pondělí 26. května 2014

O zlatém prasátku

Nikde nikdo nikdy neslyšel ani nezvěděl, odkud přišlo na zem to roztomilé zlaté prasátko.
Kde se vzalo tu se vzalo, bylo tady a dost! A že bylo hezounké, řekl každý, kdo je uviděl. Mělo růžový rypáček, veselá černá očka a takový žertovný tenký ocásek, jeho každá měkká štětinka byla z ryzího zlata a když veselé zlaté prasátko pobíhalo na slunéčku, všecko se na něm lesklo a třpytilo až oči přecházely. K radosti malých dětí a na podiv lidem běhalo zlaté prasátko po světě a všude si oněm povídali, že kam ono přiběhne, přinese prý tam jen samé štěstí a radost.
Snad to bylo pravdou, snad nikoli, ono je na světě mnoho věcí, které nikdo nevyzkoumá. Ono to mezi lidmi není jako v pohádce, kde bývají kouzla a čáry, kde zvířátka mluví a rybky zpívají a zlí draci unášejí spanilé princezny.
Byla škoda, že tohle naše zlaté prasátko neumělo mluvit, ač přiběhlo ze země pohádek a zvědaví lidé moc a moc se ho na všecko možné vyptávali. Na všecko vyptávání jen krčil rypáček, vyvalovalo očička a kroutilo ocáskem.
A poněvadž mezi lidmi byli také někteří lidé nehodní, ti si pomyslili: Hola! Zlaté prasátko mluviti neumí, tedy na nás nepoví, utrhneme-li mu nějakou tu štětinku, která jistě má cenu ryzího zlata a za hodně peněz to prodáme.“ – Jak řekli, učinili.
Když k nim zlaté prasátko přiběhlo, činili, jako by jej chtěli pohladit po zádičkách, a zatím mu lstivě vyrvali nějakou tu zlatou štětinku. Prasátko zakvičelo, dalo se na útěk a již nikdy k takovému zlému člověku nepřiběhlo, ale také on z toho nic neměl, neboť se každá taková vytrhnutá štětinka změnila ve štětinu obyčejnou, která se hodila leda do smetí. Byli však také lidé, kteří si mysleli, že by zbohatli, kdyby měli celé zlaté prasátko. Proto jeden takový chytrý šibal zlaté prasátko chytil a tajně je v chlívku uvěznil.
Myslil si, že se mu snad podaří tajně je prodati za hodně peněz a nekoupí-li je nikdo, tož čuníka dobře vykrmí a co bude dále, to se pak uvidí, jaterničky, ovar, jelítka a škvarky ze zlatého prasátka budu asi chutnat znamenitě.
Takto přemýšlelo více lidí darebných, ale žádný z nich se druhému nepřiznal, že hned druhého dne milé zlaté prasátko nepochopitelně zmizelo z pevně uzavřeného chlívku i ze dvora a nebylo po něm vidu ani slechu. Však to nebylo nadarmo očarované zlaté prasátko.
Jednu byla velká zima a z vesnice starý dědeček si vyšel do lesa, aby si tam nalámal něco suchého klestí. Jak se tak namáhavě belhal přes pole, uviděl jak se nedaleko ve sněhu cosi zatřpytilo. Myslil, dědoušek, to že sluníčko sníh pozlacuje, ale když se blíže podíval, tuze se podivil: ono to k němu běželo malé zlaté prasátko.
„Chudáčku,“ řekl mu dědeček, „jistě tě v takovém mrazu zebou nožičky, pojď sem ke mně, donesu tě do mé chaloupky a tam se ohřeješ.“ Když k němu prasátko doběhlo, ukryl je pod svým kožíškem a spěchal k domovu. V chudobné chaloupce nebylo chlívka a dědoušek dal zlaté prasátko do komory a znovu se chystal jíti do lesa pro palivo. Ale jak se podivil, když na prahu chaloupky spatřil velikou hromadu suchého dříví. Zůstal doma a když si uvařil polévku, také prasátku donesl. Jedlo a když dědeček odnášel prázdnou mísu, nalezl v ní zlatý dukát. To se denně opakovalo.
Poctivému starci ani nenapadlo, aby prasátko prodal nebo mu vytrhl jedinou štětinku. Zlaté dukátky pěkně schraňoval a těšil se, že až bude štědrý večer, koupí si teplé boty a nový kožich.
Měl radost, když si to o štědrý den koupil a nemoha usnouti, velice se podivil, slyšel rozmlouvati oknem komory zavřené tam prasátko se zvířátky, která se zde sešla. Dědeček věděl, že v posvátnou noc Narození Páně jednou za rok zrovna o půlnoci zvířátka mohou mluvit a tak zaslechl, jak zajíček, veverka, srneček a jelen přemlouvali prasátko, aby uteklo. Neučinilo tak, ale druhého dne se bohatým nyní dědečkem pěkně rozloučilo a zmizelo tak, že jej již nikdo nikdy nikde neuvidí, ledaby hodné děti, které se o štědrý den dovedou postit.

Žádné komentáře:

Okomentovat