údivu. Nic mu nezatajil. Pověděl mu, jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírati, jak vyšel do světa, aby našel svoje, jak vzal i Bídu s sebou, a jak a kde se jí zbavil. Bohatě bratra pohostil, dal mu ještě peníze na cestu a mnoho krásných darů pro ženu a děti. Déle ho nezdržoval, neboť bratr stále spěchal, že prý už musí odjeti. Proto se s ním bratrsky rozloučil a boháč odjel.
Ale nebylo mu veselo, protože svému bratru, bývalému chudákovi, nyní zámožnému a šťastnému člověku, jeho štěstí tuze záviděl. Cestou neustále přemýšlel, jak by ho mohl opět uvrhnout do bídy. Najednou se rozhlédne a vidí, že jede právě kolem bažinaté louky, do níž jeho bratr svou Bídu zahrabal. I nelenil, sestoupil z vozu, brodil se vodou a bahnem a tak dlouho hledal, až lahvičku našel a hned také otevřel.
V okamžiku vyskočila Bída ven, rostla mu před očima, tančila radostně kolem něho, nakonec vrhla se mu kolem krku, líbala ho a vroucně mu děkovala za vysvobození. „Nikdy ti toho nezapomenu,“ volala, „z vděčnosti u tebe nyní navždy zůstanu a neopustím tebe ani tvoji rodinu až do smrti!“ Závistivý boháč zbledl. Toho se nenadál! Nadarmo se vymlouval, vakrucoval, posílal Bídu k dřívějšímu pánu. Nedala se nikterak odbýti a dávala si dobrý pozor, aby ji nemohl prodati nebo darovati někomu jinému, či snad dokonce zakopati nebo utopiti. Byla mu neustále v patách. Však už brzy měl pocítiti její přítomnost. Ještě daleko od domova přepadli ho loupežníci, pobrali mu všechno zboží i všechny peníze, které měl u sebe. Žebral tedy cestou a tak se dostal domů. Ale co spatřil? Statek mu vyhořel a povodeň zničila všecku úrodu. Ze všeho krásného majetku nezůstalo zlému a závistivému boháči nic, než Bída.

Dvě Maryšky

Za dávných časů vyšel si mocný duch Krakonoš, vládce našich hor, do kraje. Na své potulce zamířil také ke krásnému zámku a vešel rovnou do rozsáhlé zahrady, v níž se procházela sličná Maryška, jediná dcerka zámeckého pána. Krakonoš byl přestrojen za chudého pocestného, a proto mladou slečnu poníženě poprosil o kousek jídla. Maryška se však na něj zle osopila, aby šel svou cestou, a konečně ho dala služebníky vyhnati. Byla postrachem všech, kdož se s ní museli stýkati – hašteřivá, zlostná, rozmazlená, lakomá. Krakonoš se jen usmál a šel dále, až přišel náhodou do jedné podhorské vsi, kde žil chudý švec-příštipkář se svou jedinou dcerkou, která byla hezounká jako obrázek, milá jako sluníčko a veselá jako jarní den. Jmenovala se Maryška. Ač chodila jen v chudičkých, záplatovaných šatech, byla podobná slečně Maryšce ze zámku jako vejce vejci. Krakonoše napadla žertovná myšlenka. Sotva poprosil Maryšku o skývu chleba, ihned ho pozvala, aby šel dále a zasedl s nimi k prosté večeři. Když se najedli, i nocleh mu nabídli na půdě v seně. Potom přála Krakonoši dobré noci a odešla do své komůrky spat. Krakonoš však počal prováděti svůj plán. Vzal rozespalou Maryšku do náručí, letěl s ní vzduchem do zámku, a šeptal jí: „Neboj se, Maryško, rok a den budeš tu žíti na zámku jako slečna. Zítra je tvůj svátek. Jen se vesele probuď a těmito dukáty, které ti dám pod podušku, poděl své služebníky. Až přijde čas, opět mne uvidíš.“ – Na to položil Maryšku do postele zámecké slečny, a urozenou Maryšku přenesl spící, bez jediného slova vysvětlení, do chudičké ševcovy chaloupky.
Ráno se hodná Maryška probudila časně, jak byla zvyklá. Celý zámek ještě spal, a ona myslela, že také ještě stále sní, když spatřila ten přepych kolem sebe a u postele nádherné hedvábné šaty. Potom si však vzpomněla na Krakonošova slova, vyskočila z lůžka, umyla se, oblékla, a s úsměvem pozdravila komornou, která jí přinášela čokoládu a různé dobroty k snídani. Děvče div leknutím neomdlelo, nevědělo, co se to se zlostnou slečnou stalo, a když mu Maryška ještě několik dukátů darovala, letělo do kuchyně všem služebníkům oznámiti, jak se slečna změnila. Za nedlouho se o tom všichni přesvědčili. Radostně děkovali za dukáty, a mysleli si, to že sám Otec nebeský slečnu osvítil, ale nejšťastnější byl zámecký pán, který svou domnělou dcerku nemohl ani poznati. Od té chvíle všichni zámečtí obyvatelé Maryšku zbožňovali. – Podívejme se nyní, jak to dopadlo u ševce s Maryškou ze zámku! – Švec byl už dávno vzhůru, a bylo mu divné, že v komůrce je ještě ticho. Vzpomněl si však, že je dnes Maryščin svátek, a proto sám vyvedl kozičku na pastvu, sám uvařil snídani a začal spravovati boty. „Ať si dnes přileží!“ Myslil si. Za chviličku se Maryška vzbudila a také ona nevěřila svým očím, když viděla chudičkou komůrku a záplatované šaty. Rozkřičela se na komornou, proč jí nenese snídani, ale místo komorné stanul ve dveřích tatík švec, všecek zdrcen, neboť myslel, chudák, že se jeho dcerka zbláznila. Když však Maryška i jemu začala nadávati, dopálil se, a ačkoliv dcerku nikdy nebil, namlátil nyní Maryšce potěhem, až to vzduchem svištělo. Bez domluvy musela ihned vstát, chalupu poklidit, a ševci pomáhat spravovati boty. A tak tomu bylo den ze den, bez naděje na zlepšení, až Maryšce nezbylo, nežli se smířiti s osudem a žíti životem chudých lidí, kterým jako zámecká slečna tak často ubližovala.
Zatím pravá ševcova Maryška žila šťastně na zámku, ale nezpyšněla. Stále vzpomínala na tatínka, jak je mu asi smutno samotnému! – Jednou jeli se zámeckým pánem v krásném kočáře vesnicí, kde švec bydlel, a náhodou je zahlédla Maryška, která máchala v potoce prádlo. Poznala v kočáře svého otce, a rozběhla se za ním, plačíc a volajíc: „Zastavte, zastavte, je to můj otec, můj kočár, moje koně!...ale nadarmo. Nikdo ji neslyšel, jen švec vyběhl z chaloupky, a když viděl, že se zas o ni pokouší „staré bláznění“, přivázal ji za nohu ke stolu, aby ji to přešlo. Teď byla Maryška přesvědčena, že je vskutku nadosmrti odsouzena žíti s chudým ševcem, a hořce plačíc vzpomínala na doby, kdy měla všecko, nač pomyslela, ale ničeho si nevážila. Uplynul rok a den, a do ševcovy chaloupky přišel chudý pocestný prosit o kousek jídla a o nocleh. Bývalá slečna Maryška, jako vyměněná, zvala ho dále, oukropem ho pohostila a sama mu na půdě nocleh připravila. Chudý pocestný byl však sám dobrý duch Krakonoš, který se nad výsledkem své zkoušky tuze zaradoval. Ještě téže noci zanesl Maryšku do zámku a šeptal jí ve snu: „Nyní jsi poznala, jak se chudým lidem žije! Zůstaň jen dobrá a šlechetná, a budeš opět šťastná!“ –Ševcovou Maryšku však Krakonoš ze zámku neodnesl, nechal obě dívky spáti vedle sebe až do rána, až se obě probudily. S úžasem na sebe pohlédly a brzy se domluvily. Potom spěchaly obě k zámeckému pánovi a všecko mu vypověděly. Naslouchal ohromen a radostí slzel, když se přesvědčil, jak se jeho dítě změnilo. Z vděčnosti nedovolil, aby se ševcova Maryška vrátila do chudičké chaloupky, naopak, poslal kočár pro ševce se vzkazem, aby ihned přijel do zámku. Švec se tuze polekal a vzdychl si: „To jistě zas ta moje bláznivá holka něco provedla, a já mám být za to potrestán!“ Ale přece vsedl do kočáru a jel. Když pak na zámku spatřil dvě Maryšky, zcela stejné, stejně oblečené, oněměl překvapením, a ještě více žasl, mu pán děkoval, že jeho dceru tak napravil, a za to odměnu mu nabízel, aby s nimi žil na zámku v pokoji až do smrti. Vzpamatoval se teprve, když mu všecko jak náleží vysvětlili. Byli potom všichni dokonale šťastni a veselí, to si můžete mysliti. Nejvíce však se smál ve svých horských skrýších moudrý Krakonoš.

