Zlatá jehla

Byl jeden krejčík a tomu se velmi zle dařilo. Marně tabule nad jeho chalupou hlásala:

"Zde se zhotovují pěkně a levně šaty a obleky všeho druhu." Nikdo o jeho dveře nezavadil, práce nedonesl. "I copak na mne morová bába sedla?" hněval se krejčík.

Vzal své nástroje, kus chleba a nějaký hábek, svázal si vše do uzlíčku a vydal se do světa.

Šel, šel a přišel do velikého lesa. A jak tak jde, slyší nějaký tenoučký hlásek. Před ním stojí košatý buk a v jeho větvích někdo si zpívá.

Dívá se krejčík a vidí. Na silné větvi obkročmo jako na koni sedí maličký mužík, vousy má až na paty. A z nich vždy nejdelší vous vytrhává, do jehly navléká a šije, až mu krůpěje potu vrásčité čelo rosí. "Hej, starý, co tu děláš?", zavolal naň vesele krejčík.

Mužíček se zprvu ulekl, ale když viděl dobráckého krejčíka, naklonil se se stromu a zpíval:

"Eh šiji, šiji, milý brachu, celý den,

celou noc, nikdo nejde na pomoc.

Vzácný král náš svatbu slaví,

a my, jeho národ hravý,

šijeme, šijeme,

celičký den, celou noc,

nikdo nejde na pomoc."

"I to já vám pomohu", ochotně se krejčík nabídl, "vždyť jsem krejčí vyučený."

Jak to mužíček uslyšel, radostně seskočil se stromu, rukama zatleskal. V té chvíli buk se otočil i s kořeny a krejčík uviděl široké, pohodlné bílé schody, které vedly do země.

I svedl mužíček překvapeného krejčíka po schodech a přišli do krásného městečka, kde byly domečky čisté a krásné jako klícky, ale maloučké, jako by to dětské hračky byly. A před nimi všude plno malých trpaslíčků se hemžilo v pilné práci.

Jedni látky měřili, druzí stříhali, jiní pilně šili a všude bylo spěchu a šumu jako v rušném úlu.

"Náš pan král se bude ženit", vykládal chvatně krejčíku, "a k jeho svatbě celá říše musí míti nové šaty. Člověče dobrý, mohl bys nám pomoci?"

"A jakpak by ne", usmívá se krejčík, "takových drobečků spíchnu za den kopu", povídá a prohlíží maloučké trpasličí šatečky.

Uvelebil se krejčí na zemi, nohama celou ulici zatarasil, vytáhl jehlu a už mu práce jen jen v rukou hrála.

Nevěděl krejčík sám, jak dlouho v trpasličím městě pobýval. Dobře mu tam bylo, hladu ani žízně neměl a díla ubývalo až radost.

Radovali se trpaslíci, radoval se i krejčík. A tu jednou, když už nevím ani kolikatisící šatečky zhotovil, dovedli ho sloužící do královského paláce. Král trpaslíků seděl na trůně, vlídně krejčíku pokynul.

"Děkujeme ti, člověče, za tvé přispění", řekl laskavě. "A na památku vezmi si tuhle jehlu." Vyňal z pouzdra malou, zlatou jehličku, dech na ni a podal ji krejčímu.

Krejčí se uklonil, chtěl poděkovat, ale vtom se s ním síň zatočila a on se octl v lese pod košatým bukem. Jen malá, zlatá jehlička píchala ho do prstu. Dívá se na ni krejčík a myslí si: "Královská odměna to zrovna není, no, ale co může člověk chtít od takových červíčků." Zapíchl jehličku do kabátu, zahvízdl si vesele a bral se lesem dál.

Když vyšel z lesa, před ním ležel výstavný dvorec s veselou zahradou, plnou květů. A v ní mladá, hezounká děvuška růže trhala, v kytici svíjela. "Dobrý den, krásná panenko", usmíval se krejčík.

"Buď i tobě dobrý, mladý poutníče", pokývla dívenka. "Kam tady cestou?"

"Krejčí jsem a práci hledám", ochotně zpovídá se vandrovní.

"I to tě sám dobrý osud posílá", raduje se krásná děvuška. "Paní kněžně zítra mám na svatbu jíti a náš starý krejčí se nám v domě rozstonal. Nemohl bys pomoci?"

"Milerád", uklání se krejčík a jde s děvčátkem do dvorce.

Přinesli mu látku a on se hned hotovil ku práci. Vyndal zlatou jehličku, navlékl do ní nit - a div na div - jak se jehlou látky dotekl - jehla jako zběsilá počala po látce lítat a ve chvíli byly tu šaty tak krásné, jako z pohádky.

Jak se radovala pěkná panenka! A že byl krejčík švarný chlapík a že uměla jeho jehlička tak divukrásné šaty hotovit, nechtěla panenka krejčíka od sebe pustit, a že si ho vezme za muže.

I stal se krejčí bohatým pánem a čarovná jehla podnes robí hezké jeho ženušce tak krásné šaty, že jí je všechny marnivé ženy závidí.