Otrhánka

Na břehu moře, ve skvostném paláci z bílého mramoru, žil bohatý starý kníže zcela sám. Neměl ani ženy, ani dětí, jen maličkou vnučku, jejíž tváře však ještě nikdy nespatřil, protože ji nesmírně nenáviděl. Stalo se totiž, že při narození malé princezny zemřela její maminka, nejmilejší dcera starého knížete. A toto neštěstí tak starce zatvrdilo, že když mu nemluvňátko přinesli ukázat, odvrátil se a slavně přísahal, nikdy se na ně ani nepodívá. – A tak vysedával celé dny u okna, díval se na moře a plakal hořce pro svoji mrtvou dceru. Jeho bílé vlasy a vousy už byly tak dlouhé, že až na zem splývaly a jeho slzy, které den co den dopadaly na okenní římsu, by hlodaly si za tu dobu v mramoru cestičku, kterou stékaly do moře jako potůček.
Mezitím rostla jeho vnučka, aniž by se kdo o ni v nejmenším staral, kromě chůvy, která znala její mrtvou maminku a byla při jejím narození. Ta přece tu a tam dítěti nějaké to sousto z kuchyně podstrčila, nebo z pytle na hadry roztrhanou sukni a kazajku vybrala. Můžete si pomysliti, jak v tom ubohá dívčinka vypadala! Vždyť i sluhové a děvečky ze zámku se jí posmívali, ukazovali na její bosé nohy a nahá ramena a křičeli: „Otrhánka, Otrhánka!“ až princezna s pláčem utekla a schovala se v lesních houštinách.
Tak vyrůstala sama v polích a lesích. Jejím jediným přítelem byl pasáček hus, který uměl tak překrásně hráti na šalmaj, že jakmile Otrhánku hlad, zima, nebo smutek přepadly, jenom nástroj k ústům přiložil a hned se ozvaly tak veselé a líbezné melodie, že okamžitě na všechno zapomněla, zpívala a tančila, až se husy rozštěbetaly a nebyly k utišení.
Jednoho dne rozšířila se po království zvěst, že král sezval všechny šlechtice do města, blízko něhož náš starý kníže měl zámek, na veliký ples. Všichni prý mají přijíti se svými dcerami, neboť královský princ si mezi nimi vybere nevěstu.
Jakmile to uslyšel starý kníže, přestal plakati, učesal si vlasy i vousy, oblékl si nejkrásnější šaty, plné drahokamů, a chystal se vyjeti králi naproti. – Také Otrhánka se dozvěděla, co se chystá a plačíc seděla u kuchyňského prahu, protože dovnitř nesměla a přece – tak ráda by se byla jen trošičku na tu nádheru podívala! Stará chůva, která ji slyšela, odvážila se jíti ke knížeti a domluviti mu, aby svoji vnučku vzal s sebou na královský ples. Ale kníže tak se na ni obořil, že chudinka stará div smrt z toho neměla. Ani nevěděla, jak se z knížecí komnaty dostala ven.
Otrhánka byla však už na cestě do města. Její touha, viděti všechny ty vznešené pány a dámy, byla silnější než lítost a stud nad rozbitými hadry, jimiž byla oblečena. A tak šli, věrný pasáček, Otrhánka a husy s nimi. Pasáček pískal, až se duše smála, Otrhánka zpívala a husy štěbetaly jako o závod. Cestou potkali krásného jinocha na bílém koni; byl milý jako letní jitro a jeho šat zářil zlatem a drahokamy. Ptal se poutníků na cestu do města, a když mu řekli, že tam také jdou, seskočil s koně a putovali společně. Byl to divný průvod! Pasáček hrál tichou a sladkou píseň, Otrhánka se usmívala jako ve snu a krásný cizinec div o každý kámen nezakopl – oči nespustil s růžové tvářičky sličné dívky; jinam se ani na chvilku nepodíval. Ke konci cesty byl už tak zamilován, že ji vroucně prosil, aby se stala jeho ženou. – Otrhánka však jen potřásla hlavičkou a rozesmála se na celé kolo: „Pěkně by se vám vysmáli, všichni ti vzácní páni; to je nápad – vzít si husopasku za ženu! Nedělejte si blázny, pane, z ubohé Otrhánky!“ – Ale krásný cizinec se díval na Otrhánku jako na Pánaboha a neustal, dokud ji neuprosil, aby zcela určitě o půlnoci s pasáčkem a husí družinou, tak jak je, bosa a v hadrech, přišla na královský ples.