Nevěsta z podsvětí

Žil jednou jeden rybář, a měl hezkou dcerku, o kterou se ucházeli dva mladí hoši. Starý rybář nemohl se rozhodnouti, kterému z nich by ji měl dáti a konečně určil: „Kdo při jarním rybolovu více naloví, ten bude mým zetěm!“
Když tedy nadešel čas jarního rybolovu, vzali oba mladí rybáři každý svůj člun a odpluli k dalekému ostrovu, kde bylo moře plné ryb, zkusit štěstí. Dívku vzali s sebou. Dlouho lovili a oba měli už plné loďky i plné soudky a měli plouti domů. Právě nasedali, když jeden z nich, oblíbenec starého rybáře, zvolal: „Ach, zapomněl jsem si v chatrči nůž! Nechtěl bys mně pro něj doběhnouti?“
Druhý, poněvadž byl dobrý hoch, vyskočil bez rozmýšlení a pospíchal do chatrče. Ale sotva zmizel ve dveřích, jeho soudruh odrazil oba čluny od břehu, sám skočil do toho, v němž byla dívka a vesloval plnou silou, aby už byl co nejdále.
Tak zůstal ubohý mladý rybář na ostrově sám a sám a neměl nic jiného, než nůž, pro který jej zrádný kamarád poslal. Urobil si luk a šípy a živil se mořskými ptáky, které střílel a lovil na rožni. Tak ubíhal čas, až přišla zima. Hoch si nasbíral dříví, aby měl zásobu paliva a rovnal ho v pěknou hromádku přede dveřmi své chatrče. Byl právě štědrý den. – Když byl s prací hotov, zadíval se toužebně na moře, směrem k pevnině, kde byl jeho domov...
Ale co to? K ostrovu pluje krásná loď! Jak se zaradoval! Zase spatří lidi a snad ho vezmou s sebou domů! Už se chystal dáti jim znamení, ale v tom viděl, že to nejsou skuteční lidé, pouze duchové, kteří vzali na sebe lidské podoby. Rychle skočil za svoji hranici dříví a ukryl se tak, aby sám nepozorován, viděl vše, co se bude díti.
Celá společnost vešla do jeho chatrče a venku zůstaly jen dvě hezké mladé dívky v nádherných šatech, které se počaly honiti kolem hranice dříví, kde byl mladý rybář schován, a tak ho brzy objevily. Zprvu se hrozně ulekly, ale když se ani nepohnul, přestaly se ho báti, smály se a žertovaly, a posléze jedna z nich štípla ho do ramene, až se mu v očích zajiskřilo.
Tu vytáhl hoch nůž a bodl dívku do ruky; vykřikla, hladíc si bílou ruku, z které tekla krev a dala se do velikého nářku.
Ostatní vyběhli rychle z chatrče, aby se podívali, co se děje a jakmile spatřili člověka, úprkem se hnali na loď, vmžiku odrazili a jako kouzlem zmizeli.
Na břehu zůstal jen rybář a dívka, kterou zranil. „Proč jsi nešla s ostatními?“ ptal se jí.
„Nemohu,“ odpovědělo děvče. „Teď, když jsi mně vzal několik kapek krve, musím zůstat u tebe a býti tvou ženou.“
„Čím tě uživím?“ strachoval se rybář.
„O to se nestarej,“ usmála se dívka, „jen jak budeme na pevnině, dobře se nám povede“
Za nedlouho plula kolem loď a vzala oba s sebou na pevninu. Když vystoupili, pravila dívka rybáři:
„Vyměř si místo pro náš dům, veliké, jak chceš!“
Hoch měřil, a když byl hotov, jeho nevěsta rozkázala:
„Spi dnes v noci na pozemku, který jsi vyměřil, ale ať se děje cokoli, neohlédni se, ani neotevři oči! – Já půjdu zatím k rodičům.“
Rybář učinil navlas to, co si přála, a když ráno vstal, sotva se únavou na nohou držel: slyšel totiž po celou noc takové klepání a bouchání, že nespal ani minutku. Ale jaký div! Před ním stál krásný velký dům, hotový od sklepa až po střechu.
„Dnes musíš vyměřiti místo pro kravín, konírny a všechny budovy, které chceš míti v našem hospodářství!“ hovořila dívka.
Stalo se; a opět po celou noc neznámé ruce pracovaly a ráno bylo všechno hotovo, chlévy, stáje, kurníky, kolny i stodoly, ale nikde nebylo ani zvířátka.
Tu prosilo děvče rybáře, aby ji doprovodil k jejím rodičům, kde mohou slavit svatbu. Hoch svolil a tak se slavila svatba, veselá, jak náleží.
Když vstávali od stolu a loučili se, pošeptala mladá žena rybáři:
„Až budeme odcházeti, dej dobrý pozor a skoč přes práh, jak nejrychleji umíš!“
Muž učinil, jak radila a dobře udělal! V tom okamžiku, kdy přeskakoval práh, mrštil po něm nevěstin otec těžkým kladivem. Kdyby se byl omeškal, měl by obě nohy zpřeráženy.
Spěchali k svému novému domu a zase žena šeptá:
„Udělej mně to k vůli a neohlížej se, ať slyšíš cokoliv!“
Muž poslechl, a ačkoli slyšel hrozný dupot a dusot, neohlédl se, až stál na prahu svého domu; tu již nemohl odhodlati a ohlédl se přec. A co spatřil?
Nesmírné stádo koní, skotu, ovcí, prasat, koz i veškeré drůbeže ve svém dvoře – dar tchánův; ale ještě větší stáda stála před vraty. Jakmile se však ohlédl, navždy zmizela.
Ale mladí manželé nelitovali. Co bylo ve vratech, to jim zůstalo, a bylo toho tolik, že se mohli zváti nejbohatšími mezi všemi sousedy. A že se měli rádi, byli živi šťastně a dlouho, a jejich potomci žijí dodnes.

