Dívčí válka

Za panování kněžny Libuše začaly dívky muži pohrdati. Domlouvaly se, že jsou chytřejší než oni, poukazující na to, že všichni muži poslouchají jednu z nich, kněžnu Libuši. Stranily se proto mužů, ba dokonce vystavěly si nedaleko Vyšehradu svůj hrad, jejž nazvaly Děvín. Počaly se pak cvičiti ve zbrani a v jízdě na koni, napadla je šílená myšlenka, že si všecky muže zcela podrobí a zotročí, aby jim do smrti sloužili. A tak se připravovaly dívky k válce.

S počátku hleděli muži na počínání dívek jako na hru, když však začaly dívky muže přepadávati, poznali teprve, že jde do tuhého. Sešli se proto na Vyšehradě, aby se poradili, co by měli počíti. Bylo ustanoveno, že výzvu k boji přijmou.

Domnívali se, že učiní nesmyslnému řádění dívek brzy konec. Zmýlili se však. Válka se protahovala a brzy vítězila, ta, brzy ona strana.

Když byli už všichni, dívky i muži, Bojem unaveni, smluvili třídenní příměří a z radosti na tím vystrojeny byly veliké společné hody. Muži opatřili hojně zvěřiny a dívky zase uctívaly je lahodnou medovinou. Vesele si pak připíjeli, bavíce se tancem a hrami. Při takovýchto oslavách míjel čas a brzy nastal večer, aniž toho kdo pozoroval.

Vtom, když bylo veselí nejbujnější, ozval se mohutný zvuk rohu a nato hlas: "Dosti jste již válčili a dosti jste se naradovali. Vezmi každý svoji dívku a odejdi domů v pokoji."

Všichni považovali tuto výzvu za pokyn bohů. A hned každý jinoch uchopil tu dívku, s kterou nejvíce tančil a jež se mu ze všech nejvíce líbila, a unesl jí do svého domu.

Děvín pak byl ještě téže noci zapálen. Bylo po válce. Od té doby zase dívky muže poslouchaly.

Hloupý Vaňka

Žila v Rusku jedna žena a ta měla hloupého Vaňka. Kam ho ráno postavila, tam jej večer nalezla. Nic neuměl, jen buchty jedl a čaje popíjel. I obešla jednou matka všechny sedláky a prosila je, aby dali Vaňkovi husy pásti. A tak Vaňka pásl husy. Máma mu buchet napekla a tak se válel celý den na mezi a na husy křičel. Když přišla zima a napadl sníh, Vaňka přestal husy pásti. Tu jeho máma obešla zase všechny sedláky a prosila je, aby Vaňkovi žádných peněz nedávali, že by je utratil, neboť je velice hloupý, aby mu raději dali něco jiného. Přijde Vaňka od prvního sedláka domů a povídá: "Hádejte, mámo, co jsem dostal?" Máma jest velice zvědavá co to asi je. "Hrušky jsem dostal a jaké pěkné." "A kde je máš?, povídá máma. "Po silnici jsem šel a kluci je na mně chtěli. Když jsem jim je nechtěl dát, řekli, že jsou tvrdé jako kameny, abych je po silnici rozházel, tedy jsem to udělal". "I ty hlupáku", povídá máma a rukama zalomila. "Měls je dát na půdu do sena!"

Přijde Vaňka po druhé a povídá: "Dostal jsem mámo špendlík". "A kde ho máš?" "Dal jsem jej na půdu do sena, však jste mi to posledně řekla". Divila se máma, že je tak Vaňka hloupý a povídá: "Za košili měl sis jej zapíchnouti". "Nezlobte se již, mámo, však já to po druhé udělám".

Od třetího sedláka dostal Vaňka nůž. Zabodl si jej za košili, celou si ji roztrhal a nůž ztratil. Zlobila se máma, když jí to povídal a pravila: "Měl sis jej dát do kapsy jako pán". Sliboval Vaňka, že bude po druhé chytřejší, ale kdepak. Přijde zase a povídá: "Hádejte, mámo, co jsem dostal?" "Nu, co?" ptá se máma a již se bojí, co zas za hloupost vyvedl. "Dostal jsem malého krásného psíčka", povídá Vaňka. "A kde ho máš?" udiveně ptá se matka. "V kapse. Vždyť jste mi to posledně říkala". Vytáhl psíčka z kapsy, který byl již mrtvý, neboť se v kapse udusil. A tak máma spínala ruce nad hloupým Vaňkou, kterému není pomoci. "Na provázek sis jej měl uvázat a vésti", povídala celá rozhorlená a několik pohlavků mu přidala. Prosil Vaňka, že po druhé bude chytřejší. Druhý den přišel a celý se usmíval. "Hádejte mámo, kde jsem byl?" povídá. "Na zabíjačce". "A dali ti něco?", ptá se máma. "Dali mi veliké jelito a jak jste mi včera říkala, uvázal jsem si jej na provázek a táhl za sebou domů. Ale přiběhli psi a snědli mi je". To už se máma neovládla, vzala řemen, nabila milému Vaňkovi, co se jen do něho vešlo. A pak obešla sedláky, aby již Vaňkovi nic nedávali.