Hodně daleko, ba daleko v cizí zemi – v Africe – žijí také lidé, ale protože tak slunce hodně pálí, jsou tamější obyvatelé černí jako kominíci, ale proto jejich maličké černé dětičky nejsou méně roztomilé.
Jsou ti maličtí černouškové čiperní a neposední, inu, jako malé dětičky na celém světě; také ony se ničeho nebojí a kominíkem teprve by je nikdo nepostrašil, když sami jsou černí od hlavy k patě jako malí kominíčkové. A jsou tam kloučkové tak kurážní, že se nebojí ani krokodýla, před kterým někdy i velký člověk ustrašeně se dává na útěk.
Byli dva takoví černí bratříčkové Jimbo a Bimbo a tuze rádi se koupali v moři. Sice je maminka varovala, aby toho nečinili, že se tam zdržují krokodýlové, to jsou ohromní ještěři s drsnou tvrdou kůží a tlamu s velikými ostrými zuby mají tak ohromnou, že mohou najednou polknouti i celého velkého člověka.
Ale bratříčci Jimbo a Bimbo byli neposluchové a kdykoliv jim bývalo příliš horko, již se máchali v moři, vymlouvajíce se ustrašené mamince, to že oni jen tak na kraji se ve vodě šplouchají a dále od břehu že nepůjdou, aby je žádný krokodýl nepolapil.
Ale krokodýlové nejsou nadarmo z ještěrčího rodu a všechny ještěrky jsou mrštné, hbité a lstivé. Tam na břehu, kde nedaleko bydlili ti rodiče se synky jménem Jimbo a Bimbo, zůstávala rodina krokodýlů – byl to takový veliký zubatý táta krokodýl – byla máma krokodýlice sice o něco menší, ale tlamu měla stejně velikou a zuby snad ještě špičatější. Nedávno se jim z vejce vylíhla malý krokodýl-dceruška a tehdy starý krokodýl řekl: „Měli bychom v rodině narození dcery hodně oslaviti a uchystati si nějakou tučnou pečeni, už dávno jsme si na žádné člověčině nepochutnali!“ „To je pravda,“ souhlasila paní krokodýlová, „ale kde a jak to honem opatřiti? Bílí lidé odjinud málokdy přijdou a pak se mají hodně na pozoru, stejně jako ti zdejší černoši, kteří mimo to nemají tak chutné masíčko jako běloši.“
„Inu, není-li právě nic jiného, i na černochu si možno pochutnati,“ mínil starý krokodýl.
„Ano, takhle na nějakém mladém dětském masíčku. Což kdybychom hleděli polapit Jimba nebo Bimba anebo ještě lépe oba společně? To by byla pochoutka. Snad by to nebylo tak těžké, černé klučíky polapit a spolknout je jako jahodu.“
„Což kluci snadno by se dali chytit, ale jejich mamka bedlivě je hlídá. Je to hloupé. Přál bych naší dcerušce takovou pochoutku,“ a paní krokodýlová při těch slovech plakala falešné slzy, když kvůli svému mláděti hodlala jinou lidskou maminku připraviti o její milované děti.
Zlým krokodýlům hnedle by se to bylo podařilo, ale že oba černí klučíci vyvázli životem,
bylo zásluhou chytrého Jimba. To bylo tak. –
Maminka s tatínkem nebyli doma a bratříčci rozběhli se k moři. „Nechoď tuze daleko,“ varoval straší hoch mladšího.
„Neměj strachu,“ odpovídal Bimbo, „vlezu jen tam na ten nedaleký zpuchřelý kmen, vykoupám nožičky a hned se vrátím“
Malý černoušek ovšem nemohl věděti, že tam ve vodě nebyl žádný zpuchřelý kmen, ale to že se tak proměnil táta krokodýl, aby hošíky napálil, neboť jakmile se naň Bimbo usadil, krokodýl plaval dále do moře.
Ale Jimbo si věděl rady – počal tak pronikavě a opravdově kničeti jako malé selátko a prasátka vůbec jsou krokodýlům nejmilejší pochoutkou. – „Snad se mně podaří i to čuně chytiti,“ řekl si hloupý krokodýl a plul zpátky ke břehu, kam se Bimbo čiperným skokem šťastně zachránil. Bratři se smáli a ošizení krokodýlové plakali, jak to praví krokodýlové dovedou.
Žádné komentáře:
Okomentovat