Tak byl jednou jeden Honza, a o tom šla jedna řeč, že je hloupý. Lidé se mu posmívali, Honza si však z toho málo dělal. Jen máma jeho to o něm nevěřila, a Honza to také dobře věděl, že jediná máma má o něm lepší mínění než všichni ostatní a proto měl svou mámu nade vše rád.
Jednou se rozhodl, že půjde do světa hledat štěstí. Lidé se tomu jen smáli, máma však řekla: „Jen jdi, Honzo, však ty jistě štěstí ve světě najdeš.“ A Honza šel. –
Přišel do jednoho města, a v tom městě byl krásný zámek, a v tom zámku bydlel král, který měl krásnou princeznu. Honza slyšel vyprávět, že ten král dá svou dceru tomu, kdo dovede ho svým vypravováním tak udivit, že by zvolal: „To nemůže být pravda.“ I přihlásil se Honza, že se o to pokusí. Král jej dal předpustit. Honza se představil a král jej vybídl: „Tak, Honzo, vypravuj!“ A Honza začal: „Tak, pane králi, já jsem byl na měsíci.“ „To může být pravda,“ odvětil král. „Ale dalo mi to práce, než jsem tam vylezl.“ „To rád věřím,“ na to král. „Hodil jsem si provaz do vzduchu a šplhal jsem se nahoru.“ „I to může být pravda.“ „Když jsem však vylez nahoru, viděl jsem, že se mi kus nedostává.“ „Proč by i to nemohlo být pravda?“ „Tak jsem se musel spustit zas dolů, kde jsem kus provazu uřízl a nahoře ho nastavil.“ „To může být pravda,“ na to vážně král. „Nu a tak jsem se tam šťastně dostal. První člověk, kterého jsem potkal, byl pasák.“ „To může být pravda.“ „Dal jsem se s ním do řeči“ – „to může přec být pravda“ – „a ten vám mně vyprávěl,“ „to může být pravda“ „že jeho táta s vaším tátou pásli spolu prasata.“ „To nemůže být pravda!“ vzkřikl král. Honza se zasmál: „To není také pravda, pane králi, ale vy jste to prohrál.“ Ano, pan král prohrál a Honza vyhrál. Vyhrál krásnou princeznu a půl království k tomu.
Krále to z počátku trochu mrzelo, že má dát svou dceru takovému sprosťáčkovi, co však dělat, když dal slovo? Princeznu to však ani trošku nemrzelo, protože se jí Honza líbil. A Honzu to teprve nemrzelo. Však i pan král se s tím brzy spřátelil, když poznal, že je Honza řádný hoch a že z něj bude jednou zcela dobrý a moudrý král. I slavila se svatba. – Po té řekl jednou Honza k své krásné princezně: „Jsi krásná a spanilá, má drahá, mám tě jistě moc rád, však vím o jedné ženě, kterou znám déle než tebe a již mám déle než tebe rád. A i ona mne dávno před tebou milovala. A na tu ženu nemohu a nemohu zapomenout. Rád bych si pro ni došel, aby zde žila s námi.“ – Princezna se těchto slov hrozně ulekla a její krásné oči se zalily slzami. Myslela nejinak, než že Honza dříve již zamiloval se do jiné dívky a nemůže nyní z mysle ji zapudit a proto, když Honza se jí tázal, zda nešla by pro ni s ním, odvětila uraženě: „Ne, nepůjdu, toho ode mne nežádej.“ A tu se Honza již nezdržel smíchu, vzal princezničku za bradu a dívaje se do jejich uplakaných očí, řekl tak něžně, že by to byl od Honzy nikdo nečekal: „Ale, děvečko drahá, vždyť je to má máma.“ „Tvá máma?“ zvolala princezna, objala Honzu – a za chvíli už jeli.
Máma je uvítala s velkou radostí a ani se tomu moc nedivila, že Honza dostal za ženu dceru královskou. Věděla předem, že princezna s Honzou dobře pochodí a přála si jen, aby i on byl šťasten – Měli jste však vidět, jak celá ves se divila. Teď teprve lidé poznali, že Honza nebyl hloupý. A všechny mámy si přály, aby i jejich děti měly je tak rády, jak Honza svou mámu miloval. To ji opravdu mohly závidět, víc, než to království. Pak vrátili se všichni tři na zámek a byli šťastní a měli se rádi, čím dál víc, a jestli neumřeli, jsou šťastni a milují se až posud.
Žádné komentáře:
Okomentovat