V hluboké řece, která protéká krásným údolím, žila zlatovlasá víla. Byla krásná jako den, ale lidským zrakům jevila se jenom jako zelenavá vlnka. Ráda lehala na mechem porostlé břehy a dívala se na svůj obraz ve vodě. Nebyl jako jiné víly, jež milují jen vodu. Zvědavě hleděla na stráně a lesy a toužila podívat se dále do světa. Jednou přijel na bílém koni krásný princ. U břehu seskočil s koně a že bylo horko, svlékl se a vykoupal v řece. Vodní vílu neviděl, ale ona viděla jeho. Zalíbil se jí. Hladila mu vlasy a líbala čelo a on se domníval, že jej to voda hladí. Bylo mu dobře v pěkném údolíčku a přicházel často, aby se v horkých letních dnech schladil. Vodní víla měla jej stále víc a více ráda a bolelo ji, že i princ nikdy neuzří. co jí byla platná všechna její krása! Stěžovala si na to vrbám a olším.
"Proč se neporadíš s královnou víl?" podivily se jí. Víla uposlechla dobré rady a svěřila své panovnici, po čem touží. Tato pravila: "Slyšela jsem lodníky vypravovat, že se chystá velká událost v královském zámku. Princ se má oženiti s dcerou sousedního krále, jak ty nebohá se chceš vyrovnati krásné ženě z masa a krve?" Ale víla prosila tak dojemně o pomoc a radu, že jí to královna nemohla odepříti. "Nedaleko odtud, ve vodní hlubině, stojí na dně opuštěný zámek. Tam můžeš zavést prince, bude-li tě milovat. Běda ti však, kdyby se mu jen jednou pod vodou zastesklo a zatoužil po zemi. Pak je veta po tobě!" Víla jí poděkovala, přijala od ní perlu a s chvatem vyplavala na povrch. Nečekala dlouho. Princ právě přicházel a za malou chvíli již se pohroužil do vody. Víla upevnila si perlu ve vlasech a rázem stala se viditelnou lidským zrakům. "Jak sem přicházíš krásná ženo?" zvolal princ všechen užaslý. "Musíš být jistě bytostí nadpřirozenou, jinak bys nebyla tak krásná! Víla mu vyprávěla o svém rodném království a princ poslouchal všechen zaujat. Líbila se mu stále více a večer ji nerad opouštěl. Tak přicházel každodenně, až jednoho dne cítil, že nemá síly odejíti.
"Mám tě raději než svůj domov, rodiče i snoubenku. Chtěl bych zůstati navždy s tebou. Můžeš-li, vezmi mně do svého království." Víla přešťastna uvedla jej do podzemního paláce. Byl vystavěn z vodních lastur a perel. Obklopovala jej veliká zahrada, v níž kvetly nevídané vodní rostliny všech barev a tvarů. Místo našich zpěvných ptáčků pluly tam tiše zelenavé, stříbrné i zlaté rybky. Princ byl okouzlen nádhernou vodní říší a nevycházel z nadšení. Žili dlouho šťastni a princ ani nevzpomněl na svět, který opustil. Jednoho dne, když se procházel ve vodní zahradě, padlo mu cosi k nohám. Byla to šňůra perel a poznal dárek, který dal sousední princezně, své nevěstě, při zasnoubení. Jak se sem dostal? Snad se koupala jeho snoubenka v řece a ztratila jej? Od toho dne často vzpomněl na zemi a konečně se stalo, že pocítil tesknotu a touhu po lidech. Jak bylo smutno a ticho ve vodní říši! V tom okamžiku stála před ním vodní víla a plačíc vyvedla jej z vody. Ještě pocítil polibek na čelo a než se vzpamatoval, stál samoten na nádvoří svého zámku.
Zatím vodní víla ponořila se do hlubiny a za okamžik byla obklopena rojem nestvůr, jež se chystaly na ni vrhnouti. Byl to trest za to, že zamilovala si člověka, který ji nemohl milovati věčně. Vodní víla nepocítila však trpkosti. Její srdce zůstalo naplněno krásnou nesobeckou láskou a rozzářilo se nyní zářivými paprsky, které pronikaly až do vodních temnot a příšery navždy zahnaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat