Hodně dávno už je tomu, kdy žil jeden tuze bohatý král a ten byl skutečně nejbohatším člověkem na celé zemi. Měl tolik peněz, že by si za ně mohl koupit celý, ale celý svět a ještě by mu bývalo zůstalo dvakráte tolik zlatých a stříbrných peněz nemluvě ani o značném množství pokladů, že ani nevěděl, mnoho-li toho má.
Kolem jeho nádherného zámku stály vysoké i široké budovy, v nichž byly jen rozlehlé místnosti k ukládání zlatých dukátů, velikánské hromady stříbrných peněz kupily se tam na zemi zrovna jako obilí na sýpkách, stály tam velikánské okované truhly, ve kterých bylo vrchovatě drahocenných perel každé velikosti, jinde zase jako hrachu bylo nasypáno zářících diamantů až oči přecházely, v jiných truhlicích zase bylo plno ohnivých granátů, smaragdů, rubínů, opálů, ametystů a jiných roztodivných drahých kamenů, že ani ten přebohatý král, jemuž to všechno náleželo, nedoved jej pojmenovati. Však s tím také měl starostí dost a dost. Pouze na obranu svých pokladů musil vydržovati více vojska a také se někdy přihodilo, že se vojáci spolčili s lupiči, nabrali si pokladů, co jen mohli na zádech v pytlích unésti a za noci pak všichni utekli do jiné země, kde je nikdo nedostihl.
Ovšem při tak ohromném bohatství král nezchudl sebe většími krádežemi, ale zlobil se a hněval, že je na světě tolik nepoctivosti. Tu pak se uzavřel do svých komnat, nejedl, nepil, nespal, jen mrzoutil a tak opravdu ze svého bohatství měl někdy více zlosti a škody na zdraví nežli prospěchu a užitku.
Za městem, ve kterém sídlil tento bohatý král ve svém skvostném zámku, stála uprostřed ovocného sadu nevelká chaloupka, jejíž došková střecha byla stářím nakloněna, ale všude bylo čisto a celé okolí pěkně upraveno. Malá okénka se přívětivě leskla jako oči dobrého člověka, obílené zdi byly obrostlé révou a přes nevysoký laťkový plot u zahrádky rostly v létě vysoké slunečnice, které své hlavičky vždy jako děti po mamince celý den otáčely po sluníčku jak ono putovalo po nebi. Proto v zahrádce květinám a stromkům se dobře dařilo, že si jich hleděl starý chudobný sedláček, který zde přebýval se svým malým vnukem Jiříčkem, Jiříček posud ani do školy nechodil, ale protože měl tuze rád starého dědouška, ochotně a všude mu posloužil. Vodívali spolu na pastvu jedinou kravku „Stračenu“ a dvě kozičky. Když na počátku podzimu na polích po zlatém obilíčku zbyla strniska, tu dědeček s Jiříčkem zahnali tam bílé husy a usednouce někde na mez, aby dávali na husy pozor, povídali si a byli rádi na světě. Anebo se hošík brouzdal v nedalekém potůčku a stařeček uřezával vrbové proutí, z čehož doma pletl koše a prodával je bohatým panímámám, aby získal peněz na ošacení hošíka. Dědeček i jeho Jiřík byli oba zdraví, spokojeni, lépe jim chutnal krajíček chleba a mléko, nežli tam v královském hradu tomu nesmírnému královskému boháči nejvybranější lahůdky, kterými byl přesycen a stále mrzut jen své okolí a sám sebe týral bohatý a mocný král.
Potkali se jednou na silnici, mocný a nádherně oděný král, jedoucí na bujném vraníku, s jehož výše pohrdlivě shlížel na sedláčka vezoucího z pole na trakaři posečený jetel. Bosý, opálený Jiříček vesele cupital podél dědečka a švihal proutkem poskakujícího psíčka Voříška, který se náhle připletl mezi nohy králova koně a jak se tento bujně vzepjal, byl by málem Jiříčka porazil. Poděšený stařec uchopil hošíka do náručí, zvolal: „Pojď ke mně Jiříčku, drž se mne, ať nepřijdeš k úrazu! Co bych si počal bez tebe, který jsi mým drahým a jediným pokladem.“
„Jakým pokladem může býti takový klučík,“ posměšně řekl král. Na to stařec: „Takovým pokladem je můj vnuk, že až on vyroste a mne zkruší stáří, vyzlatí a ulehčí mně svou láskou konec života. Ale takovou lásku, která by se obětovala pro druhého, ty, králi za veškeré svoje poklady si nemůžeš koupiti, ta musí růsti ze srdce, kdežto tvé zlato studí. Já jsem bohatší tebe.“
Zvolna se sklopenou hlavou jel král do hradu, cítě pravdu starcových slov. Jeho poklad jej tížil, kdežto druhý starcův poklad dodával životu radosti a ceny.
Žádné komentáře:
Okomentovat