O dvou motýlkách

Zářivé slunečko mladého léta mile hřálo a svými blahodárnými paprsky zahřívalo celý svět. Pod jeho teplými polibky se do ruda zardívaly a sládly třešničky na stromech, letním jablíčkům červenala líčka stejně jako malým dětem, které se vesele a čiperně otáčely na slunéčku.
Všecko se radovalo, ta milá Boží příroda, lidé a hlavně dětská drobotina, že již nemusí býti uzavřena v dusné světnici a vesele se může probíhat po kvetoucí lučině, brouzdati v potůčku, pásti zlatožlutá housátka a robiti z vrbového proutí píšťaličky.
Ve vzduchu létaly mušky, které se někdy spolu daly do tanečku, na stéblech zelené svěží trávy hráli si drobní broučkové jako na houpačce a také pilní mravenečkové měli na pilno, závodíce v práci s včeličkami, snášejícími do úlů sladký pyl květinových, z něhož pak dělaly med, který dětem na chlebíčku tolik chutná a je zdravou pochoutkou. A tak se všude hemžilo čilým a jarým životem, ptáčkové poletovali vzduchem a zpívali, v čisté vodě proháněly se rybky a ty menší rybičky ještě nezkušené posmívaly se vousatému kapru a zubaté štice.
Což teprve na veliké pasece u lesa, kde uprostřed stála bílá myslivna s červenou střechou, tam teprve bylo pěkně. Měli tam myslivcovi hned za domem zelinářskou zahrádku, kde rostlo zelí, kapusta a jiná drobná i užitečná zelenina. Proto zde v létě létalo mnoho motýlků, ti, kteří poletovali na pasece, byli pestrobarevní, modří, žlutí, všelijak kropenatí, zato nad zelinářskou zahradou myslivcových poletovali nejvíce bílí motýlkové.
Kdysi za poledne, kdy rodina myslivcova seděla doma u oběda a také lidé v lese pracující odpočívali někde ve stínu lesním, slétlo se na paseku, tam, kde na pokraji rostly keře ostružin, hojně obsypané uzrávajícím ovocem, moc a moc všelijakých motýlků. Drobní i větší, krásně zbarvení i bílí. Hlavně mezi nimi vynikl větší motýlek, k němuž se družil stejně velký kamarád, ale zase jinak zbarvený. S úctou a s podivením pohlížela ta menší drobotina na ty dva zvláštní hosty, kteří si i dnes ve všední den do lesa oblékali tak nádherné a skvělé pláštíky.
„Kdo je to křídlaté panstvo. Snad dokonce nějací princové ze vznešeného rodu motýlů?“ dotazovali se mezi sebou mladí, teprve letos narození motýlci a také mušky zvědavě obletovaly vzácné hosty. Přilétl sem od zelince starší a větší bílý motýlek. Zdvořile zamával křídlama jako když dělá poklonu a tenkým hláskem uctivě zahovořil: „Buďte mezi nás pěkně vítáni, kamarádi motýlkové a dovolte, abych se vám představil: jsem pan Bělásek a zůstávám tam v myslivně v zahradě.“ „No však jsem si hned pomyslil, ty žes nějaký zcela obyčejný motýl,“ pohrdlivě řekl jeden z cizích motýlků. „To já jsem ze vznešenějšího rodu – jsem – Babočka Paví Oko, rozumíš?!“
„Těší mne, že vás poznávám také osobně, pane Babočko. Však jste mně připadal tuze známý. U nás myslivcovic student má v rámci pod sklem napíchnutého jednoho vašeho předka.“
„Cože?!“ ulekl se pan Babočka, „tady píchají nás motýlky na špendlíky? Fuj, zde nechci býti,“ a letěl pryč ke všeobecné veselosti druhých. Pan Bělásek škádlivě za ním volal: „No, když jej nechytnou, tedy jej nenapíchnou, kdo uletí, ten vyhraje!“
„Jak je vidět,“ smál se druhý pestrý motýlek,“ já se jmenuji…“ – Prosím, snad nejste dokonce vznešený motýl z rodu admirálů?“ – Ba, ne, jmenuji se Otakárek a rád sem někdy přilétnu navštívit starého mrzutého prastrýce Smrtihlava.“ – „Je to od vás pěkné, Otakárku, že pamatujete na skromné přátele, ale hleďte, tamto jde myslivovic hoch se síťkou chytat motýle, zachraňme se!“ Huš, rozběhlo se drobné hejno na všechny strany a paseka jako by sesmutněla.

