Dívčí válka

Za panování kněžny Libuše začaly dívky muži pohrdati. Domlouvaly se, že jsou chytřejší než oni, poukazující na to, že všichni muži poslouchají jednu z nich, kněžnu Libuši. Stranily se proto mužů, ba dokonce vystavěly si nedaleko Vyšehradu svůj hrad, jejž nazvaly Děvín. Počaly se pak cvičiti ve zbrani a v jízdě na koni, napadla je šílená myšlenka, že si všecky muže zcela podrobí a zotročí, aby jim do smrti sloužili. A tak se připravovaly dívky k válce.

S počátku hleděli muži na počínání dívek jako na hru, když však začaly dívky muže přepadávati, poznali teprve, že jde do tuhého. Sešli se proto na Vyšehradě, aby se poradili, co by měli počíti. Bylo ustanoveno, že výzvu k boji přijmou.

Domnívali se, že učiní nesmyslnému řádění dívek brzy konec. Zmýlili se však. Válka se protahovala a brzy vítězila, ta, brzy ona strana.

Když byli už všichni, dívky i muži, Bojem unaveni, smluvili třídenní příměří a z radosti na tím vystrojeny byly veliké společné hody. Muži opatřili hojně zvěřiny a dívky zase uctívaly je lahodnou medovinou. Vesele si pak připíjeli, bavíce se tancem a hrami. Při takovýchto oslavách míjel čas a brzy nastal večer, aniž toho kdo pozoroval.

Vtom, když bylo veselí nejbujnější, ozval se mohutný zvuk rohu a nato hlas: "Dosti jste již válčili a dosti jste se naradovali. Vezmi každý svoji dívku a odejdi domů v pokoji."

Všichni považovali tuto výzvu za pokyn bohů. A hned každý jinoch uchopil tu dívku, s kterou nejvíce tančil a jež se mu ze všech nejvíce líbila, a unesl jí do svého domu.

Děvín pak byl ještě téže noci zapálen. Bylo po válce. Od té doby zase dívky muže poslouchaly.