Bílý vlk

Vyjel si jednou jeden král do lesa na lov. Při pronásledování jelena zabloudil a myslel, že se již živ a zdráv z lesa nedostane, když vtom vkročil mu do cesty malý mužíček, všecek černě oděný. – „Pověz, mužíčku,“ ptal se ho král, „kudy vede cesta odtud k mému hradu?“ – „Ukáži ti ji a sám tě odtud vyvedu, slíbíš mi však, že mi dáš darem to, co ti při tvém návratu první poběží v ústrety,“ odpověděl trpaslík. – „Milerád,“ ochotně souhlasil král, „i kdyby to byl můj nejlepší pes.“ – Ale mužík se usmál:
„Co pro mne pes tvůj znamená?
Mou bude jiná odměna!“
Vyvedl krále z lesa v několika minutách a již se blížili k hradu, když v tom nejmladší dcerka králova běžela s jásotem otce uvítat, neboť ho viděla ze svého okna. Král seskočil s koně, sevřel ji v náručí a zarmouceně pravil: „Kéž by mi raději místo tebe můj nejlepší pes vyběhl v ústrety!“
Princezna se po těchto zvláštních slovech rozplakala a vyčítavě řekla: „Ach, tatínku, je ti tedy tvůj pes milejší nežli já?“ – „Ne, má dceruško, tak jsem to nemyslel,“ odpověděl smutně král a vypravoval dívce všecko, co se v lese sběhlo. Když skončil, potvrdil mužíček jeho slova, řka: „Ano, po osmi dnech si pro tebe přijdu.“ Nato zmizel. – Král byl zoufalý, ale princezna statečně prohlásila: „Raději půjdu s černým mužíčkem, než aby můj tatínek byl zahynul v divokém lese!“
Po osmi dnech přiběhl do hradu velký bílý vlk, přinutil princeznu, aby si mu sedla na záda a již to šlo – divoká jízda cestou necestou, až ubohá dívka již se nemohla udržeti a naříkavě se ptala, jak je to ještě daleko? – „Mlč!“
odbyl ji vlk. „Ještě dlouhou cestu máme k skleněnému vrchu, a nebudeš-li zticha, shodím tě dolů.“ – Jeli zase dlouho a dlouho, a dívka se opět odvážila zeptati se a vlk jí odpověděl týmiž hrozivými slovy. Když konečně se ptala po třetí, shodil ji ze zad a odběhl pryč.
Princezna zůstala sama v temném lese, ale zakrátko uviděla chaloupku, v níž svítilo světlo. Vešla dovnitř a hle! V chaloupce bydlela lesní stařenka a vařila si právě slepičí polívčičku. Princezna se jí ptala, neviděla-li bílého vlka? „Ne, ale snad Vítr ho viděl,“ řekla stařenka. „Než však se k němu vydáš, povečeř se mnou a slepičí kůstky si vezmi s sebou – budeš jich potřebovati.“ Dívka poděkovala a učinila podle stařenčiny rady. Když přišla k Větru, nevěděl také nic o bílém vlku. Ale poradil jí, aby se zeptala Slunce – to že všechno vidí a zná. Také on jedl slepičí polívčičku a pozval princeznu, aby si přisedla ke stolu. Kostičky musela vzíti s sebou. – Princezna šla tedy k Slunci a tam se opakovalo totéž. Slunce jí dalo kostičky, ale nevědělo ni a poslalo ji k měsíci. – Princezna poslechla, ale když přišla k měsíci a vyptávala se ho, ani on nevěděl nic o bílém vlku; znal však jinou novinu: na skleněném vrchu slaví dnes černý mužíček svatbu! – „Ach, tam právě jsem měla jeti!“ zvolala princezna. – „Posvítím ti,“ řekl měsíc, „ale vezmi s sebou všechny kostičky z mé polívčičky – budeš jich potřebovati!“ Princezna učinila, jak jí měsíc radil, ale ve spěchu zapomněla přece jednu kůstku.
Když došla konečně ke skleněnému vrchu, viděla, že by se nahoru nikdy nedostala – byl kluzký a hladký jako led. Tu si udělala ze všech kostiček žebřík, který dosahoval téměř až k vrcholku, jen jedna příčka chyběla. Ale princezna neváhala – usekla si jeden článek svého malého prstíku, položila jej nejvýše a hle! Krásně se dostala až nahoru a vešla do skvěle ozdobených síní, kde černý mužíček seděl na trůně vedle nějaké dámy, asi nevěsty. Vypadal však tak smutně a zoufale, že se princezně srdce sevřelo; vzala harfu, která stála u stěny a začala zpívati:
„Co pro mne pes tvůj znamená?
Mou bude jiná odměna:
nejmladší králova dcera.
Bílý vlk běží lesem dál,
samotnou ve tmě zanechal
nejmladší královu dceru.
K skleněné hoře sama šla,
svůj bílý prst si usekla
nejmladší králova dcera.
Teď zří tu jinou nevěstu,
a smutně zpívá píseň tu
nejmladší králova dcera!“
Sotva dozněla poslední slova písně, vyskočil černý mužík jako šíp, běžel k princezně a sevřel ji do náručí. Ale v tom okamžiku proměnil se v krásného mladého prince a všechno kolem – hosté, druhá nevěsta, ba i skleněný vrch – zmizelo jako zázrakem. – Nyní byl tedy skutečně osvobozen, vroucně princezně děkoval a oba se vydali na cestu ke královskému hradu, k dívčinu otci.
Můžete si pomysliti, jakou měl starý král radost, když místo černého trpaslíka dostal za zetě krásného prince! Hned se slavila nádherná svatba a mladí manželé žili v lásce a štěstí až do konce svých dnů.

Dva poklady

Hodně dávno už je tomu, kdy žil jeden tuze bohatý král a ten byl skutečně nejbohatším člověkem na celé zemi. Měl tolik peněz, že by si za ně mohl koupit celý, ale celý svět a ještě by mu bývalo zůstalo dvakráte tolik zlatých a stříbrných peněz nemluvě ani o značném množství pokladů, že ani nevěděl, mnoho-li toho má.

Kolem jeho nádherného zámku stály vysoké i široké budovy, v nichž byly jen rozlehlé místnosti k ukládání zlatých dukátů, velikánské hromady stříbrných peněz kupily se tam na zemi zrovna jako obilí na sýpkách, stály tam velikánské okované truhly, ve kterých bylo vrchovatě drahocenných perel každé velikosti, jinde zase jako hrachu bylo nasypáno zářících diamantů až oči přecházely, v jiných truhlicích zase bylo plno ohnivých granátů, smaragdů, rubínů, opálů, ametystů a jiných roztodivných drahých kamenů, že ani ten přebohatý král, jemuž to všechno náleželo, nedoved jej pojmenovati. Však s tím také měl starostí dost a dost. Pouze na obranu svých pokladů musil vydržovati více vojska a také se někdy přihodilo, že se vojáci spolčili s lupiči, nabrali si pokladů, co jen mohli na zádech v pytlích unésti a za noci pak všichni utekli do jiné země, kde je nikdo nedostihl.
Ovšem při tak ohromném bohatství král nezchudl sebe většími krádežemi, ale zlobil se a hněval, že je na světě tolik nepoctivosti. Tu pak se uzavřel do svých komnat, nejedl, nepil, nespal, jen mrzoutil a tak opravdu ze svého bohatství měl někdy více zlosti a škody na zdraví nežli prospěchu a užitku.
Za městem, ve kterém sídlil tento bohatý král ve svém skvostném zámku, stála uprostřed ovocného sadu nevelká chaloupka, jejíž došková střecha byla stářím nakloněna, ale všude bylo čisto a celé okolí pěkně upraveno. Malá okénka se přívětivě leskla jako oči dobrého člověka, obílené zdi byly obrostlé révou a přes nevysoký laťkový plot u zahrádky rostly v létě vysoké slunečnice, které své hlavičky vždy jako děti po mamince celý den otáčely po sluníčku jak ono putovalo po nebi. Proto v zahrádce květinám a stromkům se dobře dařilo, že si jich hleděl starý chudobný sedláček, který zde přebýval se svým malým vnukem Jiříčkem, Jiříček posud ani do školy nechodil, ale protože měl tuze rád starého dědouška, ochotně a všude mu posloužil. Vodívali spolu na pastvu jedinou kravku „Stračenu“ a dvě kozičky. Když na počátku podzimu na polích po zlatém obilíčku zbyla strniska, tu dědeček s Jiříčkem zahnali tam bílé husy a usednouce někde na mez, aby dávali na husy pozor, povídali si a byli rádi na světě. Anebo se hošík brouzdal v nedalekém potůčku a stařeček uřezával vrbové proutí, z čehož doma pletl koše a prodával je bohatým panímámám, aby získal peněz na ošacení hošíka. Dědeček i jeho Jiřík byli oba zdraví, spokojeni, lépe jim chutnal krajíček chleba a mléko, nežli tam v královském hradu tomu nesmírnému královskému boháči nejvybranější lahůdky, kterými byl přesycen a stále mrzut jen své okolí a sám sebe týral bohatý a mocný král.
Potkali se jednou na silnici, mocný a nádherně oděný král, jedoucí na bujném vraníku, s jehož výše pohrdlivě shlížel na sedláčka vezoucího z pole na trakaři posečený jetel. Bosý, opálený Jiříček vesele cupital podél dědečka a švihal proutkem poskakujícího psíčka Voříška, který se náhle připletl mezi nohy králova koně a jak se tento bujně vzepjal, byl by málem Jiříčka porazil. Poděšený stařec uchopil hošíka do náručí, zvolal: „Pojď ke mně Jiříčku, drž se mne, ať nepřijdeš k úrazu! Co bych si počal bez tebe, který jsi mým drahým a jediným pokladem.“
„Jakým pokladem může býti takový klučík,“ posměšně řekl král. Na to stařec: „Takovým pokladem je můj vnuk, že až on vyroste a mne zkruší stáří, vyzlatí a ulehčí mně svou láskou konec života. Ale takovou lásku, která by se obětovala pro druhého, ty, králi za veškeré svoje poklady si nemůžeš koupiti, ta musí růsti ze srdce, kdežto tvé zlato studí. Já jsem bohatší tebe.“
Zvolna se sklopenou hlavou jel král do hradu, cítě pravdu starcových slov. Jeho poklad jej tížil, kdežto druhý starcův poklad dodával životu radosti a ceny.

