Dvěma chudým manželům, kteří už měli dětí jako smetí, narodila se ještě dvojčátka – kluci jako buci. Ale to nebyly obyčejné děti! Hned se postavili a že půjdou do světa. A šly. Po cestě si vzpomněli, že nejsou křtěny: „Tak já se budu jmenovat Kraťánek,“ povídá mladší. – „A já Král Lavring, “ prohlásil starší. Tak jeden druhého pokřtili a šli dále, až přišli k rozcestí. Tam se rozloučili: Král Lavring se dal na západ, Kraťánek na východ. „Přijdeš-li do velké tísně,“ řekl jeden druhému, „zavolej třikráte mé jméno a já přijdu!“ – My půjdeme s Kraťánkem.
Když chviličku šel, potkal babku, hrbatou a pokroucenou, která měla jenom jedno oko a ještě je v ruce držela. Kraťánek honem se přitočil a oko jí sebral. „Jéjej,“ křičela babka, „kam se podělo mé oko?“ – „Já je mám,“ zvolal Kraťánek – „co mi dáš, když ti je vrátím?“ – „Meč, který porubá každé vojsko – i to největší na světě!“ slibovala babka. – „To je málo,“ povídá Kraťánek, „přidej něco!“ – „Přidám loď, která pluje přes sladké i slané vody, přes hory a doly.“ – „Tak to sem dej,“ řekl Kraťánek, „ale ještě ti oko nevrátím, musíš dáti něco do třetice.“ Baba křičela a láteřila, nakonec však svolila: „Už nemám nic, ale naučím tě vařit pivo ze sta nákladů sladu najednou.“ – „Tak honem pověz, jak se to dělá,“ naléhal Kraťánek a babka pověděla. Pak teprve dostala své oko a mohla jít dále.
Ale Kraťánkovi se zachtělo vyzkoušeti lodičku. Strčil do ní jednu nohu – loďka byla hned větší. Strčil do ní druhou – a už byla zrovna tak veliká jako lodě, které plují po moři. Kraťánek poručil: „Ke královskému zámku!“ – Loďka vyrazila jako pták a letěla vzduchem, až před královským palácem zastavila. Lidé se sbíhali aby viděli, kdo to přijel, ale Kraťánek honem šups! z lodičky, ta hned se scvrkla, takže ji mohl do kapsy vstrčiti. A tak, když přišli blíže, viděli jenom malého otrhánka. Pan král ho přijal do služby a poslal do kuchyně, aby kuchaři donášel dříví a vodu. – Když Kraťánek vkročil do zámku, vidí, že všechno je potaženo černým suknem. „Co to znamená?“ ptal se kuchaře. – „Naše princezna je zaslíbená netvoru Trolovi, který si pro ni příští čtvrtek přijde. Rytíř Rod se sice zaručil, že Trola zabije, ale bůhví, svede-li to,“ bědoval kuchař. Kraťánek mlčel…
Přišel čtvrtek a rytíř Rod vyvedl ustrašenou princeznu k moři, kam si měl pro ni Trol přijíti. Sotva tam došli, nechal rytíř princeznu stát, honem vylezl na vysoký strom a schoval se mezi větvoví, jak jen se dalo. Mezitím vytratil se Kraťánek z kuchyně a pospíchal k mořskému břehu, co mu nohy stačily. Jen tam doběhl, blížil se Trol. Byl jako hora veliký a tlustý a měl pět hlav. Hned se na Kraťánka vyřítil se železnou tyčí, ale Kraťánek popadl meč, který dostal od babky a ťal po něm tak mocně, že všech pět hlav se kutálelo v písku. Princezna byla osvobozena a radostí nevěděla, co dělati. Děkovala vroucně Kraťánkovi a protože byl zápasem unaven, řekla mu: „Polož si hlavu na můj klín a odpočiň si chvilinku!“ – Stalo se a zatím, co Kraťánek spal, zavěsila mu princezna na hrdlo pod šaty zlatou stuhu.
