Byl jednou jeden král a ten měl dvanáct dcer. I stalo se jednou, že princezny odešly jednou na procházku, ale již se nevrátily. V království nastal veliký smutek a zpráva o neštěstí se šířila do všech zemí. A tu došla také do daleké říše ke králi, který měl dvanáct synů. Princové byli hned plni odhodlání, že princezny vyhledají! Král zprvu nechtěl ani slyšet, ale nakonec jim vypravil loď, na níž ustanovil velitelem rytíře Roda, zkušeného námořníka.
Dlouho již jezdili po moři, když tu jednou vypukla taková bouře, že všichni na lodi museli nepřetržitě tři dni a tři noci pracovati a býti na stráži, aby loď zachránili. Když bylo po bouři, vysíleni, naráz usnuli, jen nejmladší princ nemohl usnouti. Rozhlíží se a tu vidí, že loď pluje kolem jakéhosi ostrova, kde na břehu pobíhá malý pejsek, kňučí a štěká.
Princ odvázal člun a přivesloval k ostrovu; chtěl pejska chytit, ale ten uskakoval a lákal prince dál a dál, až jej dovedl k nádhernému zámku. Před zámkem na lávce seděl muž – tak ošklivý, že princ se otřásl hrůzou. Ale pejsek, jakmile ohyzdu spatřil, proměnil se v krásnou princeznu; byli to jeden z princů-trolů a jeho dcera. Trol prince oslovil a bylo vidět, že o všem ví. Prozradil mu také hned, kde jsou ztracené princezny: „Jsou u mého pána, který má dvanáct hlav! Ty můžeš zůstati u nás a vzíti si mou dceru, ale dříve musíš zabíti trola, mého pána. Zkus, můžeš-li se ohnati jeho mečem!“ a podával princi ohromný meč. Princ jím ani nepohnul; ale když se třikrát napil z jakési lahve, mával mečem jako pírkem.
„Dobře“, řekl Trol. „Vrať se na loď. Zase zažijete velkou bouři. Až přejde a všichni znaveni budou spáti, vystup na břeh a jdi, až přijdeš do zámku, kde vlci, medvědi a lvi stojí na stráži – ale neboj se, neublíží ti! Uvnitř v zámku najdeš toho lupiče, jak spí a všech dvanáct princezen, které mu vískají hlavy. Rychle se přibliž a hlavy mu utni, jinak bude s tebou zle!“
Princ poděkoval, vzal meč a vrátil se na loď. Nikomu neřekl ani slova. Zase pluli dále a po čase se přihnala bouře. Vše bylo na vlas tak, jak Trol předpověděl. Když všichni usnuli, princ vystoupil, přišel k zámku, prošel strážemi, které se mu plazily k nohám a našel komnatu, kde spal starý Trol a ubohé princezny mu vískaly hlavy. – Princ jim dal znamení, aby se vzdálily a když se tichounce vytratily, rozpřáhl se a všech dvanáct hlav Trolovi uťal, až krev potokem tekla. Pak dojel zpět k lodi, vzbudil ostatní a vedl je na ostrov: viděli potok krve, zámek i mrtvého Trola a žasli… Trolovo tělo a hlavy naházeli do moře, podali rámě šťastným princeznám a všichni šli v průvodu zpátky na loď. Uprostřed zpáteční plavby princezny si vzpomněly, že na zámku nechaly své zlaté korunky. Ale nikdo se neměl k tomu, aby pro ně jel, jenom zase nejmladší královský syn. „Spusťte plachtoví a počkejte, až se vrátím!“ řekl. – Sotva však zmizel z dohledu, tu rytíř Rod, který byl nevěrný a chtěl získati nejmladší princeznu pro sebe, prohlásil, že čekati nebude – princ prý se jistě nevrátí! – A tak odpluli.
Mezitím nejmladší princ přišel zpět do zámku, nalezl korunky, naložil je na člun a tu vidí – loď nikde. Zarmoucen vrátil se do zámku, uzamkl se a ulehl na lůžko. Najednou začalo to v celém zámku praskati a lupati, zdi se chvěly v základech a bylo slyšeti hlas:
„Já jsem, princi, Veliký pták Dam,
pomohu, kde nezmůžeš nic sám!
Ale až se ráno probudíš, přines mi z komory čtyři tuny žita k snídani; dokud je nemám v sobě, nemohu nic podniknouti!“ Druhého dne ráno spatřil princ u svého lůžka obrovského ptáka. Honem přivlekl z komory snídani, pak mu zavěsil na jednu stranu krku skříň se zlatými korunkami, na druhou tolik zlata a stříbra, co by se to vyvážilo, a sám si sedl ptákovi na záda a pevně se chytil velkého pera v týle. Jen to vzduchem zafičelo a již byli u prince Trola. Ten měl radost!
Bohatě prince obdaroval a posadil ho do železného člunu. Řekl: „Člune, jeď!“ a člun se rozletěl jako šíp. – „Nestarej se o člun,“ volal za princem, „až dojedeš, obrať jej a řekni: ‚člune, jeď zase domů‘ a bude vše v pořádku!“
Princ dojel domů dávno před velkou lodí. Na břehu vyložil své poklady, obrátil člun a zavolal: „Člune, jeď zase domů“ a člun zmizel. Pak se převlékl do námořnických šatů a ubytoval se v chudé chatrči.
Konečně připlula loď. Bylo plno jásotu a radosti, jen nejmladší princezna byla smutná: bála se však pomsty rytíře Roda, proto mlčela. – Bylo den před svatbou, když vstoupil k princeznám muž v námořnické kajdě a nabízel ke koupi klenoty. Vyložil zboží, princezny na sebe pohlédly. „Máš snad něco lepšího?“ ptaly se. „Možná,“ řekl kramář a vyložil zlaté korunky. Tu poznaly princezny každá svou korunku, a ta nejmladší i svého prince: s jásotem mu vletěla do náručí.
Teď se vše vysvětlilo! Na rozkaz králův byl zrádný princ Rod ihned popraven a již nazítří se slavila svatba, které rovné nebylo – ve dvanácti královstvích se o ní mluvilo …
Žádné komentáře:
Okomentovat