Chytrý černoušek

Hodně daleko, ba daleko v cizí zemi – v Africe – žijí také lidé, ale protože tak slunce hodně pálí, jsou tamější obyvatelé černí jako kominíci, ale proto jejich maličké černé dětičky nejsou méně roztomilé.
Jsou ti maličtí černouškové čiperní a neposední, inu, jako malé dětičky na celém světě; také ony se ničeho nebojí a kominíkem teprve by je nikdo nepostrašil, když sami jsou černí od hlavy k patě jako malí kominíčkové. A jsou tam kloučkové tak kurážní, že se nebojí ani krokodýla, před kterým někdy i velký člověk ustrašeně se dává na útěk.
Byli dva takoví černí bratříčkové Jimbo a Bimbo a tuze rádi se koupali v moři. Sice je maminka varovala, aby toho nečinili, že se tam zdržují krokodýlové, to jsou ohromní ještěři s drsnou tvrdou kůží a tlamu s velikými ostrými zuby mají tak ohromnou, že mohou najednou polknouti i celého velkého člověka.
Ale bratříčci Jimbo a Bimbo byli neposluchové a kdykoliv jim bývalo příliš horko, již se máchali v moři, vymlouvajíce se ustrašené mamince, to že oni jen tak na kraji se ve vodě šplouchají a dále od břehu že nepůjdou, aby je žádný krokodýl nepolapil.
Ale krokodýlové nejsou nadarmo z ještěrčího rodu a všechny ještěrky jsou mrštné, hbité a lstivé. Tam na břehu, kde nedaleko bydlili ti rodiče se synky jménem Jimbo a Bimbo, zůstávala rodina krokodýlů – byl to takový veliký zubatý táta krokodýl – byla máma krokodýlice sice o něco menší, ale tlamu měla stejně velikou a zuby snad ještě špičatější. Nedávno se jim z vejce vylíhla malý krokodýl-dceruška a tehdy starý krokodýl řekl: „Měli bychom v rodině narození dcery hodně oslaviti a uchystati si nějakou tučnou pečeni, už dávno jsme si na žádné člověčině nepochutnali!“ „To je pravda,“ souhlasila paní krokodýlová, „ale kde a jak to honem opatřiti? Bílí lidé odjinud málokdy přijdou a pak se mají hodně na pozoru, stejně jako ti zdejší černoši, kteří mimo to nemají tak chutné masíčko jako běloši.“
„Inu, není-li právě nic jiného, i na černochu si možno pochutnati,“ mínil starý krokodýl.
„Ano, takhle na nějakém mladém dětském masíčku. Což kdybychom hleděli polapit Jimba nebo Bimba anebo ještě lépe oba společně? To by byla pochoutka. Snad by to nebylo tak těžké, černé klučíky polapit a spolknout je jako jahodu.“
„Což kluci snadno by se dali chytit, ale jejich mamka bedlivě je hlídá. Je to hloupé. Přál bych naší dcerušce takovou pochoutku,“ a paní krokodýlová při těch slovech plakala falešné slzy, když kvůli svému mláděti hodlala jinou lidskou maminku připraviti o její milované děti.
Zlým krokodýlům hnedle by se to bylo podařilo, ale že oba černí klučíci vyvázli životem,
bylo zásluhou chytrého Jimba. To bylo tak. –
Maminka s tatínkem nebyli doma a bratříčci rozběhli se k moři. „Nechoď tuze daleko,“ varoval straší hoch mladšího.
„Neměj strachu,“ odpovídal Bimbo, „vlezu jen tam na ten nedaleký zpuchřelý kmen, vykoupám nožičky a hned se vrátím“
Malý černoušek ovšem nemohl věděti, že tam ve vodě nebyl žádný zpuchřelý kmen, ale to že se tak proměnil táta krokodýl, aby hošíky napálil, neboť jakmile se naň Bimbo usadil, krokodýl plaval dále do moře.
Ale Jimbo si věděl rady – počal tak pronikavě a opravdově kničeti jako malé selátko a prasátka vůbec jsou krokodýlům nejmilejší pochoutkou. – „Snad se mně podaří i to čuně chytiti,“ řekl si hloupý krokodýl a plul zpátky ke břehu, kam se Bimbo čiperným skokem šťastně zachránil. Bratři se smáli a ošizení krokodýlové plakali, jak to praví krokodýlové dovedou.

Dědictví

V jednom království vládl starý král, který měl tři syny. Dva starší byli ctižádostiví a pyšní, nejmladší byl skromný a tichý. Tu jednou povolal je otec a řekl jim: „Byla mi dána moc, abych Vám na sklonku života splnil jedno přání. Vyslovte je a splní se“. Oba starší přáli si každý velké království, nejmladší však prosil za to, aby jej vždy lidi měli rádi. Řekl jim otec: „Pojedete všichni tři do světa na zkušenou a splní se Vám co jste si přáli“. Bohatě vyšňořeni starší princové jeli na koních, nejmladší Jiřík šel za nimi pěšky, skromně oděn. Na noc došel do krčmy, kde již jeho oba bratři hodovali a kde jej krčmářka hrubě odbyla, že více místa pro něj nemá. Jakmile se, ale Jiřík prosebně na krčmářku podíval, změkla tato a dala mu to nejlepší jídlo a nejlepší lože. A druhý den nepřijala od něj ani groše, ale darovala mu zázračnou láhev, ze které nápoj nikdy neubýval. Druhý den večer se opět všichni tři sešli v druhé krčmě, kde opět Jiřík za pouhý úsměv obdržel vše nejlepší, co jeho bratři museli draze zaplatit, a při odchodu dala mu hospodyně ubrousek, který na přání nejlepší krmě předkládal. Ve třetí krčmě vše se opakovalo a Jiřík dostal na památku třírohý klobouk, který při otočení napravo krásně hrál, nalevo však na všecky strany střílel. Čtvrtý den došli do cizího království, kde vládl král, jehož dcera svéhlavě odmítala všechny ženichy, kteří nesplnili její přání. Jiříkovi bratři jeli též na hrad a ucházeli se o ruku princezny. Poněvadž nesplnili ani oni přání princezny, byli uvrženi do vězení a ponecháni o hladu. Tu přišel Jiřík a prosil stráže, aby jej k bratřím pustli, ale byl odmítnut. Tu zatočil kloboukem do leva, střely poděsily stráž tak, že ho ihned vpustila. Ve vězení rozprostřel ubrousek a objednal hojnost jídel pro všechny, z bezedné láhve si všichni připíjeli a krásná hudba jim z kloboučku vyhrávala. Stráže běžely do hradu dát zprávu princezně, ta přispěchala sama podívat se na zvláštní vězně a jakmile Jiřík na ni pohlédl, zmizela její svéhlavost a ona se do Jiříka zamilovala. Král byl rád, že Jiřík je princ ze sousední říše. Vypravil osly k otci Jiříka s poselstvím, ale starý král mezi tím zemřel. A tak splnilo se Jiříkovo přání, že proto, že všichni lidé ho měli rádi, dostal tak báječné dary, kterými získal srdce a ruku princezny a království k tomu. Oba jeho bratři panovali v otcově království a tak i jejich přání se dědictvím splnilo.