Netrvalo dlouho a rytíř Rod slezl se stromu. Pohrozil princezně, že ji zavraždí, řekne-li jen slůvko tom, jak se věc doopravdy sběhla; pak ji odvedl na zámek, prohlásil se jejím osvoboditelem a pan král z vděčnosti hned kázal strojiti svatbu. – Kraťánek zatím se odebral na Trolovu loď, sebral zlata, stříbra, drahokamů, kolik mohl unésti, a vrátil se do zámku, kde vše dobře ukryl.
Při svatební hostině Kraťánek naléval vína a ukápl náhodou na talíř rytíře Roda. Ten se rozlítil, popadl Kraťánka, až se mu kajda rozlétla a hle! Zlatá stuha jako slunce zazářila mu na prsou. Princezna vykřikla: „Hamba, rytíři Rode, že tlučete mého pravého zachránce!“ – Rytíř Rod zle se kasal, ale král se zamračil a řekl: „Kdo ji zachránil, dovede to zajisté dokázati!“ – „Ovšem,“ zvolal rytíř Rod a přinesl Trolovy jazyky. Kraťánek neodpověděl, ale přivlékl všechny poklady, které sebral z Trolovy lodi. Pan král ho objal a prohlásil: „Kdo takovými klenoty se může prokázati, ten také zabil Trola! Jinde tak vzácných věcí není!“ – Hned se všechno změnilo: rytíře Roda hodili do dračí sluje za jeho zradu a Kraťánek se stal dědicem poloviny království a princezniným ženichem. Při zasnoubení svěřil mu král, že měl ještě jednu dceru, kterou vězní však pod mořem jiný obr Trol. – Kraťánek hned skočil do lodičky, z lodičky hup! do moře, a tam uvařil Trolovi a jeho lidem z jednoho sta lodních nákladů sladu tak silné pivo, že všichni mrtvi na zem se svalili.
Teď byla i druhá princezna otci navrácena a štěstím rozkvetla jako růžička. Jen jedno ji trápilo: že nemá Kraťánka za ženicha. A ten třikráte zavolal jméno svého dvojčátka a již tu byl Král Lavring. Princezně se zalíbil na první pohled, a tak se slavily dvě slavné svatby najednou a bylo hodování a bylo radování, že celé tři měsíce se lidé veselili a ani dětičky do školy nemusily. To byste taky rády, ne?
pátek 22. března 2013
čtvrtek 7. března 2013
Křesadlo
Bylo po vojně, a vojáci se vraceli vesele do svých domovů. Jeden z nich se však loudal po silnici sám a sám, a tuze se mračil. Potkala ho stará čarodějnice a ptala se ho, proč se tak mrzutě dívá na svět?
„I, nemám kam jíti, jsem sirotek, a k tomu úplně bez peněz!“ bručel voják.
„O peníze by nebylo, těch bys mohl míti plnou torbu, jen kdybych věděla, že se nebojíš!“
„Já a bát se? – Bábo, to se mi ještě nikdo neodvážil říct!“ rozesmál se voják. A čarodějka pokračovala:
„Tedy poslyš: Pod tímto dutým stromem, u něhož stojíme, je sklepení, ve kterém je ukryt obrovský poklad. Leží ve třech místnostech. V první jej hlídá pořádný pes s očima jako husí vejce, ve druhé místnosti sedí na truhle ještě větší hafan, s očima jako dva melouny, a ve třetí, poslední, tam je pes s očima jako mlýnská kola. Ty však se jich nemusíš báti. Vezmi tuhle moji zástěru a psa klidně na ni posaď. Potom si můžeš nabrati peníz, kolik jen budeš chtít. Mně přines odtamtud jenom staré křesadlo, kterým už moje prababička lampy zapalovala! Chtěla bych je na památku a jsem už stará, nemohu se pro ně spustit!“
„Dobrá, dobrá, spolehni se na mne! – Ale jak se dostanu dovnitř?“ Vyptával se voják. „Strom je dutý,“ odpovídala čarodějnice. „Ováži ti kolem těla provaz, ty vylezeš nahoru a otvorem se spustíš dovnitř. Já přehodím provaz přes silnou větev, a jakmile mi dáš znamení, vytáhnu tě.“
Stalo se, jak čarodějnice chtěla. Voják, přepásaný provazem, jehož druhý konec bába držela, zmizel v dutině stromu. V tajemném sklepení našel všechno přesně tak, jak mu to čarodějka líčila. Psi – hlídači byli vskutku strašní, ale statečný voják je posadil jednoho po druhém na zástěru a nabral si z první truhly měděných, které vysypal, když ve druhé truhle objevil stříbrňáky. Těmi si teď brašnu naplnil a opět je všechny vyházel, neboť třetí truhla obsahovala samé zlaťáky. Nacpal si jich vrchovatě, psa opět posadil zpátky a ubíral se k východu. Cestou sebral s police staré křesadlo a potom zatahal za provaz.
