O tančící královně

Jednou žila velmi necitelná a zlá královna, která poddaným nebyla dobrotivou matkou, ale ukrutnou macechou. Neměla slitování ani s nejchudšími a nutila dobrého, avšak slabého krále, aby vymáhal daně a poplatky. V zámku nechtěl nikdo dobrovolně sloužiti. Proto královna pořádala jednou v roce trhy na služebné. Rozkázala, aby drábové sehnali po venkově co nejvíce mladých, zdravých a hezkých lidí a přivedli je v poutech do města na trh. Přijela se na ně podívat ve svém nádherném zlatém kočáře a vybrala si z nich sama komorné, služky a služebníky. Jednou zajeli si královští drábové až do malé zapadlé vesničky a vzali s sebou dceru hostinského, sličnou a hodnou Haničku. Dívka usedavě plakala, bránila se, ale moc necitelné královny sahala daleko a nikdo se jí nesměl protivit. Nešťastní rodičové se s Haničkou rozloučili, jen její hoch Vítek prohlásil, že půjde a bude ji bránit před každým bezprávím. Ale to se královským drábům nehodilo do rozpočtu, práskli do koní a milý Vítek zůstal sám na silnici se svým zoufalstvím. V tom mu někdo položil ruku na rameno a jemný hlas pravil: "Utiš se, hochu, pomohu ti, aby se tvoje nevěsta zase vrátila. Vezmi tyto housličky. Zahraješ-li na ně hodným lidem, rozveselí se a zatančí si. Zahraješ-li však zlým, dají se do tance a neustanou, dokud v nich zbude jenom jiskřička života. Od jisté smrti ji může spasit jen upřímný soucit dobrého srdce." Tak mluvila k Vítkovi neznámá sličná paní a podala mu drobné housle. Než ji mohl poděkovati, zmizela. Vítek myslel teď pouze na to, jak se dostat do hlavního města. Na povoz neměl peněz a tak hrál na kouzelné housličky a vydělával si na cestu. Sotva se dostal do hlavního města, slyšel hned, že toho dne se má odbývati poprava dvaceti služebníků a služebnic, kteří se znelíbili ukrutné královně. Vítek nemeškal a spěchal k hradu. Na nádvoří vyjmul svoje housličky a dal se do hraní. Kdo šel kolem, pustil se hned do tance a brzo bylo na nádvoří jako o plese. Přispěchala také královna, rozzuřená tou smělostí. Ale jak uslyšela zvuk kouzelných houslí, dala se sama do vášnivého tance a neustala v něm ani když nastala noc a Vítek dávno přestál hrát. Král pozval do zámku zkušeného lékaře i kouzelníky, protože bylo patrno, že je královna očarována. Vítek včas prchl, aby nebyl obviněn z kouzel, ale podařilo se mu dříve zjistit, že mezi odsouzenými služebníky jest také jeho Hanička. Lid v městě si šeptal, že královnu stihl spravedlivý trest, protože se Bůh nemohl dívat na její ukrutnosti. Zatím královna bez jídla a spánku v ustavičném tanci slábla a scházela, že jí byl už jen pouhý stín. Lékaři prohlásili, že nebude-li zbavena kouzel do zítřejšího úplňku, musí zahynout. Přivedli k ní ještě jednu kouzelnici a ta sdělila králi, že jenom soucit dobrého srdce může královnu spasit. Ale kde najít soucit s tou, která jej sama nikdy s nikým neměla? Král nařídil, aby celé město se chodilo na tančící a umírající královnu dívat, doufal, že v tom množství někdo pocítí s prokletou slitování. Ale lidé mysleli jen na to, že budou ukrutné královny zbaveni a nikdo z nich si nepřál, aby byla zachráněna. Když začínal úplněk, pustili stráže z vězení i odsouzené služebníky. Královna tančila jen s posledním napětím sil a strašné utrpení vystoupilo na její zsinalé tváři. V tom se ozvalo vzlykání. Jedna z odsouzených služebnic padla na kolena a hlasitě se rozplakala. Byla to Vítkova nevěsta, Hanička. Její slzy měly zázračný účinek na umírající královnu. Přestala tančit a svezla se pomalu k zemi, kde pevně usnula. Když se probudila, byla mírná, laskavá a dobrá a takovou už vždycky zůstala. Haničku král bohatě odměnil a Vítek si ji odvezl do rodné vsi, kde šťastně snad podnes žijí.