Ptáček z ráje

Přiletěl jednou na svět skutečný rajský ptáček; ten byl tak nádherně krásný, uměl tak přelíbezně zpívati, že při jeho zpěvu byl by každý člověk chtěl samou blažeností zemříti.
Třpytící se peří rajského ptáka hrálo všemi duhovými barvami a dlouhá pera na ocásku byla střídavě zlatá i stříbrná. Na hlavince, jakoby vysokou korunku, měl chochol, jehož každé jednotlivé peříčko bylo nahoře ukončeno lesknoucím se diamantem. Krásný tento pták létal a zpíval nad královskou zahradou; spatřila jej z okna královského sídla mladičká princeznička a hned vyslovila přání, že toho líbezného zpěváčka musí dostati. – Ovšem, ale nebylo snadno polapiti ptáka, který létal rychleji nežli blesk a nedovolil nikomu, aby se k němu přiblížil. Marně starý král i královna vymlouvali dcerušce takové marné přání, neboť ona, protože byla umíněnou jedinačkou, se vyslovila, že toho krásného rajského zpěváčka míti musí a musí!
Dá se mysliti, jak mocný a bohatý král vynaložil veškeré úsilí, aby dceruščině přání vyhověl a královna zrovna tak; zdaleka široka svoláni myslivci a zkušení lapači ptáků, ale úsilí i těch nejobratnějších ptáčníků zůstávalo marné. Pohněvaná a vzdorovitá princeznička řekla: „Je to nějaký nehodný pták, nechce-li jíti ke mně, aby v královském zámku přebýval ve zlaté kleci, kde bych jej krmila jen cukrem a těmi nejdražšími lahůdkami.“
„Žádný pták netouží po zlaté kleci, každý je raději na svobodě, aby mohl létati vysoko k oblakům a ke slunéčku, “ odpověděl kterýsi starý, zkušený dvořan. A prastará chůva princezničky, která kdysi kolébala i jejího královského otce, když tento jako drobné nemluvňátko ležel ve stříbrné kolébce, stejně vykládala: „Kde by se rajskému ptáčkovi zalíbilo, tam by musilo býti právě tak krásně jako v samém ráji.“
„Nu, a jaké pak to tam je, v tom ráji?“ přála si zvěděti princeznička, lichotíc se k milé stařence.
„Ani nevím. Já jsem tam nebyla, ale povídá se, že tam na stromech rostou zlatá jablka.“
„A kdybychom u nás měli zlatá jablka, zůstal by u nás ten krásný ptáček?“ „Snad, ale nevím to jistě,“ odpovídala chůva. Nyní princeznička znovu naléhala na svého královského otce, aby nechal do zahrady nasázet stromů se zlatými jablky. Otázal se král moudrých lidí, a ti mu vysvětlili, že to jsou pomeranče a rostou i uzrávají na teplém Jihu.
Nechal král přivézti z Jihu pomerančové stromy, které musili zahradníci pěstovati v teplých skleníkách, protože jim zdejší chladné podnebí nesvědčilo. Denně vyhlížela nyní princeznička, jestli zlatý ptáček zaletí k zlatým jablkům, ale marně. –
Pomeranče rostly, sládly, ale rozmazlená princeznička nikomu nedopřála jejich lahodného ovoce a co sama pojísti nemohla, raději nechala zkaziti, nežli aby to rozdala chudým dětem, které toužebně pohlížely do královských zahrad skrze husté mřížoví.
„Jaká je to zlá a nepřející dívenka,“ mluvilo se o královské dcerušce a to si snad myslil i ten krásný rajský pták, neboť stále řidčeji létal kolem, již více nezpíval a také jeho skvostné peříčko jakoby nějak potemnělo.
Když jednou královna ve zlatém kočáře si vyjela na procházku, sloužící zapomněli ihned uzavříti mřížová vrata a do zámku vešlo chudé, osiřelé děvčátko. Nikým neviděno šlo a šlo až ke stromům se zlatými jablky. Dychtivě pohlížela hladová chuděrka vonné lákavé ovoce a již se shýbala pro pomeranč v trávě na zemi spadlý.
„Necháš toho!“ zle ji okřikla spěchající sem princeznička. S uslzenýma očima pohlédla na ni hladová sirota. I hnulo se cosi v srdéčku princezničky a ona za souhlasu chůvina dala cizí dívence plný klínek „zlatých jablíček“. A tu přihodil se zázrak. Sotva potěšena, chuděrka odešla, k princezničce se snesl rajský zlatý ptáček a zapěl: „Budeš-li vždycky tak dobrá i přející chudáčkům, zůstanu u tebe navždy!“ A tak se i stalo. –

Pták dam

Byl jednou jeden král a ten měl dvanáct dcer. I stalo se jednou, že princezny odešly jednou na procházku, ale již se nevrátily. V království nastal veliký smutek a zpráva o neštěstí se šířila do všech zemí. A tu došla také do daleké říše ke králi, který měl dvanáct synů. Princové byli hned plni odhodlání, že princezny vyhledají! Král zprvu nechtěl ani slyšet, ale nakonec jim vypravil loď, na níž ustanovil velitelem rytíře Roda, zkušeného námořníka.
Dlouho již jezdili po moři, když tu jednou vypukla taková bouře, že všichni na lodi museli nepřetržitě tři dni a tři noci pracovati a býti na stráži, aby loď zachránili. Když bylo po bouři, vysíleni, naráz usnuli, jen nejmladší princ nemohl usnouti. Rozhlíží se a tu vidí, že loď pluje kolem jakéhosi ostrova, kde na břehu pobíhá malý pejsek, kňučí a štěká.
Princ odvázal člun a přivesloval k ostrovu; chtěl pejska chytit, ale ten uskakoval a lákal prince dál a dál, až jej dovedl k nádhernému zámku. Před zámkem na lávce seděl muž – tak ošklivý, že princ se otřásl hrůzou. Ale pejsek, jakmile ohyzdu spatřil, proměnil se v krásnou princeznu; byli to jeden z princů-trolů a jeho dcera. Trol prince oslovil a bylo vidět, že o všem ví. Prozradil mu také hned, kde jsou ztracené princezny: „Jsou u mého pána, který má dvanáct hlav! Ty můžeš zůstati u nás a vzíti si mou dceru, ale dříve musíš zabíti trola, mého pána. Zkus, můžeš-li se ohnati jeho mečem!“ a podával princi ohromný meč. Princ jím ani nepohnul; ale když se třikrát napil z jakési lahve, mával mečem jako pírkem.
„Dobře“, řekl Trol. „Vrať se na loď. Zase zažijete velkou bouři. Až přejde a všichni znaveni budou spáti, vystup na břeh a jdi, až přijdeš do zámku, kde vlci, medvědi a lvi stojí na stráži – ale neboj se, neublíží ti! Uvnitř v zámku najdeš toho lupiče, jak spí a všech dvanáct princezen, které mu vískají hlavy. Rychle se přibliž a hlavy mu utni, jinak bude s tebou zle!“
Princ poděkoval, vzal meč a vrátil se na loď. Nikomu neřekl ani slova. Zase pluli dále a po čase se přihnala bouře. Vše bylo na vlas tak, jak Trol předpověděl. Když všichni usnuli, princ vystoupil, přišel k zámku, prošel strážemi, které se mu plazily k nohám a našel komnatu, kde spal starý Trol a ubohé princezny mu vískaly hlavy. – Princ jim dal znamení, aby se vzdálily a když se tichounce vytratily, rozpřáhl se a všech dvanáct hlav Trolovi uťal, až krev potokem tekla. Pak dojel zpět k lodi, vzbudil ostatní a vedl je na ostrov: viděli potok krve, zámek i mrtvého Trola a žasli… Trolovo tělo a hlavy naházeli do moře, podali rámě šťastným princeznám a všichni šli v průvodu zpátky na loď. Uprostřed zpáteční plavby princezny si vzpomněly, že na zámku nechaly své zlaté korunky. Ale nikdo se neměl k tomu, aby pro ně jel, jenom zase nejmladší královský syn. „Spusťte plachtoví a počkejte, až se vrátím!“ řekl. – Sotva však zmizel z dohledu, tu rytíř Rod, který byl nevěrný a chtěl získati nejmladší princeznu pro sebe, prohlásil, že čekati nebude – princ prý se jistě nevrátí! – A tak odpluli.
Mezitím nejmladší princ přišel zpět do zámku, nalezl korunky, naložil je na člun a tu vidí – loď nikde. Zarmoucen vrátil se do zámku, uzamkl se a ulehl na lůžko. Najednou začalo to v celém zámku praskati a lupati, zdi se chvěly v základech a bylo slyšeti hlas:
„Já jsem, princi, Veliký pták Dam,
pomohu, kde nezmůžeš nic sám!
Ale až se ráno probudíš, přines mi z komory čtyři tuny žita k snídani; dokud je nemám v sobě, nemohu nic podniknouti!“ Druhého dne ráno spatřil princ u svého lůžka obrovského ptáka. Honem přivlekl z komory snídani, pak mu zavěsil na jednu stranu krku skříň se zlatými korunkami, na druhou tolik zlata a stříbra, co by se to vyvážilo, a sám si sedl ptákovi na záda a pevně se chytil velkého pera v týle. Jen to vzduchem zafičelo a již byli u prince Trola. Ten měl radost!
Bohatě prince obdaroval a posadil ho do železného člunu. Řekl: „Člune, jeď!“ a člun se rozletěl jako šíp. – „Nestarej se o člun,“ volal za princem, „až dojedeš, obrať jej a řekni: ‚člune, jeď zase domů‘ a bude vše v pořádku!“
Princ dojel domů dávno před velkou lodí. Na břehu vyložil své poklady, obrátil člun a zavolal: „Člune, jeď zase domů“ a člun zmizel. Pak se převlékl do námořnických šatů a ubytoval se v chudé chatrči.
Konečně připlula loď. Bylo plno jásotu a radosti, jen nejmladší princezna byla smutná: bála se však pomsty rytíře Roda, proto mlčela. – Bylo den před svatbou, když vstoupil k princeznám muž v námořnické kajdě a nabízel ke koupi klenoty. Vyložil zboží, princezny na sebe pohlédly. „Máš snad něco lepšího?“ ptaly se. „Možná,“ řekl kramář a vyložil zlaté korunky. Tu poznaly princezny každá svou korunku, a ta nejmladší i svého prince: s jásotem mu vletěla do náručí.
Teď se vše vysvětlilo! Na rozkaz králův byl zrádný princ Rod ihned popraven a již nazítří se slavila svatba, které rovné nebylo – ve dvanácti královstvích se o ní mluvilo …