Bába táhla, táhla a náš voják stál za chvíli opět vedle ní na silnici. Chtěl jí vypravovati, jaké to tam dole bylo, ale ona ho odbyla a jen se sháněla po křesadlu. Vojákovi to bylo divné a ptal se jí, co vlastně bude s křesadlem dělati?
„I nic! To už není tvoje starost!“ zavrčela, a voják počal tušiti, že křesadlo nebude jen tak obyčejná věc.
„A já ti je nedám, dokud mi nepovíš nač je!“ zvolal a vysoko křesadlo pozdvihl, takže bába na ně nemohla dosáhnouti. „Povíš?“
„Nepovím, nepovím! křičela, zlobila se, dupala ve vzteku nohama, až najednou upadla na zem a již nevstala. O tom voják nevěděl, neboť jakmile začala křičeti: „Nepovím, nepovím, „zvolal on: „Tedy si ji nechám!“ A upaloval pryč, ke městu, s křesadlem i zlaťáky. Tam si koupil nádherný dům, skvostně se oblékal a žil jako velký pán. Brzy uslyšel, o čem si celé město vypravovalo. Na nejvyšším jeho pahorku se vypínal hrad, obehnaný mocnými valy, a uvnitř věznili královští rodiče princeznu, svoji jedinou dceru, protože jí bylo prorokováno, že se provdá za obyčejného vojáka.
„Kéž bych ji mohl alespoň jednou spatřiti!“ zatoužil voják a křísl starým křesadlem, neboť si chtěl zapálit dýmku. Byla již noc, a on seděl při víně a pokuřoval. Sotva však vylétla z křesadla první jiskérka, stál před ním obrovský pes z první místnosti podzemního sklepení.
„Stane se, jak si přeješ!“ zahovořil k překvapenému vojákovi, vyběhl ven a za několik minut se vrátil, nesa na svých zádech spící princeznu, kterou uloupil z pevného hradu. Voják se nad ní sklonil a zatajil dech. Byla opravdu překrásná a spala sladce, jako andělíček. Pokynul psovi, a ten ji zase odnesl zpět, odkud ji byl vzal. – Nyní už věděl, nač je staré křesadlo! Mělo větší cenu nežli všecky poklady světa. Neboť, podle toho, zakřesal-li jednou, dvakrát, nebo třikrát, objevil se v ráz pes z prvního, druhého nebo třetího sklepení, a každý z nich mu přinesl všecko, nač si vzpomněl: peníze, šaty, klenoty, i královskou princeznu, do které se voják zamiloval, a každé noci se na ni musel alespoň podívati.
Jedenkráte se však přece prozradilo, že princezna v noci mizí ze svého pokoje neznámo kam, a její matka, královna, jí připevnila na rukáv hedvábné košile malý váček, naplněný krupicí, když dívka usnula. Váček byl prostřižen, a když pes nesl v noci spící princeznu městem, trousila se krupice a značila cestu k vojákovu obydlí. Ráno šli královské stráže po této stopě, a bylo zle. Vojáka zatkli a vsadili do vězení. Měl býti popraven za svoji opovážlivost ráno druhého dne. Ach, kdybych byl měl u sebe svoje křesadlo, které v rozčilení zapomněl doma!
Štěstí mu však přálo i tentokráte. Kolem vězení běžel pekařský učeň, a voják naň zakýval: „Nepospíchej tak, chlapče, dojdi mi raději do mého domu pro staré křesadlo! Chtěl bych si zapálit dýmku. Přineseš-li mi je, dostaneš pět zlaťáků!“ – Učeň zavýskal a upaloval pryč. Za nedlouho se vrátil s křesadlem a přešťasten tiskl v dlani pět dukátů jako odměnu.