O vodní víle

V hluboké řece, která protéká krásným údolím, žila zlatovlasá víla. Byla krásná jako den, ale lidským zrakům jevila se jenom jako zelenavá vlnka. Ráda lehala na mechem porostlé břehy a dívala se na svůj obraz ve vodě. Nebyl jako jiné víly, jež milují jen vodu. Zvědavě hleděla na stráně a lesy a toužila podívat se dále do světa. Jednou přijel na bílém koni krásný princ. U břehu seskočil s koně a že bylo horko, svlékl se a vykoupal v řece. Vodní vílu neviděl, ale ona viděla jeho. Zalíbil se jí. Hladila mu vlasy a líbala čelo a on se domníval, že jej to voda hladí. Bylo mu dobře v pěkném údolíčku a přicházel často, aby se v horkých letních dnech schladil. Vodní víla měla jej stále víc a více ráda a bolelo ji, že i princ nikdy neuzří. co jí byla platná všechna její krása! Stěžovala si na to vrbám a olším.

"Proč se neporadíš s královnou víl?" podivily se jí. Víla uposlechla dobré rady a svěřila své panovnici, po čem touží. Tato pravila: "Slyšela jsem lodníky vypravovat, že se chystá velká událost v královském zámku. Princ se má oženiti s dcerou sousedního krále, jak ty nebohá se chceš vyrovnati krásné ženě z masa a krve?" Ale víla prosila tak dojemně o pomoc a radu, že jí to královna nemohla odepříti. "Nedaleko odtud, ve vodní hlubině, stojí na dně opuštěný zámek. Tam můžeš zavést prince, bude-li tě milovat. Běda ti však, kdyby se mu jen jednou pod vodou zastesklo a zatoužil po zemi. Pak je veta po tobě!" Víla jí poděkovala, přijala od ní perlu a s chvatem vyplavala na povrch. Nečekala dlouho. Princ právě přicházel a za malou chvíli již se pohroužil do vody. Víla upevnila si perlu ve vlasech a rázem stala se viditelnou lidským zrakům. "Jak sem přicházíš krásná ženo?" zvolal princ všechen užaslý. "Musíš být jistě bytostí nadpřirozenou, jinak bys nebyla tak krásná! Víla mu vyprávěla o svém rodném království a princ poslouchal všechen zaujat. Líbila se mu stále více a večer ji nerad opouštěl. Tak přicházel každodenně, až jednoho dne cítil, že nemá síly odejíti.

"Mám tě raději než svůj domov, rodiče i snoubenku. Chtěl bych zůstati navždy s tebou. Můžeš-li, vezmi mně do svého království." Víla přešťastna uvedla jej do podzemního paláce. Byl vystavěn z vodních lastur a perel. Obklopovala jej veliká zahrada, v níž kvetly nevídané vodní rostliny všech barev a tvarů. Místo našich zpěvných ptáčků pluly tam tiše zelenavé, stříbrné i zlaté rybky. Princ byl okouzlen nádhernou vodní říší a nevycházel z nadšení. Žili dlouho šťastni a princ ani nevzpomněl na svět, který opustil. Jednoho dne, když se procházel ve vodní zahradě, padlo mu cosi k nohám. Byla to šňůra perel a poznal dárek, který dal sousední princezně, své nevěstě, při zasnoubení. Jak se sem dostal? Snad se koupala jeho snoubenka v řece a ztratila jej? Od toho dne často vzpomněl na zemi a konečně se stalo, že pocítil tesknotu a touhu po lidech. Jak bylo smutno a ticho ve vodní říši! V tom okamžiku stála před ním vodní víla a plačíc vyvedla jej z vody. Ještě pocítil polibek na čelo a než se vzpamatoval, stál samoten na nádvoří svého zámku.

Zatím vodní víla ponořila se do hlubiny a za okamžik byla obklopena rojem nestvůr, jež se chystaly na ni vrhnouti. Byl to trest za to, že zamilovala si člověka, který ji nemohl milovati věčně. Vodní víla nepocítila však trpkosti. Její srdce zůstalo naplněno krásnou nesobeckou láskou a rozzářilo se nyní zářivými paprsky, které pronikaly až do vodních temnot a příšery navždy zahnaly.