Byla to podívaná, když rázem dvanácté hodiny v noci otevřely se dveře taneční síně a vstoupili pasáček, Otrhánka a štěbetající husí sbor mezi vzácné hosty! – Dámy si začaly šuškati, jaká je to ostuda, páni se smáli, ale krásný cizinec, Otrhánčin známý, běžel jí naproti, třikráte ji políbil přede všemi a vedl ji přímo před krále. „Otče,“ řekl – neboť to byl královský princ – „toto jest moje nevěsta – nejkrásnější, nejmilejší děvčátko z celé říše!“ Ještě než domluvil, přiložil pasáček šalmaj k ústům a sálem se linula nebeská hudba, nikdo ani nedýchal a všichni s úžasem hleděli, jak se Otrhánčiny hadry proměňují před jejich očima v nádherný šat, růžový, jako ranní červánky, svítící démanty, jak rosou skropený květ. Mezi zlatými vlásky zářila korunka a dlouhou vlečku nesl zástup bílých pážat, která se z čista jasna objevila místo štěbetavých hus. – A jak povstal král z trůnu, aby uvítal svoji novou dceru, zazněly slavnostní fanfáry a lidé venku jásali: „Teď právě vyvolil si princ nejkrásnější dívenku z celé země!“ První, co učinila Otrhánka nyní královská nevěsta – když se trochu vzpamatovala, bylo, že se rozběhla sálem k příteli - pasáčkovi. Ale považte! Zmizel, rozplynul se a nikdo nemohl říci, jak se to stalo. – Tak se stala vnučka starého knížete královnou. Ale on sám musil se vrátiti do svého mramorového paláce; nemohl zůstati u dvora, neboť přísahal, že se na svou vnučku nikdy ani nepodívá. A tak sedává zase u okna a horké slzy tekou mu z očí ještě prudčeji než předtím a jako potůček stékají do moře...

Kterak hloupý Pavlík všecko chytře navlík

V jedné rodině u bohatého sedláka měli dva synky, byla to dvojčátka a protože se narodili v jeden den a ve stejnou hodinu, pokřtěni byli na jména Petr a Pavel, to že si ta jména přinesli s sebou na svět narodivše se v den těmto patronům zasvěcený.
Dvojčátka rostla jako z vody, no, však jim na světě pranic, ale pranic nechybělo, v bohatém selském hospodářství bylo všeho do hojnosti: dobrého mléka, povidlových vdolků, makových a tvarohových buchet a bylo radostí pohledět na oba kloučky, když svorně spolu seděli v zahradě pod jabloní anebo na dvoře. Živili se notnými krajíci dobrého domácího chleba pomazaného máslem a medem pokapaného. Měli rozumnou maminku, která věděla, co je zdravé pro takové malé kloučky jako broučky a nekazila jim žaludečky všelijakými mlsky. Však z domácího sadu užili hodně ovoce, jak za sebou bývalo: jahody, rybíz, angrešt, maliny, později zrály třešně, slívy, švestky, hrušky a sladká jablíčka mohli hošíci chroustat po celou zimu stejně jako ořechy a jiné dobroty, jimiž na ně pamatováno.