Dary lesní panny

Libor, už jako malý hoch, toužil být hodinářem. Zajímala jej všechna ta kolečka, péra a páky, které viděl v městě, v hodinářské dílně. Když dorostl, prosil otce, aby ho dal na učení k městskému hodináři, že se bude velmi snažit, aby z něho byl dobrý řemeslník. Otec mu vyhověl a Libor se brzy naučil všemu, co uměl sám mistr, a vyrobil mnoho krásných strojků. Ale toužil stále udělat ještě něco většího. – Když šel jednou městem, potkal na náměstí krásnou lesní pannu, která si vyšla z lesa na procházku. Měla dlouhé zlaté vlasy, které jí splývaly až k zemi a šla tak lehce, že to vypadalo, jakoby tančila. Přes svůj oblek z trávy a kapradí, přehodila si zelený hedvábný plášť a nohy obula do stříbrných střevíčků. Doufala, že teď vypadá jako vznešená dáma a že ji nikdo nepozná. Ale zapomněla, bláhová, že jí ve vlasech sedí malá, černá zmije a že celý průvod lesních zvířat doprovází ji až na náměstí. Podle toho všeho poznali lidé, kdo je to navštívil, někteří se křižovali, jiní se s křikem rozutekli po městě, aby přivedli ještě víc diváků. Ale nejhůře vyváděli kluci. Pískali a křičeli a mnoho jich počalo sbírat kamení. Libor potkal lesní pannu právě uprostřed náměstí. Zastavil se všecek užaslý, aby si ji mohl lépe prohlédnouti. Zdálo se, že lesní panna nevidí povykujících kluků, ani sběhu lidí. Dívala se s úsměvem na Libora a děkovala na jeho hlubokou poklonu. Hoch byl velmi nešťasten, že tak krásná paní je předmětem posměchu a urážek. Proto jí nabídl rámě a vyvedl ji z města. Na kraji lesa poděkovala mu lesní panna a pravila: „Znám tvoji touhu: rád bys udělal to, co se nepodařilo ještě žádnému z lidí. Ale buď klidný! Teď to uděláš!“ – Libor se vrátil domů rozrušen a pustil se hned do práce. Podařilo se mu vyrobit nádobu, ze které stisknutím knoflíku vytékala čistá, pitná voda. Byl to vynález, který znamenal veliké dobrodiní pro lidi. Budou nyní míti čistou vodu na dosah ruky a také všechny suché kraje na zeměkouli Libor zavodní. Ale když chtěl v rychlosti udělat druhou stejnou nádobu, viděl, že to už nedokáže. Byl z toho tuze něšťastný a první nádobu ve zlosti rozbil. Nějaký čas nemyslel na lesní pannu a pracoval v dílně jako dříve. Ale netrvalo t dlouho a posedla jej znovu touha vytvořit něco velikého. Tentokrát se mu podařilo vyrobit zvláštní kolečka, která, připnuta k lidským nohám, sama jezdila. Libor s radostí viděl, že nyní nebude člověk potřebovat žádného povozu, ale bude se sám na zemi pohybovat velkou rychlostí. Převedl svůj vynález před královským palácem a král si u něho objednal na tisíce takových koleček. Ale i tentokrát poznal Libor, že nevyrobí už ani jediné kolečko. Proklínal nyní svoji dovednost, která byla k užitku pouze jedinému člověku, kdežto on chtěl pomáhat všem lidem. Rozbil kolečka, jako před tím nádobu a zabýval se zase jenom hodinářstvím. Brzy na to se mu v noci zdálo, že potkal znovu lesní pannu. Poznal ji podle čtveráckého úsměvu, který ji pohrával na rudých rtech. „Proč ničíš to, co jsi udělal? Proč jsi tak bláhový?“ ptala se Libora. Chtěl odpovědít, že to nemá pro něho žádné ceny, ale lesní panna už zmizela. Druhý den pokusil se Libor o nový vynález. Udělal velikou zářící kouli, která se podobala malému slunci. Vycházelo z ní takové teplo a světlo, že se noc proměnila v den a zima v léto, tam, kde ohnivá koule právě zářila. Ale marně se Libor pokoušel vyrobit takových koulí více. Když poznal, že jeho námaha je opět marná, vzal kouli a zapálil s ní všechny nástroje ve své dílně, aby nemohl už pracovat a měl na vždy pokoj. – Když byla dílna v jednom plameni, stála před zoufalým hochem – lesní panna. „Udělala jsem z tebe největšího vynálezce všech dob!“ pravila vyčítavě. „Ale tím, že jsi zničil i poslední svoje dílo, přišel jsi též o schopnost tvořit geniální věci!“ „Chtěl jsem, aby z mých vynálezů mělo lidstvo užitek,“ řekl nešťastný Libor, „ale takto měly cenu jen pro mě!“ „Což nemohli jiní tvoje dílo rozmnožovati?“ ptala se lesní panna. Libor se div neskácel. Spěchal k dílně, aby zachránil alespoň ohnivou kouli, ale ta už zmizela v plamenech. Tak zůstal Libor jenom hodinářem a do smrti litoval toho, jak naložil s dary lesní panny.

Kraťánek

Dvěma chudým manželům, kteří už měli dětí jako smetí, narodila se ještě dvojčátka – kluci jako buci. Ale to nebyly obyčejné děti! Hned se postavili a že půjdou do světa. A šly. Po cestě si vzpomněli, že nejsou křtěny: „Tak já se budu jmenovat Kraťánek,“ povídá mladší. – „A já Král Lavring, “ prohlásil starší. Tak jeden druhého pokřtili a šli dále, až přišli k rozcestí. Tam se rozloučili: Král Lavring se dal na západ, Kraťánek na východ. „Přijdeš-li do velké tísně,“ řekl jeden druhému, „zavolej třikráte mé jméno a já přijdu!“ – My půjdeme s Kraťánkem.
Když chviličku šel, potkal babku, hrbatou a pokroucenou, která měla jenom jedno oko a ještě je v ruce držela. Kraťánek honem se přitočil a oko jí sebral. „Jéjej,“ křičela babka, „kam se podělo mé oko?“ – „Já je mám,“ zvolal Kraťánek – „co mi dáš, když ti je vrátím?“ – „Meč, který porubá každé vojsko – i to největší na světě!“ slibovala babka. – „To je málo,“ povídá Kraťánek, „přidej něco!“ – „Přidám loď, která pluje přes sladké i slané vody, přes hory a doly.“ – „Tak to sem dej,“ řekl Kraťánek, „ale ještě ti oko nevrátím, musíš dáti něco do třetice.“ Baba křičela a láteřila, nakonec však svolila: „Už nemám nic, ale naučím tě vařit pivo ze sta nákladů sladu najednou.“ – „Tak honem pověz, jak se to dělá,“ naléhal Kraťánek a babka pověděla. Pak teprve dostala své oko a mohla jít dále.
Ale Kraťánkovi se zachtělo vyzkoušeti lodičku. Strčil do ní jednu nohu – loďka byla hned větší. Strčil do ní druhou – a už byla zrovna tak veliká jako lodě, které plují po moři. Kraťánek poručil: „Ke královskému zámku!“ – Loďka vyrazila jako pták a letěla vzduchem, až před královským palácem zastavila. Lidé se sbíhali aby viděli, kdo to přijel, ale Kraťánek honem šups! z lodičky, ta hned se scvrkla, takže ji mohl do kapsy vstrčiti. A tak, když přišli blíže, viděli jenom malého otrhánka. Pan král ho přijal do služby a poslal do kuchyně, aby kuchaři donášel dříví a vodu. – Když Kraťánek vkročil do zámku, vidí, že všechno je potaženo černým suknem. „Co to znamená?“ ptal se kuchaře. – „Naše princezna je zaslíbená netvoru Trolovi, který si pro ni příští čtvrtek přijde. Rytíř Rod se sice zaručil, že Trola zabije, ale bůhví, svede-li to,“ bědoval kuchař. Kraťánek mlčel…
Přišel čtvrtek a rytíř Rod vyvedl ustrašenou princeznu k moři, kam si měl pro ni Trol přijíti. Sotva tam došli, nechal rytíř princeznu stát, honem vylezl na vysoký strom a schoval se mezi větvoví, jak jen se dalo. Mezitím vytratil se Kraťánek z kuchyně a pospíchal k mořskému břehu, co mu nohy stačily. Jen tam doběhl, blížil se Trol. Byl jako hora veliký a tlustý a měl pět hlav. Hned se na Kraťánka vyřítil se železnou tyčí, ale Kraťánek popadl meč, který dostal od babky a ťal po něm tak mocně, že všech pět hlav se kutálelo v písku. Princezna byla osvobozena a radostí nevěděla, co dělati. Děkovala vroucně Kraťánkovi a protože byl zápasem unaven, řekla mu: „Polož si hlavu na můj klín a odpočiň si chvilinku!“ – Stalo se a zatím, co Kraťánek spal, zavěsila mu princezna na hrdlo pod šaty zlatou stuhu.
Netrvalo dlouho a rytíř Rod slezl se stromu. Pohrozil princezně, že ji zavraždí, řekne-li jen slůvko tom, jak se věc doopravdy sběhla; pak ji odvedl na zámek, prohlásil se jejím osvoboditelem a pan král z vděčnosti hned kázal strojiti svatbu. – Kraťánek zatím se odebral na Trolovu loď, sebral zlata, stříbra, drahokamů, kolik mohl unésti, a vrátil se do zámku, kde vše dobře ukryl.
Při svatební hostině Kraťánek naléval vína a ukápl náhodou na talíř rytíře Roda. Ten se rozlítil, popadl Kraťánka, až se mu kajda rozlétla a hle! Zlatá stuha jako slunce zazářila mu na prsou. Princezna vykřikla: „Hamba, rytíři Rode, že tlučete mého pravého zachránce!“ – Rytíř Rod zle se kasal, ale král se zamračil a řekl: „Kdo ji zachránil, dovede to zajisté dokázati!“ – „Ovšem,“ zvolal rytíř Rod a přinesl Trolovy jazyky. Kraťánek neodpověděl, ale přivlékl všechny poklady, které sebral z Trolovy lodi. Pan král ho objal a prohlásil: „Kdo takovými klenoty se může prokázati, ten také zabil Trola! Jinde tak vzácných věcí není!“ – Hned se všechno změnilo: rytíře Roda hodili do dračí sluje za jeho zradu a Kraťánek se stal dědicem poloviny království a princezniným ženichem. Při zasnoubení svěřil mu král, že měl ještě jednu dceru, kterou vězní však pod mořem jiný obr Trol. – Kraťánek hned skočil do lodičky, z lodičky hup! do moře, a tam uvařil Trolovi a jeho lidem z jednoho sta lodních nákladů sladu tak silné pivo, že všichni mrtvi na zem se svalili.
Teď byla i druhá princezna otci navrácena a štěstím rozkvetla jako růžička. Jen jedno ji trápilo: že nemá Kraťánka za ženicha. A ten třikráte zavolal jméno svého dvojčátka a již tu byl Král Lavring. Princezně se zalíbil na první pohled, a tak se slavily dvě slavné svatby najednou a bylo hodování a bylo radování, že celé tři měsíce se lidé veselili a ani dětičky do školy nemusily. To byste taky rády, ne?

