Jak je to zde napsáno, přihodilo se to skutečně, ale již tak dávno, pradávno, jako by to už ani pravdou nebylo a proto je z toho pohádka, nad kterou malé děti budou kulit očka a ručkama budou tleskati.
Tenkráte, kdy žili předkové toho maličkého draka, který si zde v této pohádce vesele zarejdí, to byly časy, které pozdější lidé nazvali dobou diluviální, což je tolik, jako že to bylo před mnoha a mnoha tisíci lety. Jestli už tenkráte byli na zemi lidé, tedy jich bylo málo, nemajíce dům, přespávali ve skalních slujích a jeskyních, živíce se syrovým masem zvířat, jejichž koží se odívali.
Po zemi pak pobíhala zvířata tak ohyzdná a podivná, že je to k neuvěření. Některá taková obluda podobala se obrovské nohaté želvě, ale měla hadí hlavu na dlouhém krku, jiné obrovské zvíře mělo jako ryba šupinaté tělo, ale hlavu jako pták a ocasy to mělo jako ryba nebo krokodýl. Převeliké ještěrky se zvířecími hlavami a se třemi páry ostrých pazourů běhaly po stromech, po zemi se plazily a i ta naše největší domácí kravka, kterou známe, byla by pramaličká vedle mnohého ptakopyska a ptakoještěra a jiných takových předpotopních zvířat, jejichž kostra někdy v cizím dílu světa nalezena zkamenělá a znovu sestavena bývá obdivována od návštěvníků v museích.
Tenkráte také žili draci a byli to chlapíci všelijací. Ba, tihleti draci ze všech předpotopních oblud měli věru nejtužší život, neboť ještě po mnoha tisících letech strašívali (a snad straší podnes) v některých babiččiných pohádkách, kde hlídají unesené princky.
Mnoha učenci všech národů i věků jest dokázáno, že v pradávném čase bývaly na světě časté potopy při nichž vše živé zahynulo, pak po odpadnutí vod nové tvorstvo a rostlinstvo se usazovalo na povrchu zemském.
Nejlépe pochodila při všelijakých pohromách zvířata žijící ve vodě a tak byvše i za potopy ve svém živlu, vždycky některá z nich se uchovávala. Potomkem takových obrovských ještěrů je také náš nynější krokodýl v moři žijící a jeho strýčkové a bratranci aligátoři. Nyní ovšem již nejsou tak obrovští a když si některý zvykl žití mimo vodu na suchu, stal se ctihodným předkem rodiny ještěrek, které se stávaly stále menší a menší snad proto, aby se spíše ukryly před pronásledováním lidí.
Již je to dávno a bylo to daleko, když z velkého na suchu žijícího ještěra se vyvinul pravý, skutečný drak, o kterém se povídá v pohádkách. Žádná pohádková babička, ale neví, že tento podmaněný drak se později oženil s urozenou pannou z rodu arciještěrů zelených a ta milá dračí rodinka spokojeně a klidně žila ve své skalní sluji, kde za čas pobíhaly tři drobné děti- malí dráčkové. Měla s nimi maminka dračice trápení, neboť ten nejstarší synek – Drakouš – mu říkali, byl tuze svárlivý a s každým se hned rval. Jeho mladší sestra Dračinka zase byla moc neposlušná, čímž zarmucovala rodiče, kteří měli radost pouze z nejmladšího synka Dračičínka. Bylo to hezké dráčátko a nejraději bývalo u maminky a nikdy mírný Dračičínek nežaloval, když nehodný bratříček a sestra z pouhé svévole jej kousali do ocásku. On se takto, Dračičínek nezdál, ale měl za ouškama. Raději nežli se svými sourozenci kamarádil s čipernými ještěrkami, které měly své obydlí poblíže jeho domova pod hromádkou kamení na výsluní nakupeného. Když maličký dráček si jednou posteskl kamarádům ještěrkám, jak ho Drakouš a sestřička šidí, chytré ještěřice hned věděly radu. Řekly, ať u nich Dračičínek přespí a jedna tak veliká jako on potmě vklouzla do dračí sluje. Nikdo ničeho nepozoroval, ale když začal Drakouš domnělého bratříčka kousati, tu ještěřice hip! hop! hup! hap! Začala skákat po zlém pokušiteli a kde mohla, tam jej štípla, škrábla, kousla, píchla, jak to ještěrky dovedou a že byla mrštnější nežli on, Drakouš ji nechytil a ze strachu, aby zase nedostal, dal nyní bratříčkovi pokoj. Vysmáli se mu všichni a on pohněván utekl do jiné pohádky. Až zvíme, kde Drakouš je, budeme o tom psáti.
