O žábě

Byl jednou jeden král, který měl roztomilou, krásnou dcerušku. Tato se jmenovala princezna Blanka. Blanka si velmi ráda hrála se svým oblíbeným míčem, a jelikož velmi milovala zámecké jezero, hrála si se svým míčem nejraději u jezera. - Jednou se však stalo, že míč jí spadl do jezera a Blanka s hrůzou viděla, kterak míč v jezeře zmizel. I usedla si na okraj jezera a usedavě plakala. Pojednou slyšela, jak něco ve vodě zašplouchalo a velká žába stanula vedle Blanky. V ruce držela míč, který Blanka ztratila a promluvila lidským hlasem: "Zde máš svůj míč, Blanko, ale za odměnu mně musíš učiniti to, oč tě žádám. Tři dny budu v poledne s tebou jísti a tři noci na tvé podušce spáti." Blanka bez váhání svolila, neboť nemyslela, že by žába mohla její oběd a její spánek rušiti. A tak se také stalo.

Na příští den, když přišla Blanka k tabuli svých rodičů - seděla žába po její levé straně a jedla rovněž z talíře. Král a královna se tomu velmi podivili, ale nechtíce kaziti rozmar své dcerušky, nechali jísti žábu u tabule. Blanka ovšem ani hlavy k žábě nepozdvihla. Večer však, když přišla do své ložnice a ulehla, slyšela brzy žabí skoky a žába ulehla na polštář lože Blančina. Blanka se ani nepohnula, věděla, k čemu se zavázala.

Druhý den v poledne opět seděla žába u tabule vedle Blanky a tu Blanka opět jí jídlo na talíř dala a žábu vedle sebe snesla.

Večer však, když žába do Blančiny postele skočila, přikrčila se Blanka pod svou peřinku. Třetí den byl však již těžký. Král chtěl žábu z jídelny vyhnati, ale Blanka prosila, by ji dovolil ještě dnes tuto žabí společnost.

I třetí noc Blanka statečně snesla. Ráno však, když se probudila, spatřila, kterak žába stojí na její pokrývce a povídá: "Děkuji ti, Blanko, za to, že jsi slibu svému dostála. - V poledne přijedu požádati krále o tvou ruku." - Na to žába zmizela. - "Ach Bože," zahořekovala Blanka plna hrůzy. "Což je možno státi se nevěstou žáby?" - V poledne, když zasedli k tabuli, byla Blanka všechna bledá. - Po chvíli se dveře otevřely a do komnaty v zářivém úboru vkročil krásný princ. Všichni povstali a vzdávali mu čest. - Princ však sám hluboce se klaněl a vřelými slovy děkoval Blance, že jej vysvobodila. Blanka a její rodiče pochopili, že princ byl zlým čarodějem zaklet v žábu a Blankou vysvobozen. Princ požádal o ruku krásné Blanky a Blanka nevýslovně šťastná svolila. I slavila se svatba tak krásná, že na ni co živ nikdo nezapomene.