Ba, byly to šťastné děti, pravda-li? Nikoli snad protože měly bohaté rodiče, ale především měly rodiče rozumné. Jejich tatínek říkával: „Bohatství a blahobyt umí a dovede správně užívati pouze rozumný a hodný člověk, který také jiným lidem ze svého přeje. Co kdo nalakotí nebo jiné o to ošidí, není mu požehnáno a nepřijde-li záhy o všecko, mnoho radosti a užitku z toho také nemívá.
A tak ta bohatá dvojčátka rostla jako z vody, rodiče se z nich radovali a lidé měli rádi způsobné a přející klučíky, jimž každý přál jen to nejlepší.
Že ale byli navlas stejně velicí, stejně rusovlasí a stejně opáleni, v obličeji si podobni k nerozeznání, tu pouze rodiče a domácí čeládka dobře rozeznávali Petříka od Pavlíka a Pavlíka od Petříka.
Bývalo z toho někdy mnoho smíchu a někdy také hodně zlosti, když si některý cizí člověk hošíky popletl a to stávalo čím dál častěji od té doby, kdy oni začali chodit do školy. Tam si je spolužáci všemožně nadcházeli, loudíce na dětech bohatého sedláka pomazánku, koláče, homolky, ovoce.
Rozdávali plnýma rukama, však ona jim maminka doma dá zase jiné dobré sousto, ale menší radost nežli jeho žáčkové měl jejich pan učitel. Když je ve škole při učení vyvolával, nemohl na ně zavolat jejich příjmením, neboť tu se pak hlásili oba a tak na ně volal Petříku a Pavlíku. Pana učitele dost mrzelo, že ani co do podoby nemůže tyto žáčky rozeznat: když vedle sebe seděli ve škamně, bylo to stejné jako když rozsadili každého jinam, neboť jak byl Petřík čiperný, tak se zdál Pavlík nějak přihlouplý a když usedl na bratrovo místo, ani spolužáci nevěděli, který to a kde mezi nimi sedí.
Maminka dvojčátek byla rozumná osoba a proto záhy vypozorovala, kterak čiperný a opravdu chytrý Petřík hloupoučkému Pavlíkovi někdy ubližuje a jej škádlí. Nepomohly ani trestu ani domluvy, ale Pavlík byl dobráček a protože se říkává, že má hloupý štěstí, i jemu se jednou podařilo vyzráti na bratříčka, jemuž se notným výpraskem dostalo, co zasloužil.
Byla u nich pouť, boudy s cukrovím, s perníkem, hračkami a pomeranči lákaly děti. Ve statku u Martinků, jak se jmenovali rodiče dvojčat, bylo mnoho hostí a tu řekla jedna vzdálená tetička: „Ti chlapci jsou si podobni jako vejce vejci, abychom si je stále nepletli, dáme Petříkovi na krk mašli červenou a Pavlíčkovi zase modrou.“
Stalo se. Po dobrém pouťovém obědě hoši, jimž v kapse zvonily stříbrné korunky, rozběhli se mezi boudy kupovat, co by srdce ráčilo. Pavlík potkal kmotra Vránu, který řekl: „Mám na spěch, jdi místo mne tamhle ke strýci pernikáři, ať ti dál velikou krabici perníku, kterou jsem vybral. Tuhle ji těmito penězi zaplať a dones domů. Pavlík vraceje se s krabicí domů, potkal bratříčka, který se hned domáhal dělení. A snad by se byli poprali, když tu řekl Pavlík: „Tohle všecko je moje, ty také máš tolik a stejnou krabici támhle u toho strejce pernikáře, jdi si pro to.“ Po té pelášil Petřík jako by mu hlava hořela pro perník, ale pernikář řekl: „Vždyť jsem ti to právě dal, kloučku.“ – „Nedal!“ tvrdil hoch. Prodavač v domněnce, že ho chce jeden a týž chlapec podvésti (nevěděl o podobě dvojčat), Petříka vykrákal za uši a holí ho přetáhl. A ještě se mu všichni vysmáli. Nevěda, Pavlík takhle to navlík a bylo to spravedlivé.