středa 20. srpna 2014
pátek 8. srpna 2014
Tři ženichové
V daleké, mocné říši, která se prostírala od hor, věčným sněhem pokrytých, až k teplému moři, panoval kdysi moudrý král se svou manželkou – královnou. Měli dvě děti: syna, udatného mladého prince, a dceru, princeznu tak líbeznou, že jí dali jméno Měsíční záře. Pověst o její kráse rozlétla se daleko, až za hranice království, a bylo mnoho nápadníků, kteří vzkazovali panu králi, zda by se směli o princeznu ucházeti. – Zářenka – jak jí doma krátce říkali – na vzdávání ještě nemyslela. Byla spokojena doma, v otcovském zámku. Ale ustavičné vzkazy a dotazování, které ji pan král vyřizoval od cizích princů a králů, ji už omrzely. Jednoho dne, aby už měla pokoj, prohlásila svému tatínkovi před matkou i před bratrem:
„Ano, provdám se, ale vezmu si za muže jenom hrdinu, mudrce, nebo kouzelníka. Nedáte-li mi jednoho z nich, nechci o vdávání ani slyšet a zůstanu do smrti starou pannou – pamatujte si to!“ – A vesele se zasmála, radujíc se, jak vyzrála na ženichy. Neboť byla přesvědčena, že takoví se hned tak nenajdou!
Pan král měl nyní velkou starost. Zůstati starou pannou – to byla v jeho říši pro každou dívku velká hanba – ale hrdina, mudrc, kouzelník, kterých si jeho dcera přeje? Věru, není jich po světě nazbyt!
Brzy však mnohem důležitější věci zaměstnávaly mysl pana krále – nepřítel napadl jeho říši na severu, v kraji ledových hor, a on musel s vojskem rychle táhnouti na obranu svých hranic. Za nedlouho se jim podařilo skutečně nepřátele poraziti a vesele se vraceli do hlavního města, ale tu po cestě cosi krále zdrželo. Dal se u něho ohlásit vznešený muž v červeném šatě, a žádal ho o ruku jeho dcery. Mnoho prý slyšel vypravovati o její kráse, a tuze by si přál se s ní oženit. Král mu odpověděl:
„Milý pane, moje dcera chce za muže hrdinu, kouzelníka, nebo mudrce – jinak se prý neprovdá – jsi ty jedním z nich?
„Jsem kouzelníkem!“ pyšně odpověděl cizinec, a na důkaz svých slov vyčaroval před užaslým králem létající vůz v podobě velkého žlutého ptáka. Pozval pana krále, aby k němu přisedl, a již se vznesli vysoko do vzduchu. Cizinec sám řídil stroj a letěl s králem nad ledovými horami jeho říše až do země poraženého nepřítele a zase zpět, až se snesli lehounce k zemi právě na místě, odkud byli vzlétli.
„Dokázal jsi, že jsi opravdovým kouzelníkem!“ uznal pan král a přislíbil cizinci rukoudáním ruku princezninu. Dohodli se, že se svatba bude slavit za týden, rozloučili se, a král pokračoval ve své cestě domů.
V téže době lovil mladý princ, bratr krásné Zářenky, v hlubokých lesích divokou zvěř. Znenadání vstoupil mu do cesty urostlý, hezký mladý muž, a bez váhání jej požádal o ruku sestřinu. Princovi se neznámý sice líbil, ale přece mu neslíbil Zářenku dříve, dokud mu mladý muž nedokázal, že je znamenitým hrdinou. Závodili spolu v šermu a ve střelbě lukem, a neznámý pokaždé vyhrál. „Chtěla jenom mudrce, kouzelníka, nebo hrdinu,“ pravil nakonec princ, „a ty jsi vskutku hrdina. Přijeď k nám na zámek přesně za týdne, uchystáme všecko ke svatbě!“ A srdečně se rozloučili.
