Rusalka

Jednoho rána procházel se po hrázi velkého rybníka mladý mlynář a hlasitě naříkal na smutný osud. Býval bohatý, snad nejbohatší v kraji, měl hodnou a hezkou ženu, a všecko se mu dařívalo, ale znenadání začal chudnouti, jedna ztráta stíhala druhou, a teď byl už skorem na mizině. Byl tak pohřížen v chmurné myšlenky, že ani nezpozoroval krásnou vílu, všecku zahalenou v dlouhé, třpytivé vlasy, která se náhle vynořila z vln. Byla to rusalka. Zavolala mlynáře jménem a tázala se ho vlídně, co že se mu stalo? Mlynář se zprvu hrozně ulekl, ale potom si dodal odvahy a vyprávěl jí o svém neštěstí. „Mohu tě učiniti bohatším a šťastnějším než jsi byl dříve, slíbíš-li mi, že mi dáš to, co se právě ve mlýně narodilo!“ povídala rusalka. „S radostí!“ potěšen sliboval mlynář, neboť věděl, že za jeho nepřítomnosti mohl se ve mlýně narodit nanejvýš psík nebo kotě. Rusalka zmizela ve vlnách a mlynář spěchal vesele domů. Jaké však bylo jeho zděšení, když mu všichni oznamovali s velkou slávou, že se mlynářce právě narodil syn! Nikdo nechápal, proč ho tato novina tolik poděsila, až když vypravoval o své rozmluvě s rusalkou a o svém slibu. Nevěděli jiné rady, než chlapečka ze všech sil chrániti před vodou. Proto ho vychovával strýc myslivec a vyučil ho svému řemeslu v lese, kde nebylo vody daleko široko. Zatím otec mlynář se třásl hrůzou, kdykoliv měl jíti kolem rybníka. Bál se, aby se nevynořila rusalka a nepřipomněla mu jeho slib. Ale léta míjela a z chlapce se stal hezký, statný junák; zamiloval si hodnou a upřímnou dívčinu, s kterou se také brzy oženil. Vystavěli si krásný domeček a žili šťastně a spokojeně. Mladý myslivec chodíval denně na lov, ale nikdy nezamířil na pokraj lesa, kde rozléval svoje vody velký rybník. Otec, matka i strýc mu vštípili odpor k vodě a bázeň před rusalkou. Jednou pronásledoval junák srnku, která běžela jako vítr, takže ji nedohonil dříve, než venku na lukách. V loveckém zápalu ani nezpozoroval, že se ocitl na břehu obávaného rybníka, až když se skláněl nad vodou, aby si umyl ruce zkrvavené od kůže střeleného zvířete. Sotva se nešťastník dotkl hladiny, vynořila se rusalka, uchopila ho bělostnýma rukama, a v okamžení jej stáhla k sobě pod vodu. Na břehu zůstala jen mladíkova lovecká brašna, kterou našla jeho věrná žena, když v hrozné úzkosti všude svého muže hledala. Ihned si domyslila, co se asi událo: rusalka si vzala slíbenou odměnu!
Ale mladá žena, která svého manžela vřele milovala, nechtěla se ho jen tak lehce vzdáti! Pobíhala kolem rybníka, naříkala, volala rusalku i svého muže, hrozila, prosila, všechno nadarmo. Unavena chůzí i pláčem, usnula posléze na břehu a zdál se jí podivný sen... Stoupala v hrozné vichřici a dešti na strmou skálu. Když se octla na vrcholku, vedla cesta svěží travou do krásného údolí, v němž stála čisťounká chaloupka. Z chaloupky vyšla vlídná, bělovlasá stařenka, která přátelsky na mlado ženu kývala... Vtom se paní probudila. Rozhlédla se kolem sebe, a viděla, že nad rybníkem se zdvihá právě taková skála, na jakou stoupala ve snu; proto nemeškala, ihned se dala úzkou stezkou nahoru a vše se opakovalo. Stařenka na ni už čekala, věděla o jejím těžkém zármutku, dala jí zlatý hřeben a dobrou radu. „Počkej až do měsíčního úplňku, potom jdi na břeh rybníka a česej své dlouhé černé vlasy tímto hřebenem. Jakmile budeš hotova, polož hřeben do písku a čekej; uvidíš, co se stane!“ pravila mladé ženě, která jí poděkovala a šla domů. Jakmile nastal úplněk, spěchala k rybníku a vykonala přesně vše, co jí stařenka nařídila. Sotvaže položila hřeben na břeh, přivalila se vlna a smetla jej do vody; přivalila se druhá, a z vody se vynořila hlava mladého myslivce. V zápětí se přivalila třetí a hlava opět zmizela. Paní běžela v zoufalství znovu k vlídné stařence, která jí dala tentokráte zlatou flétnu a pravila: „Až nadejde příští úplněk, jdi na břeh a zahraj na tuto flétnu krásnou píseň. Potom polož flétnu do písku a uvidíš, co se stane.“ Mladá žena poděkovala, spěchala domů a když nastal úplněk, seděla už u rybníka a hrála na flétnu překrásnou, smutnou píseň. Dohrála, položila nástroj do písku a v tomtéž okamžiku smetla jej vlna pod vodu. Z hlubiny vynořil se její milý muž až po pás a toužebně vztáhl k ní ruce. Ale třetí vlna brzy ho srazila dolů. – V hořkém pláči šla paní do stařenčiny chaloupky, ale babička ji potěšila; dala jí tentokrát zlatý kolovrat a poručila jí, aby o příštím úplňku na břehu předla, až bude cívka plná nití. Potom ať položí kolovrat do písku a počká, co se bude díti. – Úplněk nadešel a myslivcova žena provedla i tentokráte všecko tak, jak stařenka nakázala. Sotva kolovrat odložila, spláchla jej vlna do rybníka a vzápětí vynořil se mladý myslivec celý z vody. Uchopil natažené ruce své choti, a vyhoupl se na pevný břeh. Jak se radovali, jak se pevně objali a líbali! Ale najednou zvedly se vody rybníka a s příšerným hukotem prorazily hráze. Myslivec se ženou dali se na útěk. Běželi sotva dechu popadali, ale ječící voda stále za nimi a již, již je pohlcovala, když v tom žena zvolala v nejvyšší úzkosti: „Stařenko, pomoz!“ Jen to dořekla, proměnila se okamžitě v žábu a její muž v raka, takže jim voda nemohla ublížiti. Plovali vedle sebe, a jakmile vlny opadly a oni se octli na pevné zemi, vrátila se jim opět lidská podoba. Šťastni odešli do svého domečku a žili spokojeně a beze strachu, neboť rusalka neměla již nad myslivcem moci.