Teď se voják opět ničeho nebál. Když už stál pod šibenicí, tu před tváří krále, královny, sličné princezny i všeho dvořanstva a lidu, kteří se přišli na jeho smrt podívati, žádal o poslední milost: aby si směl naposled zakouřit! Král kývl na souhlas, a voják vyňal z kapsy křesadlo. Křísl jednou, dvakrát, třikrát, a vy uhodnete již, co se stalo: přiběhli tři strašliví psi, velcí jako telata, a na přání svého pána se vrhli na krále a královnu. Nikdo se neodvážil přispěti jim na pomoc, a voják odvolal hrozná zvířata teprve, tehdy, když mu královští manželské slíbili, že ho nejen osvobodí od trestu smrti, ale že mu dají i svoji dceru za manželku.
Že byl tak hezký a statečný, princezna se nehněvala a ráda ho uznala za svého ženicha. Nazítří se slavila slavná svatba, na hostinu byli pozváni také všichni psi, kteří dostali celé hromady masa a kostí a náramně si libovali.
„I, nemám kam jíti, jsem sirotek, a k tomu úplně bez peněz!“ bručel voják.
„O peníze by nebylo, těch bys mohl míti plnou torbu, jen kdybych věděla, že se nebojíš!“
„Já a bát se? – Bábo, to se mi ještě nikdo neodvážil říct!“ rozesmál se voják. A čarodějka pokračovala:
„Tedy poslyš: Pod tímto dutým stromem, u něhož stojíme, je sklepení, ve kterém je ukryt obrovský poklad. Leží ve třech místnostech. V první jej hlídá pořádný pes s očima jako husí vejce, ve druhé místnosti sedí na truhle ještě větší hafan, s očima jako dva melouny, a ve třetí, poslední, tam je pes s očima jako mlýnská kola. Ty však se jich nemusíš báti. Vezmi tuhle moji zástěru a psa klidně na ni posaď. Potom si můžeš nabrati peníz, kolik jen budeš chtít. Mně přines odtamtud jenom staré křesadlo, kterým už moje prababička lampy zapalovala! Chtěla bych je na památku a jsem už stará, nemohu se pro ně spustit!“
„Dobrá, dobrá, spolehni se na mne! – Ale jak se dostanu dovnitř?“ Vyptával se voják. „Strom je dutý,“ odpovídala čarodějnice. „Ováži ti kolem těla provaz, ty vylezeš nahoru a otvorem se spustíš dovnitř. Já přehodím provaz přes silnou větev, a jakmile mi dáš znamení, vytáhnu tě.“
Stalo se, jak čarodějnice chtěla. Voják, přepásaný provazem, jehož druhý konec bába držela, zmizel v dutině stromu. V tajemném sklepení našel všechno přesně tak, jak mu to čarodějka líčila. Psi – hlídači byli vskutku strašní, ale statečný voják je posadil jednoho po druhém na zástěru a nabral si z první truhly měděných, které vysypal, když ve druhé truhle objevil stříbrňáky. Těmi si teď brašnu naplnil a opět je všechny vyházel, neboť třetí truhla obsahovala samé zlaťáky. Nacpal si jich vrchovatě, psa opět posadil zpátky a ubíral se k východu. Cestou sebral s police staré křesadlo a potom zatahal za provaz.
Bába táhla, táhla a náš voják stál za chvíli opět vedle ní na silnici. Chtěl jí vypravovati, jaké to tam dole bylo, ale ona ho odbyla a jen se sháněla po křesadlu. Vojákovi to bylo divné a ptal se jí, co vlastně bude s křesadlem dělati?
„I nic! To už není tvoje starost!“ zavrčela, a voják počal tušiti, že křesadlo nebude jen tak obyčejná věc.