Křesadlo

Bylo po vojně, a vojáci se vraceli vesele do svých domovů. Jeden z nich se však loudal po silnici sám a sám, a tuze se mračil. Potkala ho stará čarodějnice a ptala se ho, proč se tak mrzutě dívá na svět?
„I, nemám kam jíti, jsem sirotek, a k tomu úplně bez peněz!“ bručel voják.
„O peníze by nebylo, těch bys mohl míti plnou torbu, jen kdybych věděla, že se nebojíš!“
„Já a bát se? – Bábo, to se mi ještě nikdo neodvážil říct!“ rozesmál se voják. A čarodějka pokračovala:
„Tedy poslyš: Pod tímto dutým stromem, u něhož stojíme, je sklepení, ve kterém je ukryt obrovský poklad. Leží ve třech místnostech. V první jej hlídá pořádný pes s očima jako husí vejce, ve druhé místnosti sedí na truhle ještě větší hafan, s očima jako dva melouny, a ve třetí, poslední, tam je pes s očima jako mlýnská kola. Ty však se jich nemusíš báti. Vezmi tuhle moji zástěru a psa klidně na ni posaď. Potom si můžeš nabrati peníz, kolik jen budeš chtít. Mně přines odtamtud jenom staré křesadlo, kterým už moje prababička lampy zapalovala! Chtěla bych je na památku a jsem už stará, nemohu se pro ně spustit!“
„Dobrá, dobrá, spolehni se na mne! – Ale jak se dostanu dovnitř?“ Vyptával se voják. „Strom je dutý,“ odpovídala čarodějnice. „Ováži ti kolem těla provaz, ty vylezeš nahoru a otvorem se spustíš dovnitř. Já přehodím provaz přes silnou větev, a jakmile mi dáš znamení, vytáhnu tě.“
Stalo se, jak čarodějnice chtěla. Voják, přepásaný provazem, jehož druhý konec bába držela, zmizel v dutině stromu. V tajemném sklepení našel všechno přesně tak, jak mu to čarodějka líčila. Psi – hlídači byli vskutku strašní, ale statečný voják je posadil jednoho po druhém na zástěru a nabral si z první truhly měděných, které vysypal, když ve druhé truhle objevil stříbrňáky. Těmi si teď brašnu naplnil a opět je všechny vyházel, neboť třetí truhla obsahovala samé zlaťáky. Nacpal si jich vrchovatě, psa opět posadil zpátky a ubíral se k východu. Cestou sebral s police staré křesadlo a potom zatahal za provaz.
Bába táhla, táhla a náš voják stál za chvíli opět vedle ní na silnici. Chtěl jí vypravovati, jaké to tam dole bylo, ale ona ho odbyla a jen se sháněla po křesadlu. Vojákovi to bylo divné a ptal se jí, co vlastně bude s křesadlem dělati?
„I nic! To už není tvoje starost!“ zavrčela, a voják počal tušiti, že křesadlo nebude jen tak obyčejná věc.
„A já ti je nedám, dokud mi nepovíš nač je!“ zvolal a vysoko křesadlo pozdvihl, takže bába na ně nemohla dosáhnouti. „Povíš?“
„Nepovím, nepovím! křičela, zlobila se, dupala ve vzteku nohama, až najednou upadla na zem a již nevstala. O tom voják nevěděl, neboť jakmile začala křičeti: „Nepovím, nepovím, „zvolal on: „Tedy si ji nechám!“ A upaloval pryč, ke městu, s křesadlem i zlaťáky. Tam si koupil nádherný dům, skvostně se oblékal a žil jako velký pán. Brzy uslyšel, o čem si celé město vypravovalo. Na nejvyšším jeho pahorku se vypínal hrad, obehnaný mocnými valy, a uvnitř věznili královští rodiče princeznu, svoji jedinou dceru, protože jí bylo prorokováno, že se provdá za obyčejného vojáka.
„Kéž bych ji mohl alespoň jednou spatřiti!“ zatoužil voják a křísl starým křesadlem, neboť si chtěl zapálit dýmku. Byla již noc, a on seděl při víně a pokuřoval. Sotva však vylétla z křesadla první jiskérka, stál před ním obrovský pes z první místnosti podzemního sklepení.
„Stane se, jak si přeješ!“ zahovořil k překvapenému vojákovi, vyběhl ven a za několik minut se vrátil, nesa na svých zádech spící princeznu, kterou uloupil z pevného hradu. Voják se nad ní sklonil a zatajil dech. Byla opravdu překrásná a spala sladce, jako andělíček. Pokynul psovi, a ten ji zase odnesl zpět, odkud ji byl vzal. – Nyní už věděl, nač je staré křesadlo! Mělo větší cenu nežli všecky poklady světa. Neboť, podle toho, zakřesal-li jednou, dvakrát, nebo třikrát, objevil se v ráz pes z prvního, druhého nebo třetího sklepení, a každý z nich mu přinesl všecko, nač si vzpomněl: peníze, šaty, klenoty, i královskou princeznu, do které se voják zamiloval, a každé noci se na ni musel alespoň podívati.
Jedenkráte se však přece prozradilo, že princezna v noci mizí ze svého pokoje neznámo kam, a její matka, královna, jí připevnila na rukáv hedvábné košile malý váček, naplněný krupicí, když dívka usnula. Váček byl prostřižen, a když pes nesl v noci spící princeznu městem, trousila se krupice a značila cestu k vojákovu obydlí. Ráno šli královské stráže po této stopě, a bylo zle. Vojáka zatkli a vsadili do vězení. Měl býti popraven za svoji opovážlivost ráno druhého dne. Ach, kdybych byl měl u sebe svoje křesadlo, které v rozčilení zapomněl doma!
Štěstí mu však přálo i tentokráte. Kolem vězení běžel pekařský učeň, a voják naň zakýval: „Nepospíchej tak, chlapče, dojdi mi raději do mého domu pro staré křesadlo! Chtěl bych si zapálit dýmku. Přineseš-li mi je, dostaneš pět zlaťáků!“ – Učeň zavýskal a upaloval pryč. Za nedlouho se vrátil s křesadlem a přešťasten tiskl v dlani pět dukátů jako odměnu.
Teď se voják opět ničeho nebál. Když už stál pod šibenicí, tu před tváří krále, královny, sličné princezny i všeho dvořanstva a lidu, kteří se přišli na jeho smrt podívati, žádal o poslední milost: aby si směl naposled zakouřit! Král kývl na souhlas, a voják vyňal z kapsy křesadlo. Křísl jednou, dvakrát, třikrát, a vy uhodnete již, co se stalo: přiběhli tři strašliví psi, velcí jako telata, a na přání svého pána se vrhli na krále a královnu. Nikdo se neodvážil přispěti jim na pomoc, a voják odvolal hrozná zvířata teprve, tehdy, když mu královští manželské slíbili, že ho nejen osvobodí od trestu smrti, ale že mu dají i svoji dceru za manželku.
Že byl tak hezký a statečný, princezna se nehněvala a ráda ho uznala za svého ženicha. Nazítří se slavila slavná svatba, na hostinu byli pozváni také všichni psi, kteří dostali celé hromady masa a kostí a náramně si libovali.

