Křesadlo

Bylo po vojně, a vojáci se vraceli vesele do svých domovů. Jeden z nich se však loudal po silnici sám a sám, a tuze se mračil. Potkala ho stará čarodějnice a ptala se ho, proč se tak mrzutě dívá na svět?
„I, nemám kam jíti, jsem sirotek, a k tomu úplně bez peněz!“ bručel voják.
„O peníze by nebylo, těch bys mohl míti plnou torbu, jen kdybych věděla, že se nebojíš!“
„Já a bát se? – Bábo, to se mi ještě nikdo neodvážil říct!“ rozesmál se voják. A čarodějka pokračovala:
„Tedy poslyš: Pod tímto dutým stromem, u něhož stojíme, je sklepení, ve kterém je ukryt obrovský poklad. Leží ve třech místnostech. V první jej hlídá pořádný pes s očima jako husí vejce, ve druhé místnosti sedí na truhle ještě větší hafan, s očima jako dva melouny, a ve třetí, poslední, tam je pes s očima jako mlýnská kola. Ty však se jich nemusíš báti. Vezmi tuhle moji zástěru a psa klidně na ni posaď. Potom si můžeš nabrati peníz, kolik jen budeš chtít. Mně přines odtamtud jenom staré křesadlo, kterým už moje prababička lampy zapalovala! Chtěla bych je na památku a jsem už stará, nemohu se pro ně spustit!“
„Dobrá, dobrá, spolehni se na mne! – Ale jak se dostanu dovnitř?“ Vyptával se voják. „Strom je dutý,“ odpovídala čarodějnice. „Ováži ti kolem těla provaz, ty vylezeš nahoru a otvorem se spustíš dovnitř. Já přehodím provaz přes silnou větev, a jakmile mi dáš znamení, vytáhnu tě.“
Stalo se, jak čarodějnice chtěla. Voják, přepásaný provazem, jehož druhý konec bába držela, zmizel v dutině stromu. V tajemném sklepení našel všechno přesně tak, jak mu to čarodějka líčila. Psi – hlídači byli vskutku strašní, ale statečný voják je posadil jednoho po druhém na zástěru a nabral si z první truhly měděných, které vysypal, když ve druhé truhle objevil stříbrňáky. Těmi si teď brašnu naplnil a opět je všechny vyházel, neboť třetí truhla obsahovala samé zlaťáky. Nacpal si jich vrchovatě, psa opět posadil zpátky a ubíral se k východu. Cestou sebral s police staré křesadlo a potom zatahal za provaz.
Bába táhla, táhla a náš voják stál za chvíli opět vedle ní na silnici. Chtěl jí vypravovati, jaké to tam dole bylo, ale ona ho odbyla a jen se sháněla po křesadlu. Vojákovi to bylo divné a ptal se jí, co vlastně bude s křesadlem dělati?
„I nic! To už není tvoje starost!“ zavrčela, a voják počal tušiti, že křesadlo nebude jen tak obyčejná věc.
„A já ti je nedám, dokud mi nepovíš nač je!“ zvolal a vysoko křesadlo pozdvihl, takže bába na ně nemohla dosáhnouti. „Povíš?“
„Nepovím, nepovím! křičela, zlobila se, dupala ve vzteku nohama, až najednou upadla na zem a již nevstala. O tom voják nevěděl, neboť jakmile začala křičeti: „Nepovím, nepovím, „zvolal on: „Tedy si ji nechám!“ A upaloval pryč, ke městu, s křesadlem i zlaťáky. Tam si koupil nádherný dům, skvostně se oblékal a žil jako velký pán. Brzy uslyšel, o čem si celé město vypravovalo. Na nejvyšším jeho pahorku se vypínal hrad, obehnaný mocnými valy, a uvnitř věznili královští rodiče princeznu, svoji jedinou dceru, protože jí bylo prorokováno, že se provdá za obyčejného vojáka.
„Kéž bych ji mohl alespoň jednou spatřiti!“ zatoužil voják a křísl starým křesadlem, neboť si chtěl zapálit dýmku. Byla již noc, a on seděl při víně a pokuřoval. Sotva však vylétla z křesadla první jiskérka, stál před ním obrovský pes z první místnosti podzemního sklepení.
„Stane se, jak si přeješ!“ zahovořil k překvapenému vojákovi, vyběhl ven a za několik minut se vrátil, nesa na svých zádech spící princeznu, kterou uloupil z pevného hradu. Voják se nad ní sklonil a zatajil dech. Byla opravdu překrásná a spala sladce, jako andělíček. Pokynul psovi, a ten ji zase odnesl zpět, odkud ji byl vzal. – Nyní už věděl, nač je staré křesadlo! Mělo větší cenu nežli všecky poklady světa. Neboť, podle toho, zakřesal-li jednou, dvakrát, nebo třikrát, objevil se v ráz pes z prvního, druhého nebo třetího sklepení, a každý z nich mu přinesl všecko, nač si vzpomněl: peníze, šaty, klenoty, i královskou princeznu, do které se voják zamiloval, a každé noci se na ni musel alespoň podívati.
Jedenkráte se však přece prozradilo, že princezna v noci mizí ze svého pokoje neznámo kam, a její matka, královna, jí připevnila na rukáv hedvábné košile malý váček, naplněný krupicí, když dívka usnula. Váček byl prostřižen, a když pes nesl v noci spící princeznu městem, trousila se krupice a značila cestu k vojákovu obydlí. Ráno šli královské stráže po této stopě, a bylo zle. Vojáka zatkli a vsadili do vězení. Měl býti popraven za svoji opovážlivost ráno druhého dne. Ach, kdybych byl měl u sebe svoje křesadlo, které v rozčilení zapomněl doma!
Štěstí mu však přálo i tentokráte. Kolem vězení běžel pekařský učeň, a voják naň zakýval: „Nepospíchej tak, chlapče, dojdi mi raději do mého domu pro staré křesadlo! Chtěl bych si zapálit dýmku. Přineseš-li mi je, dostaneš pět zlaťáků!“ – Učeň zavýskal a upaloval pryč. Za nedlouho se vrátil s křesadlem a přešťasten tiskl v dlani pět dukátů jako odměnu.
Teď se voják opět ničeho nebál. Když už stál pod šibenicí, tu před tváří krále, královny, sličné princezny i všeho dvořanstva a lidu, kteří se přišli na jeho smrt podívati, žádal o poslední milost: aby si směl naposled zakouřit! Král kývl na souhlas, a voják vyňal z kapsy křesadlo. Křísl jednou, dvakrát, třikrát, a vy uhodnete již, co se stalo: přiběhli tři strašliví psi, velcí jako telata, a na přání svého pána se vrhli na krále a královnu. Nikdo se neodvážil přispěti jim na pomoc, a voják odvolal hrozná zvířata teprve, tehdy, když mu královští manželské slíbili, že ho nejen osvobodí od trestu smrti, ale že mu dají i svoji dceru za manželku.
Že byl tak hezký a statečný, princezna se nehněvala a ráda ho uznala za svého ženicha. Nazítří se slavila slavná svatba, na hostinu byli pozváni také všichni psi, kteří dostali celé hromady masa a kostí a náramně si libovali.