Krakonošův žert

V podkrkonošské vesničce žil kdysi chudobný muž se ženou a třemi dětmi. Nejmladší bylo ještě v peřince. Živili se prodejem skleněného zboží – korálů, pohárků, džbánků a misek. Na celé týdny odcházel za obchodem, a domů nikdy tuze nespěchal. Obyčejně všecko prodal, ale ženě dal jenom nepatrnou část svého výdělku a nestaral se, kterak ona z toho nakrmí a ošatí sebe a děti. Byl – krátce řečeno – lakomý, a jeho žena se pro to častokráte naplakala.
Jednou odpoledne, když muž byl opět někde za obchodem, vyšla si žena i s dětmi k lesu, aby naškubala trávy a listí křovin jediné kozičce, kterou měli. Na ruce nesla koš a nejmladšího klučinu, kterého musela držeti v náručí i když trhala listí, neboť dítě bylo rozespalé a ustavičně plakalo a vřískalo.
„Tebe by si měl vzít sám Krakonoš!“ zvolala matka v rozčilení, ale v zápětí ztrnula hrůzou. Nad křovinami tyčila se obrovská postava obra Krakonoše, který se smál a vztahoval ruce po jejím dítěti.
„Zde jsem, dej mi dítě!“ zahovořil hlubokým hlasem, který duněl jako rachot hromu.
„Ach, smiluj se, mocný Krakonoši,“ úpěla ubohá žena a tiskla chlapečka k sobě, „nech mi mé dítě, nemyslela jsem to doslova, nečiň mne nešťastnou!“
„I vždyť já o ně nestojím,“ brumlal Krakonoš, jemuž se ženina láska k dětem líbila, „ale pověz, což se staráš o svoji rodinu zcela sama? Muže nemáš?“
„Ale mám, dobrý pane, mám, chodí po hospodách za obchodem – skleněné zboží prodává. Stejně nám však ze svého výdělku mnoho nedá, a tak se musím sama přičinit.“
„Aha, lakomý je, viď?“ dovtípil se Krakonoš. – „Počkej, já ho proženu!“ Zachechtal se až se skály otřásly a zmizel.
Žena spěchala s dětmi domů, a nejdříve nasypala kozičce v chlívku natrhané listí, teprve potom pojedly s dětmi chudičkou večeři, pomodlily se a šly spat. – Ráno běžela jako jindy kozu podojit, aby měla mléko na snídani. Avšak – jaké neštěstí! Jejich jediná kozička – živitelka – ležela na podlaze chléva mrtvá! Žena se k ní s pláčem sklonila, a tu něco pod její nohou zazvonilo. Shýbla se, a co vidí? Kam nasypala včera suché listí, všude ležely zlaté peníze. Rychle se podívala do žlabu- i tam se leskla a zářila zlatá hromádka, a když rozpárala ztuhlé koze břicho, vysypalo se z jejich útrob ještě množství zlaťáků. Nyní se ovšem nářek změnil v jásot. Krakonoš proměnil listí ve zlato, a jeho šlechetný a velkodušný žert učinil z ubohé, ustarané ženy naráz bohatou paní. Už se nebude musit třásti, co dá zítra dětem k snědku! I obléci je nyní může, a poslati do školy! Toho dne byl v chudé horské chaloupce opravdový svátek.
Asi touže dobou ubíral se její manžel – lakomý skleničkář – lesem k domovu. Chůze po mechu a klopýtání přes kořeny stromů ho unavily. Sňal ze zad nůši se skleněným zbožím, postavil ji na pařez, a sám usedl, aby přepočítal, kolik utržil za prodané zboží. Nebylo toho moc ani málo, ale muž přemýšlel již o tom, že nedá ženě nic.
„Nějak se už s dětmi protluče, a já si koupím osla, aby mi nosil zboží. Mám po krk tahání těžké nůše! – Sotva domluvil, zadul mocný vichr, ohnul stromy jako slabé proutky, serval lakomému muži s hlavy čepici a nůši s pařezu smetl jako pírko. Skleněné zboží se vysypalo na zem a rozbilo se na tisíc střepů.