O tom všem nevěděla Zářenčina matka, královna, která přislíbila její ruku třetímu ženichovi, jenž se přihlásil přímo u ní a dokázal jí, že je věhlasný mudrc. Neboť znal nejen všecko, co bylo, on předpověděl dokonce mnoho věcí budoucích! – Královna určila princezninu svatbu za týden, a tak se stalo, že v ustanovený čas přijeli na zámek všichni tři ženichové najednou. Pan král si s nimi nevěděl rady, neboť když se domluvil s manželkou a se synem, shledal, že všichni měli plné právo přislíbit Zářenku kterémukoli z ženichů. Neboť jeden byl mudrc, druhý kouzelník- třetí hrdina!
Tu se však stalo cosi úžasného: nevěsta zmizela, a ať ji hledali jak chtěli, po Zářence nebylo ani stopy. Nešťastný otec se obrátil na mudrce: „Pověz, kde je moje dcera?“ – „V hlubokém lese, v dračí jeskyni. Sám drak Ruprask ji hlídá!“
„Běda!“ hořekoval král, „kdo se k ní dostane, kdo ji vysvobodí?“ – Tu se nabídl kouzelník, že je odveze všechny vzduchem ve svém létající stroji až k drakovu obydlí. Naložili zbraně, nasedli ženichové i starý král, a letěli, letěli, až před dračí slují se snesli k zemi. Pruprask je ucítil, vylezl ven, a se strašným řevem se pustil do boje s hrdinou, který se mu statečně postavil na odpor. Boj byl dlouhý a krutý, konečně však přece hrdina usekl Rupraskovi hlavu, a drak byl mrtev. Společně seběhli potom do nitra jeskyně, vyvedli odtud ustrašenou Zářenku a všichni se vrátili na létajícím stroji do královského zámku.
Tam se však začali ženichové pořádně hádati. „Kdybych vám byl neřekl, kde princezna je, nikdy byste se o ní nedozvěděli!“ říkal mudrc. „Proto patří mně!“
„A jak byste se k ní dostali bez mého létajícího stroje?“ volal kouzelník. „Moje je nevěsta!“
„A kdo přemohl draka? – Kdo nasadil pro ni svůj život?“ tiše pravil hrdina a díval se při tom na Zářenku, která se červenala jako růžička.
Tu se všichni zarazili, a starý král prohlásil: „Milí přátelé! Tomuto hrdinovi po právu moje dcera patří! Dobyl si jí svou statečností, a vaše pomoc byla z vůle boží. Přejte snoubencům štěstí!“
Mudrc i kouzelník uznali, že pan král má pravdu. A že byli hodní lidé, nezáviděli hrdinovi, dali se dokonce i pozvati na jeho svatbu, a tak nakonec všecko dobře dopadlo. Veselil se starý král, paní královna i mladý princ, spokojeni se cítili mudrc i kouzelník, ale nejšťastnější byla Zářenka a její hrdina.
„Ano, provdám se, ale vezmu si za muže jenom hrdinu, mudrce, nebo kouzelníka. Nedáte-li mi jednoho z nich, nechci o vdávání ani slyšet a zůstanu do smrti starou pannou – pamatujte si to!“ – A vesele se zasmála, radujíc se, jak vyzrála na ženichy. Neboť byla přesvědčena, že takoví se hned tak nenajdou!
Pan král měl nyní velkou starost. Zůstati starou pannou – to byla v jeho říši pro každou dívku velká hanba – ale hrdina, mudrc, kouzelník, kterých si jeho dcera přeje? Věru, není jich po světě nazbyt!
Brzy však mnohem důležitější věci zaměstnávaly mysl pana krále – nepřítel napadl jeho říši na severu, v kraji ledových hor, a on musel s vojskem rychle táhnouti na obranu svých hranic. Za nedlouho se jim podařilo skutečně nepřátele poraziti a vesele se vraceli do hlavního města, ale tu po cestě cosi krále zdrželo. Dal se u něho ohlásit vznešený muž v červeném šatě, a žádal ho o ruku jeho dcery. Mnoho prý slyšel vypravovati o její kráse, a tuze by si přál se s ní oženit. Král mu odpověděl:
„Milý pane, moje dcera chce za muže hrdinu, kouzelníka, nebo mudrce – jinak se prý neprovdá – jsi ty jedním z nich?
