O žábě

Byl jednou jeden král, který měl roztomilou, krásnou dcerušku. Tato se jmenovala princezna Blanka. Blanka si velmi ráda hrála se svým oblíbeným míčem, a jelikož velmi milovala zámecké jezero, hrála si se svým míčem nejraději u jezera. - Jednou se však stalo, že míč jí spadl do jezera a Blanka s hrůzou viděla, kterak míč v jezeře zmizel. I usedla si na okraj jezera a usedavě plakala. Pojednou slyšela, jak něco ve vodě zašplouchalo a velká žába stanula vedle Blanky. V ruce držela míč, který Blanka ztratila a promluvila lidským hlasem: "Zde máš svůj míč, Blanko, ale za odměnu mně musíš učiniti to, oč tě žádám. Tři dny budu v poledne s tebou jísti a tři noci na tvé podušce spáti." Blanka bez váhání svolila, neboť nemyslela, že by žába mohla její oběd a její spánek rušiti. A tak se také stalo.

Na příští den, když přišla Blanka k tabuli svých rodičů - seděla žába po její levé straně a jedla rovněž z talíře. Král a královna se tomu velmi podivili, ale nechtíce kaziti rozmar své dcerušky, nechali jísti žábu u tabule. Blanka ovšem ani hlavy k žábě nepozdvihla. Večer však, když přišla do své ložnice a ulehla, slyšela brzy žabí skoky a žába ulehla na polštář lože Blančina. Blanka se ani nepohnula, věděla, k čemu se zavázala.

Druhý den v poledne opět seděla žába u tabule vedle Blanky a tu Blanka opět jí jídlo na talíř dala a žábu vedle sebe snesla.

Večer však, když žába do Blančiny postele skočila, přikrčila se Blanka pod svou peřinku. Třetí den byl však již těžký. Král chtěl žábu z jídelny vyhnati, ale Blanka prosila, by ji dovolil ještě dnes tuto žabí společnost.

I třetí noc Blanka statečně snesla. Ráno však, když se probudila, spatřila, kterak žába stojí na její pokrývce a povídá: "Děkuji ti, Blanko, za to, že jsi slibu svému dostála. - V poledne přijedu požádati krále o tvou ruku." - Na to žába zmizela. - "Ach Bože," zahořekovala Blanka plna hrůzy. "Což je možno státi se nevěstou žáby?" - V poledne, když zasedli k tabuli, byla Blanka všechna bledá. - Po chvíli se dveře otevřely a do komnaty v zářivém úboru vkročil krásný princ. Všichni povstali a vzdávali mu čest. - Princ však sám hluboce se klaněl a vřelými slovy děkoval Blance, že jej vysvobodila. Blanka a její rodiče pochopili, že princ byl zlým čarodějem zaklet v žábu a Blankou vysvobozen. Princ požádal o ruku krásné Blanky a Blanka nevýslovně šťastná svolila. I slavila se svatba tak krásná, že na ni co živ nikdo nezapomene.

Zlatá jehla

Byl jeden krejčík a tomu se velmi zle dařilo. Marně tabule nad jeho chalupou hlásala:

"Zde se zhotovují pěkně a levně šaty a obleky všeho druhu." Nikdo o jeho dveře nezavadil, práce nedonesl. "I copak na mne morová bába sedla?" hněval se krejčík.

Vzal své nástroje, kus chleba a nějaký hábek, svázal si vše do uzlíčku a vydal se do světa.

Šel, šel a přišel do velikého lesa. A jak tak jde, slyší nějaký tenoučký hlásek. Před ním stojí košatý buk a v jeho větvích někdo si zpívá.

Dívá se krejčík a vidí. Na silné větvi obkročmo jako na koni sedí maličký mužík, vousy má až na paty. A z nich vždy nejdelší vous vytrhává, do jehly navléká a šije, až mu krůpěje potu vrásčité čelo rosí. "Hej, starý, co tu děláš?", zavolal naň vesele krejčík.

Mužíček se zprvu ulekl, ale když viděl dobráckého krejčíka, naklonil se se stromu a zpíval:

"Eh šiji, šiji, milý brachu, celý den,

celou noc, nikdo nejde na pomoc.

Vzácný král náš svatbu slaví,

a my, jeho národ hravý,

šijeme, šijeme,

celičký den, celou noc,

nikdo nejde na pomoc."

"I to já vám pomohu", ochotně se krejčík nabídl, "vždyť jsem krejčí vyučený."

Jak to mužíček uslyšel, radostně seskočil se stromu, rukama zatleskal. V té chvíli buk se otočil i s kořeny a krejčík uviděl široké, pohodlné bílé schody, které vedly do země.

I svedl mužíček překvapeného krejčíka po schodech a přišli do krásného městečka, kde byly domečky čisté a krásné jako klícky, ale maloučké, jako by to dětské hračky byly. A před nimi všude plno malých trpaslíčků se hemžilo v pilné práci.

Jedni látky měřili, druzí stříhali, jiní pilně šili a všude bylo spěchu a šumu jako v rušném úlu.

"Náš pan král se bude ženit", vykládal chvatně krejčíku, "a k jeho svatbě celá říše musí míti nové šaty. Člověče dobrý, mohl bys nám pomoci?"

"A jakpak by ne", usmívá se krejčík, "takových drobečků spíchnu za den kopu", povídá a prohlíží maloučké trpasličí šatečky.