„To mi jistě vyvedl škodolibý Krakonoš!“ zlostně zanaříkal skleničkář, a jako v odpověď ozvalo se hromové zachechtání. Muž již ani nepípl a zkroušeně se belhal k domovu. Na prahu čekala ho rozveselená žena s dětmi.
„Moc se neraduj,“ začal místo pozdravu, „přišel jsem o všechno zboží, Krakonoš mi je roztloukl! Budeme musit prodati kozu, abych měl zač koupiti nové!“
„Kozu? Ach, ta je mrtvá!“ zvolala žena a smála se na hlas.
„Pane na nebi!“ ustrnul muž. „Co jsi to na mě seslal? Zboží je rozbito, koza nám pošla, a do třetice – žena se mi zbláznila!“
„I nezbláznila jsem se! Pojď jen domů a já ti všechno pěkně povím. Uvidíš, kdo lépe pochodil a kdo rozumnější!“ řekla žena svému muži a vedla ho do světnice k bohatě prostřenému stolu. Ten žasl, když mu vypravovala svoje setkání s Krakonošem a líčila, jak jemu pohrozil, a ji odměnil! V duchu se zastyděl za svoje dřívější jednání a svatosvatě si umínil, že nadále bude jinak!
Svému předsevzetí také dostál. Místo oslíka koupil si vůz s koňmi, takže mohl více a lépe obchodovati. Dětem dopřál dobrého vzdělání a ženě zaslouženého klidného života, sám pak nikdy už neupadl do staré chyby – lakoty.
Častokráte vzpomínala rodinka na Krakonošův žert, a žehnala mu v duchu s vděčností, neboť jim dopomohl k opravdovému štěstí.

Rusalka

Jednoho rána procházel se po hrázi velkého rybníka mladý mlynář a hlasitě naříkal na smutný osud. Býval bohatý, snad nejbohatší v kraji, měl hodnou a hezkou ženu, a všecko se mu dařívalo, ale znenadání začal chudnouti, jedna ztráta stíhala druhou, a teď byl už skorem na mizině. Byl tak pohřížen v chmurné myšlenky, že ani nezpozoroval krásnou vílu, všecku zahalenou v dlouhé, třpytivé vlasy, která se náhle vynořila z vln. Byla to rusalka. Zavolala mlynáře jménem a tázala se ho vlídně, co že se mu stalo? Mlynář se zprvu hrozně ulekl, ale potom si dodal odvahy a vyprávěl jí o svém neštěstí. „Mohu tě učiniti bohatším a šťastnějším než jsi byl dříve, slíbíš-li mi, že mi dáš to, co se právě ve mlýně narodilo!“ povídala rusalka. „S radostí!“ potěšen sliboval mlynář, neboť věděl, že za jeho nepřítomnosti mohl se ve mlýně narodit nanejvýš psík nebo kotě. Rusalka zmizela ve vlnách a mlynář spěchal vesele domů. Jaké však bylo jeho zděšení, když mu všichni oznamovali s velkou slávou, že se mlynářce právě narodil syn! Nikdo nechápal, proč ho tato novina tolik poděsila, až když vypravoval o své rozmluvě s rusalkou a o svém slibu. Nevěděli jiné rady, než chlapečka ze všech sil chrániti před vodou. Proto ho vychovával strýc myslivec a vyučil ho svému řemeslu v lese, kde nebylo vody daleko široko. Zatím otec mlynář se třásl hrůzou, kdykoliv měl jíti kolem rybníka. Bál se, aby se nevynořila rusalka a nepřipomněla mu jeho slib. Ale léta míjela a z chlapce se stal hezký, statný junák; zamiloval si hodnou a upřímnou dívčinu, s kterou se také brzy oženil. Vystavěli si krásný domeček a žili šťastně a spokojeně. Mladý myslivec chodíval denně na lov, ale nikdy nezamířil na pokraj lesa, kde rozléval svoje vody velký rybník. Otec, matka i strýc mu vštípili odpor k vodě a bázeň před rusalkou. Jednou pronásledoval junák srnku, která běžela jako vítr, takže ji nedohonil dříve, než venku na lukách. V loveckém zápalu ani nezpozoroval, že se ocitl na břehu obávaného rybníka, až když se skláněl nad vodou, aby si umyl ruce zkrvavené od kůže střeleného zvířete. Sotva se nešťastník dotkl hladiny, vynořila se rusalka, uchopila ho bělostnýma rukama, a v okamžení jej stáhla k sobě pod vodu. Na břehu zůstala jen mladíkova lovecká brašna, kterou našla jeho věrná žena, když v hrozné úzkosti všude svého muže hledala. Ihned si domyslila, co se asi událo: rusalka si vzala slíbenou odměnu!