„Jsem kouzelníkem!“ pyšně odpověděl cizinec, a na důkaz svých slov vyčaroval před užaslým králem létající vůz v podobě velkého žlutého ptáka. Pozval pana krále, aby k němu přisedl, a již se vznesli vysoko do vzduchu. Cizinec sám řídil stroj a letěl s králem nad ledovými horami jeho říše až do země poraženého nepřítele a zase zpět, až se snesli lehounce k zemi právě na místě, odkud byli vzlétli.
„Dokázal jsi, že jsi opravdovým kouzelníkem!“ uznal pan král a přislíbil cizinci rukoudáním ruku princezninu. Dohodli se, že se svatba bude slavit za týden, rozloučili se, a král pokračoval ve své cestě domů.
V téže době lovil mladý princ, bratr krásné Zářenky, v hlubokých lesích divokou zvěř. Znenadání vstoupil mu do cesty urostlý, hezký mladý muž, a bez váhání jej požádal o ruku sestřinu. Princovi se neznámý sice líbil, ale přece mu neslíbil Zářenku dříve, dokud mu mladý muž nedokázal, že je znamenitým hrdinou. Závodili spolu v šermu a ve střelbě lukem, a neznámý pokaždé vyhrál. „Chtěla jenom mudrce, kouzelníka, nebo hrdinu,“ pravil nakonec princ, „a ty jsi vskutku hrdina. Přijeď k nám na zámek přesně za týdne, uchystáme všecko ke svatbě!“ A srdečně se rozloučili.
O tom všem nevěděla Zářenčina matka, královna, která přislíbila její ruku třetímu ženichovi, jenž se přihlásil přímo u ní a dokázal jí, že je věhlasný mudrc. Neboť znal nejen všecko, co bylo, on předpověděl dokonce mnoho věcí budoucích! – Královna určila princezninu svatbu za týden, a tak se stalo, že v ustanovený čas přijeli na zámek všichni tři ženichové najednou. Pan král si s nimi nevěděl rady, neboť když se domluvil s manželkou a se synem, shledal, že všichni měli plné právo přislíbit Zářenku kterémukoli z ženichů. Neboť jeden byl mudrc, druhý kouzelník- třetí hrdina!
Tu se však stalo cosi úžasného: nevěsta zmizela, a ať ji hledali jak chtěli, po Zářence nebylo ani stopy. Nešťastný otec se obrátil na mudrce: „Pověz, kde je moje dcera?“ – „V hlubokém lese, v dračí jeskyni. Sám drak Ruprask ji hlídá!“
„Běda!“ hořekoval král, „kdo se k ní dostane, kdo ji vysvobodí?“ – Tu se nabídl kouzelník, že je odveze všechny vzduchem ve svém létající stroji až k drakovu obydlí. Naložili zbraně, nasedli ženichové i starý král, a letěli, letěli, až před dračí slují se snesli k zemi. Pruprask je ucítil, vylezl ven, a se strašným řevem se pustil do boje s hrdinou, který se mu statečně postavil na odpor. Boj byl dlouhý a krutý, konečně však přece hrdina usekl Rupraskovi hlavu, a drak byl mrtev. Společně seběhli potom do nitra jeskyně, vyvedli odtud ustrašenou Zářenku a všichni se vrátili na létajícím stroji do královského zámku.
Tam se však začali ženichové pořádně hádati. „Kdybych vám byl neřekl, kde princezna je, nikdy byste se o ní nedozvěděli!“ říkal mudrc. „Proto patří mně!“
„A jak byste se k ní dostali bez mého létajícího stroje?“ volal kouzelník. „Moje je nevěsta!“
„A kdo přemohl draka? – Kdo nasadil pro ni svůj život?“ tiše pravil hrdina a díval se při tom na Zářenku, která se červenala jako růžička.
Tu se všichni zarazili, a starý král prohlásil: „Milí přátelé! Tomuto hrdinovi po právu moje dcera patří! Dobyl si jí svou statečností, a vaše pomoc byla z vůle boží. Přejte snoubencům štěstí!“
Mudrc i kouzelník uznali, že pan král má pravdu. A že byli hodní lidé, nezáviděli hrdinovi, dali se dokonce i pozvati na jeho svatbu, a tak nakonec všecko dobře dopadlo. Veselil se starý král, paní královna i mladý princ, spokojeni se cítili mudrc i kouzelník, ale nejšťastnější byla Zářenka a její hrdina.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)