„A já ti je nedám, dokud mi nepovíš nač je!“ zvolal a vysoko křesadlo pozdvihl, takže bába na ně nemohla dosáhnouti. „Povíš?“
„Nepovím, nepovím! křičela, zlobila se, dupala ve vzteku nohama, až najednou upadla na zem a již nevstala. O tom voják nevěděl, neboť jakmile začala křičeti: „Nepovím, nepovím, „zvolal on: „Tedy si ji nechám!“ A upaloval pryč, ke městu, s křesadlem i zlaťáky. Tam si koupil nádherný dům, skvostně se oblékal a žil jako velký pán. Brzy uslyšel, o čem si celé město vypravovalo. Na nejvyšším jeho pahorku se vypínal hrad, obehnaný mocnými valy, a uvnitř věznili královští rodiče princeznu, svoji jedinou dceru, protože jí bylo prorokováno, že se provdá za obyčejného vojáka.
„Kéž bych ji mohl alespoň jednou spatřiti!“ zatoužil voják a křísl starým křesadlem, neboť si chtěl zapálit dýmku. Byla již noc, a on seděl při víně a pokuřoval. Sotva však vylétla z křesadla první jiskérka, stál před ním obrovský pes z první místnosti podzemního sklepení.
„Stane se, jak si přeješ!“ zahovořil k překvapenému vojákovi, vyběhl ven a za několik minut se vrátil, nesa na svých zádech spící princeznu, kterou uloupil z pevného hradu. Voják se nad ní sklonil a zatajil dech. Byla opravdu překrásná a spala sladce, jako andělíček. Pokynul psovi, a ten ji zase odnesl zpět, odkud ji byl vzal. – Nyní už věděl, nač je staré křesadlo! Mělo větší cenu nežli všecky poklady světa. Neboť, podle toho, zakřesal-li jednou, dvakrát, nebo třikrát, objevil se v ráz pes z prvního, druhého nebo třetího sklepení, a každý z nich mu přinesl všecko, nač si vzpomněl: peníze, šaty, klenoty, i královskou princeznu, do které se voják zamiloval, a každé noci se na ni musel alespoň podívati.
Jedenkráte se však přece prozradilo, že princezna v noci mizí ze svého pokoje neznámo kam, a její matka, královna, jí připevnila na rukáv hedvábné košile malý váček, naplněný krupicí, když dívka usnula. Váček byl prostřižen, a když pes nesl v noci spící princeznu městem, trousila se krupice a značila cestu k vojákovu obydlí. Ráno šli královské stráže po této stopě, a bylo zle. Vojáka zatkli a vsadili do vězení. Měl býti popraven za svoji opovážlivost ráno druhého dne. Ach, kdybych byl měl u sebe svoje křesadlo, které v rozčilení zapomněl doma!
Štěstí mu však přálo i tentokráte. Kolem vězení běžel pekařský učeň, a voják naň zakýval: „Nepospíchej tak, chlapče, dojdi mi raději do mého domu pro staré křesadlo! Chtěl bych si zapálit dýmku. Přineseš-li mi je, dostaneš pět zlaťáků!“ – Učeň zavýskal a upaloval pryč. Za nedlouho se vrátil s křesadlem a přešťasten tiskl v dlani pět dukátů jako odměnu.
Teď se voják opět ničeho nebál. Když už stál pod šibenicí, tu před tváří krále, královny, sličné princezny i všeho dvořanstva a lidu, kteří se přišli na jeho smrt podívati, žádal o poslední milost: aby si směl naposled zakouřit! Král kývl na souhlas, a voják vyňal z kapsy křesadlo. Křísl jednou, dvakrát, třikrát, a vy uhodnete již, co se stalo: přiběhli tři strašliví psi, velcí jako telata, a na přání svého pána se vrhli na krále a královnu. Nikdo se neodvážil přispěti jim na pomoc, a voják odvolal hrozná zvířata teprve, tehdy, když mu královští manželské slíbili, že ho nejen osvobodí od trestu smrti, ale že mu dají i svoji dceru za manželku.
Že byl tak hezký a statečný, princezna se nehněvala a ráda ho uznala za svého ženicha. Nazítří se slavila slavná svatba, na hostinu byli pozváni také všichni psi, kteří dostali celé hromady masa a kostí a náramně si libovali.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)