Otrhánka

Na břehu moře, ve skvostném paláci z bílého mramoru, žil bohatý starý kníže zcela sám. Neměl ani ženy, ani dětí, jen maličkou vnučku, jejíž tváře však ještě nikdy nespatřil, protože ji nesmírně nenáviděl. Stalo se totiž, že při narození malé princezny zemřela její maminka, nejmilejší dcera starého knížete. A toto neštěstí tak starce zatvrdilo, že když mu nemluvňátko přinesli ukázat, odvrátil se a slavně přísahal, nikdy se na ně ani nepodívá. – A tak vysedával celé dny u okna, díval se na moře a plakal hořce pro svoji mrtvou dceru. Jeho bílé vlasy a vousy už byly tak dlouhé, že až na zem splývaly a jeho slzy, které den co den dopadaly na okenní římsu, by hlodaly si za tu dobu v mramoru cestičku, kterou stékaly do moře jako potůček.
Mezitím rostla jeho vnučka, aniž by se kdo o ni v nejmenším staral, kromě chůvy, která znala její mrtvou maminku a byla při jejím narození. Ta přece tu a tam dítěti nějaké to sousto z kuchyně podstrčila, nebo z pytle na hadry roztrhanou sukni a kazajku vybrala. Můžete si pomysliti, jak v tom ubohá dívčinka vypadala! Vždyť i sluhové a děvečky ze zámku se jí posmívali, ukazovali na její bosé nohy a nahá ramena a křičeli: „Otrhánka, Otrhánka!“ až princezna s pláčem utekla a schovala se v lesních houštinách.
Tak vyrůstala sama v polích a lesích. Jejím jediným přítelem byl pasáček hus, který uměl tak překrásně hráti na šalmaj, že jakmile Otrhánku hlad, zima, nebo smutek přepadly, jenom nástroj k ústům přiložil a hned se ozvaly tak veselé a líbezné melodie, že okamžitě na všechno zapomněla, zpívala a tančila, až se husy rozštěbetaly a nebyly k utišení.
Jednoho dne rozšířila se po království zvěst, že král sezval všechny šlechtice do města, blízko něhož náš starý kníže měl zámek, na veliký ples. Všichni prý mají přijíti se svými dcerami, neboť královský princ si mezi nimi vybere nevěstu.
Jakmile to uslyšel starý kníže, přestal plakati, učesal si vlasy i vousy, oblékl si nejkrásnější šaty, plné drahokamů, a chystal se vyjeti králi naproti. – Také Otrhánka se dozvěděla, co se chystá a plačíc seděla u kuchyňského prahu, protože dovnitř nesměla a přece – tak ráda by se byla jen trošičku na tu nádheru podívala! Stará chůva, která ji slyšela, odvážila se jíti ke knížeti a domluviti mu, aby svoji vnučku vzal s sebou na královský ples. Ale kníže tak se na ni obořil, že chudinka stará div smrt z toho neměla. Ani nevěděla, jak se z knížecí komnaty dostala ven.
Otrhánka byla však už na cestě do města. Její touha, viděti všechny ty vznešené pány a dámy, byla silnější než lítost a stud nad rozbitými hadry, jimiž byla oblečena. A tak šli, věrný pasáček, Otrhánka a husy s nimi. Pasáček pískal, až se duše smála, Otrhánka zpívala a husy štěbetaly jako o závod. Cestou potkali krásného jinocha na bílém koni; byl milý jako letní jitro a jeho šat zářil zlatem a drahokamy. Ptal se poutníků na cestu do města, a když mu řekli, že tam také jdou, seskočil s koně a putovali společně. Byl to divný průvod! Pasáček hrál tichou a sladkou píseň, Otrhánka se usmívala jako ve snu a krásný cizinec div o každý kámen nezakopl – oči nespustil s růžové tvářičky sličné dívky; jinam se ani na chvilku nepodíval. Ke konci cesty byl už tak zamilován, že ji vroucně prosil, aby se stala jeho ženou. – Otrhánka však jen potřásla hlavičkou a rozesmála se na celé kolo: „Pěkně by se vám vysmáli, všichni ti vzácní páni; to je nápad – vzít si husopasku za ženu! Nedělejte si blázny, pane, z ubohé Otrhánky!“ – Ale krásný cizinec se díval na Otrhánku jako na Pánaboha a neustal, dokud ji neuprosil, aby zcela určitě o půlnoci s pasáčkem a husí družinou, tak jak je, bosa a v hadrech, přišla na královský ples.
Byla to podívaná, když rázem dvanácté hodiny v noci otevřely se dveře taneční síně a vstoupili pasáček, Otrhánka a štěbetající husí sbor mezi vzácné hosty! – Dámy si začaly šuškati, jaká je to ostuda, páni se smáli, ale krásný cizinec, Otrhánčin známý, běžel jí naproti, třikráte ji políbil přede všemi a vedl ji přímo před krále. „Otče,“ řekl – neboť to byl královský princ – „toto jest moje nevěsta – nejkrásnější, nejmilejší děvčátko z celé říše!“ Ještě než domluvil, přiložil pasáček šalmaj k ústům a sálem se linula nebeská hudba, nikdo ani nedýchal a všichni s úžasem hleděli, jak se Otrhánčiny hadry proměňují před jejich očima v nádherný šat, růžový, jako ranní červánky, svítící démanty, jak rosou skropený květ. Mezi zlatými vlásky zářila korunka a dlouhou vlečku nesl zástup bílých pážat, která se z čista jasna objevila místo štěbetavých hus. – A jak povstal král z trůnu, aby uvítal svoji novou dceru, zazněly slavnostní fanfáry a lidé venku jásali: „Teď právě vyvolil si princ nejkrásnější dívenku z celé země!“ První, co učinila Otrhánka nyní královská nevěsta – když se trochu vzpamatovala, bylo, že se rozběhla sálem k příteli - pasáčkovi. Ale považte! Zmizel, rozplynul se a nikdo nemohl říci, jak se to stalo. – Tak se stala vnučka starého knížete královnou. Ale on sám musil se vrátiti do svého mramorového paláce; nemohl zůstati u dvora, neboť přísahal, že se na svou vnučku nikdy ani nepodívá. A tak sedává zase u okna a horké slzy tekou mu z očí ještě prudčeji než předtím a jako potůček stékají do moře...