Bylo to po jedné hrozné, dlouhé válce, která naši drahou vlast zpustošila. Nastala ještě hroznější bída a nebylo co jíst a hlady hynuli lidé, do nemoci upadali.
Malé Božence zemřeli oba rodiče, chudí chalupníci. Nezbylo jí po rodičích nic jiného než lítost v srdci. Kam se chudáček měla obrátit? Měla někde daleko v jiné vesničce tetu, hodnou tetičku, ale také chudičkou. Tetička jí vzkázala, aby jen se k ní vydala, že to živobytí přece jen seženou.
Byla zima a nebylo šatů na cestu. Tu se ustrnul dobrák kmotr, sehnal teplé šaty, punčochy, boty i teplý šátek. Pěkně ji zabalil do šátku, kus chleba do ručičky vtiskl a z vesnice ji vyprovodil.
Boženka odhodlaně vykročila a šla, aby hledala vesničku, kde její teta měla svou chaloupku.
Byla to cesta dlouhá, nekonečná.
Přicházela k lesu, když proti ní kráčel stařičký žebrák. „Mám hrozný hlad, holčičko. Nemáš kousek něčeho k jídlu? Nejedl jsem, ani nepamatuji.“ Až slzičky mu z očí vyskočily.
Boženka beze všeho zdráhání vytáhla zespod šátku kus chleba, který ji kmotr na cestu dal a podává jej žebrákovi celý. Usmála se na něho a přikývla: „Požehnej vám jej Bůh!“ Žebrák dojat, vroucně ji děkoval.
Hlad, který už pociťovala Boženka dříve než se rozloučila s jediným tím kusem chleba, pojednou zmizel a v srdíčku se jí zhostila jasná radost, že neodmítla stařečka.
A zase šla statečně dále. Bylo již po polednách a zima přituhovala. Proti ní, celé se zimou třáslo, šlo otrhané dítě. Holčička. Tu Boženka ji zastavila, shodila svůj velký teplý šátek a zabalila otrhanou, zimou se telelící holčičku, jako do kornoutu. Dítě v slzách a smíchu děkovalo.
Zase Boženka vykročila na další cestu. Zima jí nebyla, hlad neměla a spokojená v srdci byla, tak co se trápit?
Odpoledne se sklánělo již k večeru. Ale co se to děje? Jak vcházela znovu do lesa, potkala zase jinou holčičku. Ta byla ještě otrhanější a zimou zkřehlejší než ta první. Ani sukýnku neměla, chudáček! Bez rozmýšlení sundala Boženka svou jedinou sukničku, byla teplá, a oblékla ubohou holčičku do ní.
A to už jí, Božence, jen ta košilka na těle zůstala. Ale tak ji hřálo to vědomí, že pomohla ještě chudším, že jí bylo jako na jaře.
Zatím přišla noc a Boženka uprostřed hlubokého lesa. Na cestu padala tma, stále černější a černější. Stanula a obrátila hlavičku k nebesům. Najednou vidí, jak z černé oblohy padá něžně jako vločka sněhu hvězdička a snese se přímo před ni. Zvědava, chtěla věděti, jak doopravdy hvězdičky asi vypadají, vzala ji do ruky, potěžkávala. Hvězdička svítila tak nějak zvláštně přívětivě, že se Boženka radostí usmívala. A hle, s hůry padá jiná hvězdička, za ní druhá, třetí a teď se to sype, desítky, sta hvězdiček jako když sníh se sype, hned padají, hned se vznášejí, jako by prováděly nějaký taneční rej.
Božence bylo tak slavnostně krásně, chtěla by si nějaké ty hvězdičky do zástěrky na památku schovati, ale vzpomněla, že je jen v košilce. Klopila smutně hlavičku. Co se to stalo? Na sobě vidí při světle hvězdiček krásné nové šaty, kožíšek, zástěrku vyšívanou pestrým kvítím. Nasbírala si tedy do nové zástěrky několik těch hvězdiček a myslila si a těšila se, že je tetě ukáže.
Bylo jí líto těch ostatních hvězdiček, které zůstaly na zemi ležet a vykročila s novu silou na cestu. Ale ten div! Hvězdičky, co zůstaly ležet na zemi, se najednou vznesly jako roj včel a kroužíce kolem Boženky, na cestu svítily, až vyšla z lesa. Tu se jakoby rozstříkly a frrr! Rovnou do černého nebíčka, které rázem svítilo miliony světel a měsíc v úplňku se smál na celé kolo. Škoda, že ho z té dálky nebylo slyšet.
A už tady byla ta vesnička, kde žila teta a už tady stála na prahu tetička, ji vyhlížejíc.
To bylo divení, jak naparáděná Boženka přišla, ten bílý vyšívaný kožešinou lemovaný kožíšek, ta zástěrka jako zahrádka. Jak ji rozhrnula, sypaly se hvězdičky a zvonily jako zlaté dukáty! „Ale vždyť to nejsou hvězdičky, vždyť to jsou pravé naše dukáty!“ křičela teta, ruce spínajíc.
Teď musela Boženka povídati, jak k nim přišla a jak to bylo všecko, jak rozdala všechno: jídlo, šátek, sukni. Tetička spráskla ruce: „To jsi, děvče, od rána vůbec nic nejedlo? Tak honem k večeři!“
To si nepřejte, jak to oběma chutnalo. Bylo po bídě. Od těch dob Boženka i její teta se dobře měly, ale jiným dále dobře činily.
Žádné komentáře:
Okomentovat