Kuřátko se zlatým penízkem v zobáčku

Byl jeden tatínek a maminka a měli čtyři děti: Milušku a její tři bratříčky. Měli se všichni rádi. Najednou je postihla veliká rána. Jejich milovaná maminka musela ulehnouti, stonala a stonala a nikdo z lékařů, které jí tatínek přivolal, nemohl jí pomoci. Byly proto všichni velmi nešťastní, neboť by své milé mamičce rádi pomohli. Miluška se činila jak mohla, aby maminku zastala. Ráno zatopila, uvařila snídani a pak se dala do připravování oběda. Nyní všichni poznali, co je maminka, jakou práci vykonávala. Maminka všemu nejlépe rozuměla a při nejlepší vůli nemohli všichni ostatní práci tak vykonat, jako to maminka dělávala.
Tak z nenáhla nastěhovala se do stavení bída. Jednou se Miluška zvláště vroucně modlila, aby Pán Bůh jim pomohl a maminku uzdravil. A opravdu! Příštího dne maminka byla již zdráva, jenom ještě hodně slabá. Ale nebylo již peněz téměř ani na nejnutnější věci a mamince bylo by potřeba vařit zvláště silnou stravu, aby se posílila. Když Miluška byla s kozičku na pastvě, povídala jí kozička: „Za to, že jsi mě vodívala na nejlepší pastvu a byla jsi ke mně hodná, dám ti radu. Dojdi na půdu a tam najdeš u komína krásné vajíčko. Vajíčko dej do košíčku a s košíčkem nahoru na kamna. Zítra uvidíš, co bude.“ Miluška poslechla. Našla na půdě krásné vajíčko, jako postříbřené, se zlatými kolečky. Druhý den vylíhlo se z vajíčka hezoučké kuřátko. Drželo v zobáčku zlatý penízek a volalo:
Koko-koko dák,
komu mám penízek dát?
Milušce, Milušce – té hodné holčičce
penízek já dám.
To se opakovalo každý den. Miluška nakoupila všeho, čeho bylo třeba. Pak si přikoupili i kravičku, druhou kozičku, prasátka, slepičky, holuby a koupili i nové pole. Domek si pěkně opravili, že se každému líbil. Maminka již brzo byla úplně zdravá.
Jednou přišel do stavení obchodník dobytkem a slyšel, co kuřátko kdákalo a viděl, jak si Miluška nesla zlatý penízek. Protože nebyl hodný, když se nikdo nedíval, kuřátko vzal a strčil do kapsy. Těšil se, že doma mu kuřátko bude nosit v zobáčku zlaté penízky. Ale přepočítal se. Kuřátko mělo sice zlatý penízek, když však mu jej obchodník ze zobáčku vytrhl, kuřátko spustilo:
Krá-krá-krá- krá-krá,
nemáš nikdy krást.

Dokud mne nevrátíš,

celý se popálíš,

a pálil a pálil, že obchodník bolestí nevěděl, co si má počít. Rychle utíkal vrátit kuřátko Milušce. Ta byla ráda! Tolik se nahledala kuřátka a najednou je kuřátko zase na světě. Penízek pak již nepálil. Obchodník jej dal Milušce a prosil, aby mu to odpustila, že ji tak chtěl připravit o kuřátko, které nosilo v zobáčku zlatý penízek.