Bludný lovec

Markýz Fleury byl hostem na zámku hraběte Duvala. Oba byli náruživí lovci a většinu dne ztrávili v lesích, honíce zvěř vysokou i černou. Na každé vycházce procházel je starý lesník Birac, muž zkušený, u hraběte zvláštní oblibě se těšící.

Jednou odpočívali tito tři mužové po namáhavé honbě za úpatí skály. Pojídajíce ze svých zásob a občerstvujíce se vínem, oba šlechticové naslouchali vyprávění starého lesníka.

"Markýzi," ozval se pojednou hrabě s úsměvem, "můj dobrý Briac hovoří - proti jiným myslivcům - vždycky jen rodnou frančtinou, někdy však přece se uchýlí k "latině"."

"Pan hrabě pochybuje o mé pravdomluvnosti?" s výčitkou ve hlase ozval se Briac. "Nehorši se, starý brachu!" chlácholil jej hrabě. "Vždyť já věřím všemu, co povídáš. Jenom - jenom jsoucnost bludného lovce popírám." "Kdo je ten bludný lovec?" zvědavě ptal se markýz.

"V našem lese je rozšířena pověst o myslivci, jenž prý za jakýsi zločin byl proklet, aby ani po smrti neměl pokoje. Od té doby prý bloudí po pustých místech a jak jen může, lidem škodí. Můj dobrý Briac prý už viděl bludného lovce."

"Viděl jsem jej, pánové," vážně přisvědčil Briac. "Viděl jej i můj tehdejší příručí, jemuž bludný lovec přivodil smrt. Když jsme se tenkrát vraceli domů, objevil se nám lovec zase - ranou z pušky skolil příručího. Já jsem do lovce několikrát střelil, on však pojednou zmizel jako dým. Od té doby jsem ho už nespatřil."

"Byl to zajisté pytlák," mínil markýz. "Nebyl, pane markýzi! Bludný lovec měl bílý, až po pás sahající vous a bílé, přes ramena spadající vlasy. Právě tak líčí se bludný lovec v lidovém podání."

"Eh, nemluvme již o tom strašidle!" zasmál se hrabě. "Briac, přál bych si potkati bludného lovce, mé ručnici by jistě neušel." "Pane hrabě, nepokoušejte ďábla!" varoval lesník.

Vtom objevil se v nedaleké houštině statný jelen. Hrabě i markýz chvatně vstávali a chápali se odložených pušek.

Pojednou houkla rána, jelen se vymrštil do výše, uběhl několik kroků a svaliv se k zemi, dokonal.

"Kdo se opovážil?" zahřměl hrabě, dívaje se k vrcholu skály, odkud rána vyšla. Odpovědí byl mu příšerný smích. Ozvěna mnohonásobně odrážela: "Ho-ho-ho!"

"Briac, markýzi, nahoru! Zaskočme toho opovážlivce!" křičel rozlícený hrabě. Briac jej ale zadržel. "Pane hrabě, probůh, mlčte - zůstaňte - viděl jsem ho!" "Koho?" "Nahoře jsem zahlédl bludného lovce! Nedrážděme ho, sice se stane neštěstí!"

Vtom bylo zříti bělovlasého muže v loveckém oděvu, kterak - pušku drže v ruce, sestupuje po příkré skále, na kterou by se odvážil sotva kamzík. "Jsme ztraceni!" zaúpěl Briac. "Bludný lovec!" "Zpátky, obludo!" vykřikl hrabě a střelil po lovci. "Ho-ho-ho! zasmál se bludný lovec a zmizel. Pojednou odtrhl se balvan od skály - valil se přímo na hraběte. Šlechtic odskočil - život sobě sice zachránil - přece však mu balvan přerazil obě nohy. "Však jsem předvídal neštěstí! naříkal Briac. Přispěním markýzovým zrobena narychlo z větví nosítka a hrabě dopraven do zámku. Dlouho si poležel, mnoho vytrpěl a když se konečně uzdravil, na jednu nohu dosti napadal. Kdykoliv zaslechl mluviti o bludném lovci, vždy se zasmušil a již se nevysmíval. Bludného lovce potom už nikdo nespatřil, dodnes se však o něm vypráví v onom kraji.