Káča

Seděla slípka na vajíčkách a vyseděla třináct kuřátek, z nichž jedno bylo jako kanárek žluťoučké. Kvočně se moc nelíbilo, mělo zobák placatý a hned jak se vyklubalo žralo jako bezedné. A když jednou vyvedla máma na mez svoje mláďata, marně k hodům je vždy volala, mrška žlutá všechno sama "před nosem" všem zhltla. Stará máma zoufala si, co to na svět přivedla, při tom na "nešťastnou třináctku" s povzdechem si vzpomněla. Tohle kuře neposedné, to jí snad sám ďábel dal, nebo že se hospodyně spletla a cizí vejce k jejím přidala.

Že tráva na příkopu u silnice od prachu byla šedivá, dovedla maminka svoje děti na svěží travičku ke struze. Ale tam - div, že se chudák nezbláznila. Dvanáct kuřat pěkně u ní na zemi si živobytí hledalo, ale to prožluklé třinácté škvrně - hup - do vody skočilo. Kvočna po břehu pobíhala jako pominutá, k mláděti do vody nemohla a to tam tropilo "své divy", hned plovalo nad vodou a ve chvilce se zase pod hladinou ztratilo. Teď už slepice byla přesvědčena, že jí bylo cizí dítě podstrčeno a proto zanevřela na ně a starala se jenom o svá vlastní děcka mírná, skromná poslušná.

Kačka od té chvíle sama na sebe odkázána, dovedla brzy žíti jako pozemšťanka samostatná. Když se hezky vykoupala a kachní žaludek nasytila, sama domů se pak batolila. Ale ráno zase alou ven vyběhla a po obci se toulala. Děti i dospělí lidé tolik na ni přivykli, že ji pro zábavu pozorovali a pak se už na ni vůbec těšili. Byl to takový obecní blázen.

Zvědavá byla a co se ve vsi kdekoliv dělo, u toho se jistě brzy objevila naše kačka. I když kluci cvrkali kuličky nebo fazole do důlku, kybicovala jim při hře a "tvářila se", jako by tomu taky rozuměla. A když na břehu uhlídala s dlouhým prutem rybáře, přichvátala ihned k němu, zakdákala krátce něco jako na pozdrav a usedla tiše vedle něho, bedlivě sledujíc, pročpak asi ten člověk mrská bičem do vody? Když pak poznala, že chytá rybičky a je usmrcuje, v nestřežené chvilce rybáři z bandasky všechno vnadidlo sežrala a on pak s nepořízenou musel jíti domů.

S dětmi vždycky ráda cupávala, když šly do blízkého lesa na houby anebo na jahody a tak jednou taky i zachránkyní života se stala. Jednu holčičku chtěl uštknout had a kačka jak to sponzorovala, chňapla "milého hada" do zobáku a ve dvě půlky překousla. Když to potom o ní doma děti pověděly, byla za to starostou vyznamenána. Teď si ovšem naše káča ještě směleji počínala. Troufala si na ulici i když byla nějaká paráda. Jako jednou, když nějaký spolek slavil rozvinutí praporu a členové stáli jako svíčky v špalíru, postavila se ona k nim na levém křídle, jako by byla jejich velitelem. A při pochodu snažila se s muži držet krok. Dovedete si ji představit, jak své krátké nožky podle taktu hudby natahovala? Při tom dbala, aby jí nikdo nezašlápl, ale odehnati se nedala.

Jindy zase, bylo to v noci, bystrá káča ze spaní procitla. Ucítila něco podezřelého a proto honem ven pospíchala. Inu ovšem, dým se valil a na střeše jednoho statku hořelo! Běžela ke kašně pro ponocného, ale ten tam spal tak tvrdě, že jej neprobudila ani škubáním za šos kabátu, utíkala proto sama ke zvoničce, zobákem popadla šňůru a na poplach zvonila. Vesničany vyburcovala, hospodáři i čeledínové přiběhli a oheň brzy uhasili. Za svou zásluhu byla kačka potom ještě více milována, ale taky i ctěna. A zle by se vedlo člověku, který by jí chtěl ublížiti.

Na náves přijel o pouti malý cirkus, střelnice a kolotoč. Káča to tu jaktěživa neviděla a proto na "koníčky" jako vyjevená hleděla. Nějaký dobrák jí pak na podlahu kolotoče pomohl a ona se radostně vozila. Vždycky, když se otočením kolotoče k svému dobrodinci přiblížila, vděčně a vesele na něho pokřikovala. Toho si všiml majitel podniku a vybídl káču, aby i na střelnici ukázala co umí. Ona ochotně svolila a po prkně před terčemi tak šikovně běhala, že jí nikdo ze střelců netrefil.

Nadšený ředitel vyptal se chlapců, koho je to kačena a když to zvěděl, hned tam došel a od hospodáře ji odkoupil. Umění uměl ocenit a proto za káču dobře zaplatil.

Ta se nyní z rodného místa stěhovala do světa a proto jako zdárná dcera chtěla své mámě i svým sourozencům sbohem dát. Zvěděla však, že všechny jsou už po smrti, kuřata i stará kvočna právě o letošní pouti byly snědeny.