O tančící královně

Jednou žila velmi necitelná a zlá královna, která poddaným nebyla dobrotivou matkou, ale ukrutnou macechou. Neměla slitování ani s nejchudšími a nutila dobrého, avšak slabého krále, aby vymáhal daně a poplatky. V zámku nechtěl nikdo dobrovolně sloužiti. Proto královna pořádala jednou v roce trhy na služebné. Rozkázala, aby drábové sehnali po venkově co nejvíce mladých, zdravých a hezkých lidí a přivedli je v poutech do města na trh. Přijela se na ně podívat ve svém nádherném zlatém kočáře a vybrala si z nich sama komorné, služky a služebníky. Jednou zajeli si královští drábové až do malé zapadlé vesničky a vzali s sebou dceru hostinského, sličnou a hodnou Haničku. Dívka usedavě plakala, bránila se, ale moc necitelné královny sahala daleko a nikdo se jí nesměl protivit. Nešťastní rodičové se s Haničkou rozloučili, jen její hoch Vítek prohlásil, že půjde a bude ji bránit před každým bezprávím. Ale to se královským drábům nehodilo do rozpočtu, práskli do koní a milý Vítek zůstal sám na silnici se svým zoufalstvím. V tom mu někdo položil ruku na rameno a jemný hlas pravil: "Utiš se, hochu, pomohu ti, aby se tvoje nevěsta zase vrátila. Vezmi tyto housličky. Zahraješ-li na ně hodným lidem, rozveselí se a zatančí si. Zahraješ-li však zlým, dají se do tance a neustanou, dokud v nich zbude jenom jiskřička života. Od jisté smrti ji může spasit jen upřímný soucit dobrého srdce." Tak mluvila k Vítkovi neznámá sličná paní a podala mu drobné housle. Než ji mohl poděkovati, zmizela. Vítek myslel teď pouze na to, jak se dostat do hlavního města. Na povoz neměl peněz a tak hrál na kouzelné housličky a vydělával si na cestu. Sotva se dostal do hlavního města, slyšel hned, že toho dne se má odbývati poprava dvaceti služebníků a služebnic, kteří se znelíbili ukrutné královně. Vítek nemeškal a spěchal k hradu. Na nádvoří vyjmul svoje housličky a dal se do hraní. Kdo šel kolem, pustil se hned do tance a brzo bylo na nádvoří jako o plese. Přispěchala také královna, rozzuřená tou smělostí. Ale jak uslyšela zvuk kouzelných houslí, dala se sama do vášnivého tance a neustala v něm ani když nastala noc a Vítek dávno přestál hrát. Král pozval do zámku zkušeného lékaře i kouzelníky, protože bylo patrno, že je královna očarována. Vítek včas prchl, aby nebyl obviněn z kouzel, ale podařilo se mu dříve zjistit, že mezi odsouzenými služebníky jest také jeho Hanička. Lid v městě si šeptal, že královnu stihl spravedlivý trest, protože se Bůh nemohl dívat na její ukrutnosti. Zatím královna bez jídla a spánku v ustavičném tanci slábla a scházela, že jí byl už jen pouhý stín. Lékaři prohlásili, že nebude-li zbavena kouzel do zítřejšího úplňku, musí zahynout. Přivedli k ní ještě jednu kouzelnici a ta sdělila králi, že jenom soucit dobrého srdce může královnu spasit. Ale kde najít soucit s tou, která jej sama nikdy s nikým neměla? Král nařídil, aby celé město se chodilo na tančící a umírající královnu dívat, doufal, že v tom množství někdo pocítí s prokletou slitování. Ale lidé mysleli jen na to, že budou ukrutné královny zbaveni a nikdo z nich si nepřál, aby byla zachráněna. Když začínal úplněk, pustili stráže z vězení i odsouzené služebníky. Královna tančila jen s posledním napětím sil a strašné utrpení vystoupilo na její zsinalé tváři. V tom se ozvalo vzlykání. Jedna z odsouzených služebnic padla na kolena a hlasitě se rozplakala. Byla to Vítkova nevěsta, Hanička. Její slzy měly zázračný účinek na umírající královnu. Přestala tančit a svezla se pomalu k zemi, kde pevně usnula. Když se probudila, byla mírná, laskavá a dobrá a takovou už vždycky zůstala. Haničku král bohatě odměnil a Vítek si ji odvezl do rodné vsi, kde šťastně snad podnes žijí.