V podkrkonošské vesničce žil kdysi chudobný muž se ženou a třemi dětmi. Nejmladší bylo ještě v peřince. Živili se prodejem skleněného zboží – korálů, pohárků, džbánků a misek. Na celé týdny odcházel za obchodem, a domů nikdy tuze nespěchal. Obyčejně všecko prodal, ale ženě dal jenom nepatrnou část svého výdělku a nestaral se, kterak ona z toho nakrmí a ošatí sebe a děti. Byl – krátce řečeno – lakomý, a jeho žena se pro to častokráte naplakala.
Jednou odpoledne, když muž byl opět někde za obchodem, vyšla si žena i s dětmi k lesu, aby naškubala trávy a listí křovin jediné kozičce, kterou měli. Na ruce nesla koš a nejmladšího klučinu, kterého musela držeti v náručí i když trhala listí, neboť dítě bylo rozespalé a ustavičně plakalo a vřískalo.
„Tebe by si měl vzít sám Krakonoš!“ zvolala matka v rozčilení, ale v zápětí ztrnula hrůzou. Nad křovinami tyčila se obrovská postava obra Krakonoše, který se smál a vztahoval ruce po jejím dítěti.
„Zde jsem, dej mi dítě!“ zahovořil hlubokým hlasem, který duněl jako rachot hromu.
„Ach, smiluj se, mocný Krakonoši,“ úpěla ubohá žena a tiskla chlapečka k sobě, „nech mi mé dítě, nemyslela jsem to doslova, nečiň mne nešťastnou!“
„I vždyť já o ně nestojím,“ brumlal Krakonoš, jemuž se ženina láska k dětem líbila, „ale pověz, což se staráš o svoji rodinu zcela sama? Muže nemáš?“
„Ale mám, dobrý pane, mám, chodí po hospodách za obchodem – skleněné zboží prodává. Stejně nám však ze svého výdělku mnoho nedá, a tak se musím sama přičinit.“
„Aha, lakomý je, viď?“ dovtípil se Krakonoš. – „Počkej, já ho proženu!“ Zachechtal se až se skály otřásly a zmizel.
Žena spěchala s dětmi domů, a nejdříve nasypala kozičce v chlívku natrhané listí, teprve potom pojedly s dětmi chudičkou večeři, pomodlily se a šly spat. – Ráno běžela jako jindy kozu podojit, aby měla mléko na snídani. Avšak – jaké neštěstí! Jejich jediná kozička – živitelka – ležela na podlaze chléva mrtvá! Žena se k ní s pláčem sklonila, a tu něco pod její nohou zazvonilo. Shýbla se, a co vidí? Kam nasypala včera suché listí, všude ležely zlaté peníze. Rychle se podívala do žlabu- i tam se leskla a zářila zlatá hromádka, a když rozpárala ztuhlé koze břicho, vysypalo se z jejich útrob ještě množství zlaťáků. Nyní se ovšem nářek změnil v jásot. Krakonoš proměnil listí ve zlato, a jeho šlechetný a velkodušný žert učinil z ubohé, ustarané ženy naráz bohatou paní. Už se nebude musit třásti, co dá zítra dětem k snědku! I obléci je nyní může, a poslati do školy! Toho dne byl v chudé horské chaloupce opravdový svátek.
Asi touže dobou ubíral se její manžel – lakomý skleničkář – lesem k domovu. Chůze po mechu a klopýtání přes kořeny stromů ho unavily. Sňal ze zad nůši se skleněným zbožím, postavil ji na pařez, a sám usedl, aby přepočítal, kolik utržil za prodané zboží. Nebylo toho moc ani málo, ale muž přemýšlel již o tom, že nedá ženě nic.
„Nějak se už s dětmi protluče, a já si koupím osla, aby mi nosil zboží. Mám po krk tahání těžké nůše! – Sotva domluvil, zadul mocný vichr, ohnul stromy jako slabé proutky, serval lakomému muži s hlavy čepici a nůši s pařezu smetl jako pírko. Skleněné zboží se vysypalo na zem a rozbilo se na tisíc střepů.
„To mi jistě vyvedl škodolibý Krakonoš!“ zlostně zanaříkal skleničkář, a jako v odpověď ozvalo se hromové zachechtání. Muž již ani nepípl a zkroušeně se belhal k domovu. Na prahu čekala ho rozveselená žena s dětmi.
„Moc se neraduj,“ začal místo pozdravu, „přišel jsem o všechno zboží, Krakonoš mi je roztloukl! Budeme musit prodati kozu, abych měl zač koupiti nové!“
„Kozu? Ach, ta je mrtvá!“ zvolala žena a smála se na hlas.
„Pane na nebi!“ ustrnul muž. „Co jsi to na mě seslal? Zboží je rozbito, koza nám pošla, a do třetice – žena se mi zbláznila!“
„I nezbláznila jsem se! Pojď jen domů a já ti všechno pěkně povím. Uvidíš, kdo lépe pochodil a kdo rozumnější!“ řekla žena svému muži a vedla ho do světnice k bohatě prostřenému stolu. Ten žasl, když mu vypravovala svoje setkání s Krakonošem a líčila, jak jemu pohrozil, a ji odměnil! V duchu se zastyděl za svoje dřívější jednání a svatosvatě si umínil, že nadále bude jinak!
Svému předsevzetí také dostál. Místo oslíka koupil si vůz s koňmi, takže mohl více a lépe obchodovati. Dětem dopřál dobrého vzdělání a ženě zaslouženého klidného života, sám pak nikdy už neupadl do staré chyby – lakoty.
Častokráte vzpomínala rodinka na Krakonošův žert, a žehnala mu v duchu s vděčností, neboť jim dopomohl k opravdovému štěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat