Divotvorná harfa

Byl jednou jeden pastýř a ten zdědil po svém otci divotvornou harfu. Ten ji dostal od bohyně hudby, která mu pravila: "Tuto harfu chovej jako nejdražší klenot. Nikdy jí nepohrdej, sice se ti zle povede". Na smrtelném loži odevzdal pastýř harfu svému synovi, který pro divukrásné tóny harfy byl zvolen knížetem. První noc, když ve svém stanu ulehl, zdálo se mu, že před něj předstoupila krásná paní a pravila: "Ty jsi pánem národa. Chceš-li aby i tvoji potomci dlouho panovali, musíš mne ctíti, poněvadž jsem bohyně Norvosta. Harfu chovej co nejdražší poklad. Dokud bude v tvé zemi zníti a lid do chrámu volati, dotud bude štěstí v zemi. Pohrdneš-li však jí, uvedu do bídy tebe, i tvůj národ." Brzy poté zněla harfa v Norvostině chrámu a volala lid k oběti. Tak si vážil knížecí rod bohyně až do kolikátého kolena. Krásné zemi záviděl nejvíce knížecí soused Buhaza a přál si jí vládnouti. Válečnou mocí to nešlo, zkusil lstí. Zval knížete na svůj dvůr a pak mu sám návštěvy odváděl. Zatím v zemi bylo hůř a když úplně odvrátila Norvosta od země svou tvář, zjevila se tu čarodějnice se svým černým komorstvem - s krkavci. K té šel Buhaza na radu, aby mu pomohla zmocniti se království a zahubiti krále. A když v hodovní síni král s Buhazou připíjeli si na dlouhé přátelství, vešla neviditelně čarodějnice a nalila do králova koflíku jedu. Král Buhaza hned pospíšil, aby divotvornou harfu zničil, ale neviditelná ruka mu ji vytrhla. Zdvihl se hrozný vítr, hrom bil, země se třásla, domy padaly. Na vrchu u chrámu stála Norvosta, ještě jednou přejela ruka její stříbrné struny, že jich zvuk jako pohřební píseň po zemi zazníval a pak zmizela s chrámem a harfou ve skále. V tom okamžiku vrch zpustl a na místě stál uschlý strom. Bouře se utišila, jen krkavci s hlasitým krákáním kroužili v povětří. Čarodějnice ulekaná vrátila se domů. Zdálo se jí, jakoby spáchala ten nejstrašnější čin. Jen Buhaza byl rád, že je pánem tak krásné země. Ale lidé vzdychali a vzpomínali na svého krále. Bez harfy byl jim svět ničím, zůstali žebráky ve vlastní zemi. Nedaleko vrchu, kde divotvorná harfa zmizela, bydlela žena s dcerou. Navzdor opatrnosti, že svou dceru skrývala, vyslídili ji krkavci a oznámili králi. Jednou v noci zjevil se jí duch králům, který pravil: "Jsem otrávený král. Za trest zaklela bohyně mou duši, aby tak dlouho po zemi bloudila a dívala se na bídu svého národa, dokud bys ty ji nevysvobodila. Můžeš mne vysvobodit tak, že vezmeš tento koflík, půjdeš po zemi a nachytáš do něho slzí, které pro mne a harfu tekou. Pak půjdeš na vrch, zaliješ suchý strom, který se zazelená. Utrhneš větvičku, dotkneš se jí vrchu a další uhlídáš. Aby tě neuhlídali krkavci, kteří po tobě pasou, vezmi tento závoj." Dívka učinila, jak jí král řekl. Dotkla se větvičkou vrchu, ten se otevřel a v něm uviděla krásnou paní, která jí podávala harfu se slovy: "Tys vysvobodila duši královu, proto se staneš královnou. Nikdy však nezapomeň, proč jsem tvůj národ potrestala." Sama pak přejela rukou po strunách, jichž jásavý zvuk zazněl po celé zemi a lid si odváděl novou královnu.