Uvelebil se krejčí na zemi, nohama celou ulici zatarasil, vytáhl jehlu a už mu práce jen jen v rukou hrála.

Nevěděl krejčík sám, jak dlouho v trpasličím městě pobýval. Dobře mu tam bylo, hladu ani žízně neměl a díla ubývalo až radost.

Radovali se trpaslíci, radoval se i krejčík. A tu jednou, když už nevím ani kolikatisící šatečky zhotovil, dovedli ho sloužící do královského paláce. Král trpaslíků seděl na trůně, vlídně krejčíku pokynul.

"Děkujeme ti, člověče, za tvé přispění", řekl laskavě. "A na památku vezmi si tuhle jehlu." Vyňal z pouzdra malou, zlatou jehličku, dech na ni a podal ji krejčímu.

Krejčí se uklonil, chtěl poděkovat, ale vtom se s ním síň zatočila a on se octl v lese pod košatým bukem. Jen malá, zlatá jehlička píchala ho do prstu. Dívá se na ni krejčík a myslí si: "Královská odměna to zrovna není, no, ale co může člověk chtít od takových červíčků." Zapíchl jehličku do kabátu, zahvízdl si vesele a bral se lesem dál.

Když vyšel z lesa, před ním ležel výstavný dvorec s veselou zahradou, plnou květů. A v ní mladá, hezounká děvuška růže trhala, v kytici svíjela. "Dobrý den, krásná panenko", usmíval se krejčík.

"Buď i tobě dobrý, mladý poutníče", pokývla dívenka. "Kam tady cestou?"

"Krejčí jsem a práci hledám", ochotně zpovídá se vandrovní.

"I to tě sám dobrý osud posílá", raduje se krásná děvuška. "Paní kněžně zítra mám na svatbu jíti a náš starý krejčí se nám v domě rozstonal. Nemohl bys pomoci?"

"Milerád", uklání se krejčík a jde s děvčátkem do dvorce.

Přinesli mu látku a on se hned hotovil ku práci. Vyndal zlatou jehličku, navlékl do ní nit - a div na div - jak se jehlou látky dotekl - jehla jako zběsilá počala po látce lítat a ve chvíli byly tu šaty tak krásné, jako z pohádky.

Jak se radovala pěkná panenka! A že byl krejčík švarný chlapík a že uměla jeho jehlička tak divukrásné šaty hotovit, nechtěla panenka krejčíka od sebe pustit, a že si ho vezme za muže.

I stal se krejčí bohatým pánem a čarovná jehla podnes robí hezké jeho ženušce tak krásné šaty, že jí je všechny marnivé ženy závidí.

Jirkovy housle

Jirka bydlil daleko od nás v horách. Byl to statný a silný hoch. Jejich domek byl přilepený ke skále jako nějaké hnízdečko. Krásně bylo v těch horách, ale rodiče Jirkovi byli chudí. Často uhostila se u nich bída. Jirka sdílel chudobu a nouzi s nimi. Když zase dojedli jednou poslední sousto, povídá Jirka: "Prosím vás, tatínku, dovolte mi - já půjdu do světa. Těžko se obživíte sami a já mám ujídat s vámi z jedné mísy. Pusťte mne, však já se neztratím a po čase vrátím se k vám!"

Rodiče plačky svolili. Když se Jirka loučil s horami, domkem a se vší tou chudou krásou, přece div neplakal. Zašel k pejskovi, hladil ho a šeptal mu: "Alíčku, ty jsi docela rozumný pejsek. Až odejdu, musíš tím bedlivěji hlídat, aby někdo mému tatínkovi a mamince neublížil! Viď, že budeš?" Alíček kýval hlavičkou, vrtěl ocáskem a díval se tak rozumně, jako by chtěl říci: "To víš, Jirko, jen se na mne spolehni! Ale bude se mi po tobě stýskat. Vrať se brzo a pak zase budeme spolu běhat po kopcích." Všem bylo velmi smutno. A tak Jirka vzal housličky, které dostal od jednoho cikána. Byly to podivuhodné housle. Kdybys řekl, že jsou čarovné, nelhal bys. Kdo na ty housličky zahrál veselé písničky, každý se musil smát, každý musel zapomenout na svůj žal a být spokojený. Když se však zahrála na ně smutná písnička, tekly lidem slzy z očí jako hrachy. Ty housličky si vzal Jirka s sebou. Chodil světem a hrál lidem pro radost. Všude jej rádi viděli a bohatě obdarovali. Jednou přišel na hrad, kde bydlil silný obr. měl takovou sílu, že v ruce drtil kameny na prášek, železo ohýbal, lámal a trhal, jako by to byl kus obyčejného papíru. Když vyhodil kámen do výše, spadl vyhozený kámen nejprve třetího dne.

Obr si Jirku zamiloval a nechtěl ho pustiti od sebe. Slíbil mu, že když u něho nějaký čas zůstane, že jej udělá také tak silným. Jirka zůstal. Za to mu sdělil obr tajemství, jak se učiniti silným. Jirka to však nesměl nikomu povědět a také nepověděl. Měl také potom ohromnou sílu. Staleté duby vytahoval jako sirky a těžké kameny lámal jako kus tvarohu. Obr Jirku ještě bohatě obdaroval a tak se Jirka vypravil už domů. Pejsek Alíček hlídal dobře, že se jeho stařičkým rodičům nic nestalo. Jirka pro svoji neobyčejnou sílu stal se velmi slavným.