Ale mladá žena, která svého manžela vřele milovala, nechtěla se ho jen tak lehce vzdáti! Pobíhala kolem rybníka, naříkala, volala rusalku i svého muže, hrozila, prosila, všechno nadarmo. Unavena chůzí i pláčem, usnula posléze na břehu a zdál se jí podivný sen... Stoupala v hrozné vichřici a dešti na strmou skálu. Když se octla na vrcholku, vedla cesta svěží travou do krásného údolí, v němž stála čisťounká chaloupka. Z chaloupky vyšla vlídná, bělovlasá stařenka, která přátelsky na mlado ženu kývala... Vtom se paní probudila. Rozhlédla se kolem sebe, a viděla, že nad rybníkem se zdvihá právě taková skála, na jakou stoupala ve snu; proto nemeškala, ihned se dala úzkou stezkou nahoru a vše se opakovalo. Stařenka na ni už čekala, věděla o jejím těžkém zármutku, dala jí zlatý hřeben a dobrou radu. „Počkej až do měsíčního úplňku, potom jdi na břeh rybníka a česej své dlouhé černé vlasy tímto hřebenem. Jakmile budeš hotova, polož hřeben do písku a čekej; uvidíš, co se stane!“ pravila mladé ženě, která jí poděkovala a šla domů. Jakmile nastal úplněk, spěchala k rybníku a vykonala přesně vše, co jí stařenka nařídila. Sotvaže položila hřeben na břeh, přivalila se vlna a smetla jej do vody; přivalila se druhá, a z vody se vynořila hlava mladého myslivce. V zápětí se přivalila třetí a hlava opět zmizela. Paní běžela v zoufalství znovu k vlídné stařence, která jí dala tentokráte zlatou flétnu a pravila: „Až nadejde příští úplněk, jdi na břeh a zahraj na tuto flétnu krásnou píseň. Potom polož flétnu do písku a uvidíš, co se stane.“ Mladá žena poděkovala, spěchala domů a když nastal úplněk, seděla už u rybníka a hrála na flétnu překrásnou, smutnou píseň. Dohrála, položila nástroj do písku a v tomtéž okamžiku smetla jej vlna pod vodu. Z hlubiny vynořil se její milý muž až po pás a toužebně vztáhl k ní ruce. Ale třetí vlna brzy ho srazila dolů. – V hořkém pláči šla paní do stařenčiny chaloupky, ale babička ji potěšila; dala jí tentokrát zlatý kolovrat a poručila jí, aby o příštím úplňku na břehu předla, až bude cívka plná nití. Potom ať položí kolovrat do písku a počká, co se bude díti. – Úplněk nadešel a myslivcova žena provedla i tentokráte všecko tak, jak stařenka nakázala. Sotva kolovrat odložila, spláchla jej vlna do rybníka a vzápětí vynořil se mladý myslivec celý z vody. Uchopil natažené ruce své choti, a vyhoupl se na pevný břeh. Jak se radovali, jak se pevně objali a líbali! Ale najednou zvedly se vody rybníka a s příšerným hukotem prorazily hráze. Myslivec se ženou dali se na útěk. Běželi sotva dechu popadali, ale ječící voda stále za nimi a již, již je pohlcovala, když v tom žena zvolala v nejvyšší úzkosti: „Stařenko, pomoz!“ Jen to dořekla, proměnila se okamžitě v žábu a její muž v raka, takže jim voda nemohla ublížiti. Plovali vedle sebe, a jakmile vlny opadly a oni se octli na pevné zemi, vrátila se jim opět lidská podoba. Šťastni odešli do svého domečku a žili spokojeně a beze strachu, neboť rusalka neměla již nad myslivcem moci.