Čaroděj

Žil jednou starý, chudobný člověk, který neměl nic jiného, než malého synka. Poněvadž pro stáří a chorobu ho více živiti nemohl, chtěl ho dát do služby. Vypravil se proto se synkem po vsích a městečkách hledati službu. Když tak oba kráčeli lesem, spatřili sedícího starce, který se jich tázal: „Kampak, pantáto, s tím synkem?“ „ I do služby, neboť oba se doma uživit nemůžem.“ „Dej ho tedy do služby ke mně,“ řekl lesní stařec. „Jsem velký čaroděj a u mne se Tvůj synek mnohému užitečnému přiučí. Musí ale sedm roků u mě sloužiti a pak si pro něj můžeš přijít. Když jej poznáš za sedm let, vrátí se s tebou domů, když nikoliv, zůstane dále u mně.“ Otec svolil a synek šel s čarodějem. Ten bydlel v tmavé sluji v lese, ale když se slují prošlo, byly tam překrásné komnaty plné čarodějných knih, ve kterých celé dny čaroděj čítal a které Jeník oprašoval. Jindy býval čaroděj na cestách a tehdy Jeník čítal pilně v jeho knihách a během několika let se z nich přiučil více, než uměl sám čaroděj. Jednoho dne pochválil čaroděj Jeníka za jeho věrnou službu a tázal se ho, proč je stále tak smuten. „Stýská se mi již po otci a chtěl bych jej alespoň na krátko uzřít.“ Čaroděj vyhověl Jeníkovi a svolil, aby navštívil otce. Jeník našel otce velmi utrápeného, neboť léta plynula a on nebyl si jist zda svého synka po 7 letech pozná. Nad tím se velmi trápil. Řekl mu Jeník: „Otče, až po sedmi letech po sedmi letech přijdeš k čaroději pro mě, pamatuj si, že budu proměněný v bílého holuba a s mnoho jinými budu sedět na stromě. Svěsím křídlo, abys mě poznal, tak se nezmýlíš. Netrap se a v daný čas přijď pro mne. Umím nyní více čarovati, než můj pán“. Uplynulo sedm roků a starý otec si šel do lesa pro svého syna. Čaroděj litoval, že Jeník ho má opustit a řekl otci: „Tvůj syn sedí mezi bílými holuby na stromě, vyber si jej.“ A tu otec ukázal na jednoho, který měl svěšené křídlo a řekl: „To jest Jeník, toho mi vrať.“ Čaroděj viděl, že jeho kouzla Jeník zná a že otci poradil, velmi se rozzlobil, proměnil se v krahulce a pustil se za Jeníkem-holubem, který vida nebezpečí, rychle letěl k domovu. Již, již čaroděj Jeníka doháněl, když holub ve své úzkosti vletěl oknem do knížecího zámku, kde dcera knížecí u okna vyšívala a skryl se v jejím klíně. Polekána vzala princezna bílého holoubka do rukou, když v tom prudce přihnal se jeřáb a na princeznu dorážel. Čáry, které znal, proměnil se Jeník v pěkného lovce a jestřába šípem proklál. Princezna děkovala svému zachránci, přišel i kníže a Jeník jim vypravoval vše o svém otci, své službě a čaroději. Princezna si Jeníka zamilovala, i knížeti se statný jinoch líbil a tak oba slavili svatbu, starého otce vzali k sobě a dlouho všichni panovali.

O hloupém Honzovi

Tak byl jednou jeden Honza, a o tom šla jedna řeč, že je hloupý. Lidé se mu posmívali, Honza si však z toho málo dělal. Jen máma jeho to o něm nevěřila, a Honza to také dobře věděl, že jediná máma má o něm lepší mínění než všichni ostatní a proto měl svou mámu nade vše rád.
Jednou se rozhodl, že půjde do světa hledat štěstí. Lidé se tomu jen smáli, máma však řekla: „Jen jdi, Honzo, však ty jistě štěstí ve světě najdeš.“ A Honza šel. –
Přišel do jednoho města, a v tom městě byl krásný zámek, a v tom zámku bydlel král, který měl krásnou princeznu. Honza slyšel vyprávět, že ten král dá svou dceru tomu, kdo dovede ho svým vypravováním tak udivit, že by zvolal: „To nemůže být pravda.“ I přihlásil se Honza, že se o to pokusí. Král jej dal předpustit. Honza se představil a král jej vybídl: „Tak, Honzo, vypravuj!“ A Honza začal: „Tak, pane králi, já jsem byl na měsíci.“ „To může být pravda,“ odvětil král. „Ale dalo mi to práce, než jsem tam vylezl.“ „To rád věřím,“ na to král. „Hodil jsem si provaz do vzduchu a šplhal jsem se nahoru.“ „I to může být pravda.“ „Když jsem však vylez nahoru, viděl jsem, že se mi kus nedostává.“ „Proč by i to nemohlo být pravda?“ „Tak jsem se musel spustit zas dolů, kde jsem kus provazu uřízl a nahoře ho nastavil.“ „To může být pravda,“ na to vážně král. „Nu a tak jsem se tam šťastně dostal. První člověk, kterého jsem potkal, byl pasák.“ „To může být pravda.“ „Dal jsem se s ním do řeči“ – „to může přec být pravda“ – „a ten vám mně vyprávěl,“ „to může být pravda“ „že jeho táta s vaším tátou pásli spolu prasata.“ „To nemůže být pravda!“ vzkřikl král. Honza se zasmál: „To není také pravda, pane králi, ale vy jste to prohrál.“ Ano, pan král prohrál a Honza vyhrál. Vyhrál krásnou princeznu a půl království k tomu.
Krále to z počátku trochu mrzelo, že má dát svou dceru takovému sprosťáčkovi, co však dělat, když dal slovo? Princeznu to však ani trošku nemrzelo, protože se jí Honza líbil. A Honzu to teprve nemrzelo. Však i pan král se s tím brzy spřátelil, když poznal, že je Honza řádný hoch a že z něj bude jednou zcela dobrý a moudrý král. I slavila se svatba. – Po té řekl jednou Honza k své krásné princezně: „Jsi krásná a spanilá, má drahá, mám tě jistě moc rád, však vím o jedné ženě, kterou znám déle než tebe a již mám déle než tebe rád. A i ona mne dávno před tebou milovala. A na tu ženu nemohu a nemohu zapomenout. Rád bych si pro ni došel, aby zde žila s námi.“ – Princezna se těchto slov hrozně ulekla a její krásné oči se zalily slzami. Myslela nejinak, než že Honza dříve již zamiloval se do jiné dívky a nemůže nyní z mysle ji zapudit a proto, když Honza se jí tázal, zda nešla by pro ni s ním, odvětila uraženě: „Ne, nepůjdu, toho ode mne nežádej.“ A tu se Honza již nezdržel smíchu, vzal princezničku za bradu a dívaje se do jejich uplakaných očí, řekl tak něžně, že by to byl od Honzy nikdo nečekal: „Ale, děvečko drahá, vždyť je to má máma.“ „Tvá máma?“ zvolala princezna, objala Honzu – a za chvíli už jeli.
Máma je uvítala s velkou radostí a ani se tomu moc nedivila, že Honza dostal za ženu dceru královskou. Věděla předem, že princezna s Honzou dobře pochodí a přála si jen, aby i on byl šťasten – Měli jste však vidět, jak celá ves se divila. Teď teprve lidé poznali, že Honza nebyl hloupý. A všechny mámy si přály, aby i jejich děti měly je tak rády, jak Honza svou mámu miloval. To ji opravdu mohly závidět, víc, než to království. Pak vrátili se všichni tři na zámek a byli šťastní a měli se rádi, čím dál víc, a jestli neumřeli, jsou šťastni a milují se až posud.