Anniččina noc na louce

Malá Anička byla dcerou chudé, přičinlivé plátenice. Když jim zemřel otec, musely do podnájmu. Obývaly malou čistou světničku a matka seděla celý den za stavem a tkala plátna. Anička, jakmile přišla ze školy, poklidila ve světnici, uvařila skromný oběd a pak pracovala na zahrádce. Když byl výroční trh, pomáhala nést matce do města utkaná plátna. Co si vydělaly, stačilo jim ke skromnému živobytí a byly docela šťastny. Ale znenadání je stihlo neštěstí. Matka se roznemohla, přestala pracovat. Anička tkát neuměla a nebylo tedy co prodávat a zač koupit chléb. Děvče chodilo tedy na houby, na maliny, prodávalo je ve městě a tak stržilo nějaký ten haléř. Ale nestačilo to ani na pokrmy ani na léky. Brzy neměly čím zaplatit nájem, a byly také dlužny za chléb a za mléko. Malá Anička nespala starostí. Jednou časně zrána vstala, předstírala před matkou, že snídá, ale zatím nechala všechno mléko jí. Vzala si jen malý kousek chleba a šla do lesa na jahody. Pilně sbírala celý den, ale večer, když se chtěla obrátit k domovu, viděla ke své hrůze, že zabloudila. Snad tím byl vinen měsíc, protože jeho stříbrné světlo rozlilo se právě po lese a změnilo krajinu tak, že jí vůbec nepoznala. Když se marně namáhala najít cestu domů, octla se na pasece, kde rostla vysoká, krásná tráva, zkropená večerní rosou. Anička byla už tak unavena, že se položila na zemi, aby si trochu odpočinula. Když chvíli tiše ležela, vyplul měsíc z šedivého mráčku a ozářil jasně paseku. A tu děvčátko uvidělo několik kroků před sebou malinké mužíčky. Byli sliční a drobouncí jako hračky na vánočním stromku. Každý z nich vylezl z kalíšku některé květiny a byl oděn jejími barvami. Mužíčkové volali na sebe tenounkými hlásky, vzali se za ruce a tančili. Někteří se vyšplhali na travní stébla a brali opatrně do rukou kapičky rosy, které se podobaly stříbrným kuličkám. Házeli si jimi, jakoby to byly míče. Jiní si hráli na schovávanou a ukrývali se pod listy lopuchy. Velicí pavouci tkali stříbrná vlákna a stavěli z nich mosty od květiny ke květině. Drobní šotkové (říká se jim také elfi) běhali po těch mostech, otevírali květné kalíšky a budili ty, kteří ještě neprocitli. Zatím pavouci tkali a stavěli dále a brzy stály na koncích mostů stříbrné zámky a třpytily se jako hvězdy v měsíční záři. Když měsíc zašel na chvíli za mraky, vyhrnul se z lesa celý roj světlušek, aby posvítil elfům na jejich hry. Anička ani nedýchala. Bála se pohnout, aby kouzelné vidění nezmizelo. Jak byli ti malincí skřítkové roztomilí! Netušila, že pouze dobrý člověk má schopnost viděti elfy při jejich hrách. V tom jedna ze světlušek usedla na košík s jahodami a maličký ji tam následoval. Za chvíli byl košík obsypán šotky, že nebyl pod nimi ani viděti. Poněvadž bylo právě šero, nepoznala Anička, co tam mužíčkové kutí. Ale když po chvíli vyplul měsíc z mraků, rozprchli se šotci na všechny strany a Anička s úžasem viděla, že je košík prázdný. V tom sem přiklusaly zelené luční kobylky, jejichž oči zářily jako drobné diamanty. Šotkové na ně vyskočili a proháněli se vesele po louce. Někteří se pustili na vzdušné mosty, utkané předtím pavouky a projížděli se po nich, jako drobní středověcí rytíři na svých koních. Když se měsíc znovu skryl za mraky, odklusali koníci do svých úkrytů a šotci se zdáli být znaveni. „Potřebovali by se znovu posilnit!“ myslela si starostlivě Anička a nemeškajíc, povystrčila svůj druhý košík plný jahod, který byl dosud ukryt ve stínu. Netrvalo dlouho a košík byl znovu ověšen jemnými tělíčky šotků. Když byl prázdný, rozprchli se šotci do svých stříbrných zámků a světlušky se ukryly na trávě. Měsíc zašel a Anička usnula s hlavičkou opřenou o prázdný koš. – Ráno ji probudily šikmé sluneční paprsky, které ji svítily přímo do tváře. Protírala si ospalé oči a rozhlížela se udiveně kolem. Nebylo tu žádných kouzelných lidiček, velikých pavouků, stříbrných mostů….Jenom potrhané pavučiny vlály v ranním vánku. Řekla si zklamaně, že se jí to všechno zdálo. Ale když chtěla vzít oba prázdné košíky, viděla, že jsou až po okraj naplněny – zlatem.